neděle 17. července 2016

ČTĚTE! (Pokud chcete fotografovat lépe)

Když jsem začínala s focením, moc jsem se nezaměřovala na technickou stránku věci (protože jsem ji ani neznala), prostě jsem fotila a ono to vždycky nějak vyšlo. S rostoucí touhou zlepšovat se v něčem, co mě baví a v čem chci být jednou vážně dobrá jsem si ale řekla, že je načase sáhnout po první příručce a seznámit se se svým stroječkem o trochu lépe.


Už pár měsíců sleduji různé tipy na webu Milujeme fotografii. Tam jsem se dočetla o knize Čtěte! (Pokud chcete fotografovat lépe) Henryho Carrola. Všude na ni pěli chválu, tak jsem si řekla, že ji taky vyzkouším. A v nejmenším mě nezklamala.
Carrol vás už od samého začátku do publikace vtáhne svým poutavým stylem psaní, který není ani příliš odborný, ale ani laxní, takže vás kniha neodradí svou složitostí a četnými technickými termíny, ale ani neunudí nezáživným tlacháním o ničem. Autor zkrátka našel tu vzácnou tenkou čáru, na které balancuje pozornost čtenáře-fotografa začátečníka, a za to jsem byla vděčná.
Nejprve rozebírá kompozici fotografie a její základní principy (dělení na třetiny myšlenými čarami, vodicí linie, rámování atp.), které jsou vždycky doplněné ukázkou, prací některého slavného fotografa. To mi přišlo obzvlášť užitečné - vidět věci v praxi je nejlepší učební pomůcka na světě. 
Mně osobně se informace pamatují lépe, když je vidím nejen psané, ale i vizuálně ztvárněné. A u knížky o fotografii se tohle přímo nabízí. Jsem ráda, že toho autor využil.
Pak přijde na řadu technická část - autor nás provází expozicí. Dozvídáme se například, 
 že focení v manuálním režimu je ztráta času, že přednastavené režimy typu pohyb, noční scéna a podobně jsou odpad, že automat není až tak špatný, jak se o něm říká, a že zaručeně nejlepší režimy jsou priorita času, clony a "prima auto". Všechny nám totiž poskytují dostatečnou tvůrčí svobodu, kterou k práci potřebujeme, ale zároveň nás nechají "do toho mluvit", což automat neumožňuje.
Tyhle technické věci jsou přitom nádherně znázorněné různými zjednodušenými grafy a stupnicemi, které si stačí prohlédnout jednou a hned víte, o co jde, a nemusíte se dlouze prokousávat příručkou přibalenou k aparátu, ze které stejně nebudete nijak moudří. 
Já jsem ráda, že mi konečně bylo vysvětleno používání ISO v kombinaci se clonou a expozičními časy tak, aby fotka nevypadala jako přesvětlená, zrnitá, nic neříkající šmouha. 



Po vyložení základních principů expozice se přesouváme ke světlu a faktu, jak moc ovlivňuje výsledek vaší práce, a proto je důležité se o něm v souvislosti s fotkami dozvědět co možná nejvíce. Na což je dobré znát trochu teorie, vědět, jak tvrdé světlo může fotografii udělat dramatickou a prostorovou a měkké světlo ji naopak zjemní a podtrhne její éteričnost, anebo při nevhodném použití fotografii úplně zkazí. Ale o světle se nejvíce dozvíte tehdy, budete-li ho pozorovat - nejen přes hledáček fotoaparátu. Podle Carrola vám právě schopnost vidět a vnímat scénu vlastníma očima pomůže pořídit ty nejlepší snímky.


Čímž se dostáváme k poslední části. Ta už není o fotoaparátu, kompozici, expozici, vlivu světla na fotografie, ale o nás jako tvůrcích. Carrol nás nabádá, abychom občas nechali přístroj v brašně a celý den třeba jen pozorovali očima, svým nejcennějším nástrojem, abychom praktikovali fotografickou jógu (udělali téměř cokoliv pro dobrý záběr), abychom do každé fotografie vnesli část sebe a nenechali se svázat konvencemi. Protože, jak autor říká, dobří fotografové dodržují pravidla. Ale ti opravdu velcí je často porušují. 
Dokazuje to nejen ukázkami prací těchto velikánů, ale i zajímavostmi z jejich životů, které byly velice poutavým a inspirativním prvkem na celé publikaci. I díky tomu jsem si našla na fotografické scéně své favority.


Práce Ernsta Haase se mi hodně líbí. Zvlášť jeho série "Movement", kde zachytil pohyb v celé jeho prchavé kráse. Díky dlouhému času závěrky (vteřina a víc) působí pohybující se lidé jako přízraky všedních dní.  


Pro Alkana Hassana byla nejpřitažlivější každodennost a neobyčejné momenty v moři monotónnosti. Poutavou symetrii jeho fotografií ale přesto ruší příznačné "lidské prvky" - tady jeden vidíme přímo v popředí jeho záběru. Není tam omylem. Právě díky tomu nepůsobí snímek příliš strojeně a předvídatelně. Fotografie se jmenuje Low Tide a byla vyfocena na Brighton Beach. 


Dlouhý čas závěrky, stativ, noc. Série "Cityscapes". Bangkok. Geniální Luca Campigotto.


Kdo pozná autora téhle fotografie? Chcete nápovědu? Francouz. Fotožurnalista. Rozhodující okamžiky. Máte to? Henri Cartier-Bresson. Jeho fotografie jsou něco extra. 

"Průměrní fotografové krásu imitují. Velcí fotografové vytvářejí svou vlastní."
- Henry Carrol

4 komentáře:

  1. Vůbec jsem nevěděla o tom, že je tato kniha už přeložená, teď se po ní asi podívám. :) Fotím ráda, ale o různých pojmech ze světa fotografování nemám ani páru, tak bych se mohla něco přiučit. :)

    PS. Musím Ti napsat téměř to samé, co jsi psala Ty mně. Nechápu, jak je možné, že jsem na Tvůj blog ještě nenarazila! Hrozně mě baví a máš skvělé fotky. Přála bych Ti mnohem více čtenářů. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážně doporučuju, mně dala opravdu hodně! :) A děkuji moc za kompliment! :)) ❤

      Vymazat
  2. Určitě se po knize podívám, protože také fotím a také se chci zlepšovat :) Děkuji za tip!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to napsané fakt jednoduše, takže pro začátečníky ideální! :)) nemáš zač a děkuji ti za komentář! :)

      Vymazat