úterý 12. července 2016

O psaní

Nedávno se mě teta zeptala, proč mám vlastně ráda psaní. Seděly jsme na balkoně, pily víno a já se zadívala na Prahu zalitou září zapadajícího slunce a představila si samu sebe v následujících letech, jak se budu protloukat životem toho krásného velkoměsta, hledat příležitosti a snažit se uspět v tom, co mě naplňuje. A musela si přiznat, že jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, proč mám psaní ráda. Vždycky jsem to považovala za součást sebe samé, bavilo mě to a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, proč to tak je. Ale ta otázka mě k tomu přiměla. A mě napadlo, že bych nad tím mohla zauvažovat tady, způsobem, jaký je mi nejpříjemnější - totiž psát o psaní. 

Jsem toho názoru, že většina lidí si nepamatuje, kdy nebo proč začala dělat něco, co milují, zvlášť, pokud s tím začali v relativně útlém věku. A pokud ano, je to proto, že je k tomu přivedli rodiče, prarodiče, příbuzní a oni to dělali, protože museli - a pak je to začalo bavit, možná to z nich udělalo lidi, jakými jsou dnes, jak už to tak v životě bývá.
Já to vlastně měla podobně. S psaním jsem taky začala víceméně "nedobrovolně", když mi bylo jedenáct. Ten rok zemřela sestra a já hledala v tom velkém světě, který byl najednou zbavený všech iluzí o tom, že život je vymalovaný odstíny růžové, smysl. Toho jara jsem se cítila ztracená sama v sobě, přestala jsem věřit, že vám svět vždycky dá, co od něj chcete, a tu bolest ze ztráty, z faktu, že mi v životě najednou něco zásadního scházelo, jsem potřebovala něčím vyplnit. 
A tak jsem začala psát. Školní sešity jsem zaplňovala útržky příběhů, které jsem nikdy nedopsala do konce, byly to stovky osudů a osobností, se kterými jsem se nestačila důvěrně seznámit, protože jsem je zase hned nechala jít. Pak jsem dostala první počítač, ale náš dům trochu předpotopně nebyl v dosahu internetu, takže jsem ho používala čistě jen na psaní. Ale mně to nevadilo, byla jsem pohlcená vytvářením prvního velkého příběhu a chtěla ho dotáhnout do konce. Ačkoliv s odstupem devíti let vidím, že je ten příběh naprosto katastrofální, stejně k němu mám pořád vztah. Pomáhal mi zapomenout, pomáhal mi žít. Třebaže v jiném světě.
Od psaní knih jsem už potom nikdy neupustila. Každý rok jsem začala psát aspoň jednu, zkusila jsem si snad všechny žánry od fantasy, přes horor (uf, moje hororové příběhy, to byl vážně horor), romantické příběhy inspirované Nicholasem Sparksem, až jsem se dostala k psychologickému románu, mojí poslední knize, první, kterou si troufám nazývat knihou, Černobílé, jejíž druhou verzi jsem dokončila nedávno.
Před Černobílou jsem napsala spoustu povídek, úvah, článků, "knih", ale právě tenhle příběh je pro mě něčím výjimečným. Odráží některé z mých životních zkušeností upravených do fikce, postavy, které jsem v ní vytvořila, jsou mou srdcovou záležitostí, především tedy hlavní hrdinka Viktorie. Stovky nocí a dní, které jsem s ní strávila, z ní udělaly skoro mou kamarádku, připadalo mi, jako bych ji znala odjakživa, i když je fiktivní. Prožívala jsem všechno, co prožívala ona, téměř jako bych žila další život. Myslím, že tohle mimořádné pouto s příběhem a jeho postavami můžete zažít jedině tehdy, když ho sami vytvoříte. Je to jako byste vychovávali vlastní dítě, formovali ho k obrazu svému a ono zároveň nějakým způsobem utvářelo vás. Vztah spisovatele k dílu není jednostranný, jak si většina lidí myslí. Nejenže autor píše knihu, ale také kniha svým způsobem píše autora. Je to aktivní dialog, avšak skrytý zrakům okolního světa.
Ve skutečnosti je to velice intimní a niterní rozprava. A je to nejlepší terapie na světě. Necháváte všechno jít a zároveň to získáváte zpět v ucelené podobě, jako by umění slepilo kousky rozbitého zrcadla a vy jste konečně viděli svět v kontextu - ovšem takovém, jehož tvůrcem jste jen vy sami. Právě v tom vidím tu svobodu, to všemi opěvované sebevyjádření, odměnu, kterou vám poskytne tvorba, a která je nehledě na možné nadcházející úspěchy tím nejlepším, co můžete od svého snažení dostat.
Ať už jsem tvořila cokoliv, vždy pro mě bylo a stále je tou nejlepší částí uvařit si čaj nebo kafe, zasednout ke stolu, psát si poznámky do "spisovatelského notýsku", přemýšlet nad kompozicí textu, dávat život novým postavám, seznamovat se s nimi a řídit jejich cesty osudem. Říká se, že čtenář prožije tisíc životů, než zemře, ale opravdu intenzivně se do cizího života můžete ponořit jen ve chvílích, kdy ho přivádíte na svět, aby ho mohli prožít i druzí. Kdy píšete.
Proč mám ráda psaní? Protože mi zoceluje srdce a duši. Pomáhá mi být někým jiným ve chvílích, kdy se mi ve vlastní kůži zrovna tak docela nelíbí. Díky němu se umím dívat na svět z různých pohledů, všímám si detailů, které mi jinak unikají, jako bych všech smyslů využívala teprve tehdy, kdy usednu ke stolu. Probouzí vzpomínky, které můj mozek už dávno strčil do škatulky "nedůležité" a uchovává je na věčnost. Učí mě dívat se pod pokličku, nesoudit na první pohled, naslouchat lidem. Obohacuje mé vědomosti a bere mě do koutů světa, do kterých bych se jinak možná nikdy nepodívala. Dává mi pocit, že můj život má důvod, že existuje činnost, která je stvořená pro mě a já pro ni. Protože mě těší, když má slova vyvolají emoce - ať už to jsou slzy nebo úsměv.
Protože vím, že je na tomhle světě něco, na co se můžu spolehnout, když se mi všechno ostatní rozpadá, že mám něco, co udrží mou hlavu nad hladinou. Pro tohle všechno a pro mnohem víc.

A co vyvolává podobné pocity ve vás? :)

4 komentáře:

  1. Aničko, mám tu tenhle Tvůj článek otevřený už několik dní a pořád přemýšlím, jak k němu napsat komentář, který by byl vhodný a dostatečně zachytil to, co chci sdělit. Asi postačí jen děkuju - za to, žes nás čtenáře nechala nahlédnout do něčeho tak intimního (pro mě psaní a motivace k němu jsou hodně soukromý proces), za krásné sepsání všech Tvých myšlenek a za popostrčení. Co jsem začala tak nějak "stárnout" :D a chodím do školy, do práce, musím se starat o domácnost..., šlo moje psaní stranou a strašně mě to mrzí. To, co jsi tady napsala, mě ale docela nakoplo k tomu sednout a prostě jen začít, znovu to zkusit. Tak děkuju :) Měj se nádherně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Týnko, moc děkuju za tak krásný komentář! Úplně mě dojal. Lidi, jako jsi ty, jsou důvod, proč tenhle blog ještě píšu. <3 Děkuju.

      Vymazat
  2. Opravdu nádherně napsaný článek, který odráží tvůj niterný svět. Hned jsem dostala chuť se zase pustit do psaní, ale v poslední době to bohužel dost zanedbávám.
    V tomto článku jsem opravdu hltala slovo za slovem, máš talent a tvé příběhy bych si určitě chtěla přečíst. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za pochvalu a tak milý komentář! :) :)

      Vymazat