pátek 9. prosince 2016

Čekání na kocoura

Povídkový soubor Čekání na kocoura je první knihou o kočkách a jejích lidech, který napsala česká novinářka a autorka do té doby především detektivních románů Michaela Klevisová. Pro velký úspěch tohoto titulu vyšly ještě další dvě knihy: Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo, kam už se ale "připletly" i povídky se psy v hlavních rolích.


Čtrnáct příběhů o lásce, přátelství a rodině, které jako jemná nit spojují kočky. Nikoliv jen jedna, jak by se mohlo zdát z názvu. Hlavních kočičích hrdinů je zhruba tolik, kolik těch lidských, a stejně jako lidé, i každá jednotlivá kočka (nejen) v knize Michaely Klevisové je silnou osobností. Ať už je to kocour Mourek, který pomůže paničce z nesnází spojených s novým životem, kocour z Indonésie, jenž doslova obepluje celý svět nebo třeba hospodský štamgast Cuba (také kočka). 
Už z tohoto letmého vhledu mezi stránky knihy je zřejmé, že sbírce nechybí rozmanitost, díky tomu nenudí a zároveň se v povídkách snadno zorientujete. Je vidět, že autorka povídky určitou dobu shromažďovala, že to není jen impuls převedený na papír, čistý výplod fantazie, ale že spisovatelčinou múzou byl sám život, který píše ty nejkrásnější příběhy. 
Čekání na kocoura však není kniha určená pouze milovníkům koček, ačkoliv je pravděpodobné, že ti ji ocení nejvíc. Najdou se v ní i vášniví cestovatelé - mnoho povídek je totiž zasazeno do míst, jako je španělská Andalusie, Indonésie, Německo či vesnice Syltefjord v Norsku. Jejich popisy jsou navíc autentické, protože sama autorka má cestování moc ráda a tyto destinace navštívila.

Noční mráz za polárním kruhem většinou uhodí už koncem srpna, v době, kdy slunce poprvé klesne za obzor. Přetrvává do pozdního jara, i když na pobřeží nebývá zdaleka tak krutý jako ve vnitrozemí. Saku se každý rok těšil na to dlouhé temné období, kdy černé Barentsovo moře útočí na ještě černější útesy, jako by je chtělo pohltit, krajina pokrytá sněhem je celá tmavomodrá a okna domů, školy a kostela útulně září do tmy. Vlastně měl Syltefjord ze všeho nejradši v zimě; užíval si ten zlověstný řev moře, křupání sněhu pod nohama, jízdu na skútru a vědomí tichých liduprázdných plání všude kolem. Byl vděčný, že je doma zrovna tady, na konci světa.
- úryvek z povídky Potkat tu pravou, sbírka Čekání na kocoura

Kromě toho kočičí příběhy skýtají určitá ponaučení a životní moudra, která možná už dávno znáte, ale prostřednictvím dojemných povídek si je můžete připomenout, něco si z nich odnést do vlastního života. Třeba že na první pohled nemáme nikdy dát, že máme být stateční a občas dělat věci po svém. Že se nemáme bát říct ne. Nebo že zdánlivé nedostatky v životě občas tvoří onu těžce dosažitelnou dokonalost. Každému čtenáři samozřejmě kniha předá něco jiného, každý se najde v jiné povídce, ale pokud z regálu knihovny či knihkupectví tuto sbírku vytáhnete, určitě se dočkáte milého, oddychového počtení, které vás rozechvěje mnohými (převážně pozitivními) emocemi a ke kterému se budete rádi vracet, když vám nebude zrovna nejlépe. Že by to bylo čtyřnohými bytostmi, které příběhy drží pohromadě? Nebo dobře napsanou knihou? V případě Čekání na kocoura si dovolím tvrdit, že obojím.

Žádné komentáře:

Okomentovat