Po delší době jsem měla chuť přečíst si nějaký dobrý thriller. Podle mých představ to měla být kniha temná, napínavá, plná šokujících zjištění, zkrátka učiněný page-turner, jak by řekli anglicky mluvící recenzenti. Dokázala Lež britské autorky C. L. Taylor má očekávání splnit?
Ačkoliv u nás C.L. Taylor zatím není moc známá, ve Velké Británii jsou její knihy jako třeba The Missing, The Accident (nakladatelství Domino vydá v listopadu) a v neposlední řadě The Lie velkou senzací a Britka je považována za hvězdu psychothrilleru.

Autorčin tuzemský debut Lež sleduje osudy čtyř kamarádek, které se rozhodnou utéct před problémy do ciziny a zažít životní dobrodužství. Tou nejvíce vzrušující částí jejich putování po Nepálu má být pobyt v horském středisku Ekanta Jatra - dívky mají trávit čas meditací, jógou, odpočinkem u vodopádů a to vše v přátelské komunitě. Tahle dovolená snů se ale změní v horor ve chvíli, kdy začnou umírat lidé, a hrdinkám dojde, že Ekanta Jatra není jen nevinné relaxační zařízení, ale sekta s velmi podivnou hierarchií, z jejíchž spárů málokdo dokáže uniknout.

V knize se prolínají dvě časové linie - minulost a přítomnost. Přítomnost zachycuje život Jane Hughesové, jedné z kamarádek, která se z Nepálu vrátila, ale začala nový život s novou identitou, aby se mohla oprostit od hořkých vzpomínek. Ale někdo její tajemství zná a snaží se Jane zastrašit vzkazy atp. a nehodlá přestat, dokud se její svět nesesype jako domek z karet. A minulost, jak asi tušíte, popisuje, co se čtveřici přihodilo v Nepálu.

Děj je poměrně komplikovaný a moje podání anotace pravděpodobně lehce matoucí, protože se snažím vám nic podstatného nevyzradit, ale musím říct, že časové skoky ve vyprávění jsou jednou z nejzajímavějších a taky nejsložitějších kompozičních technik, když přijde na psaní thrillerů a detektivek. Na rozdíl od chronologické kompozice si při časté retrospektivě musí autor dávat velký pozor, aby něco podstatného nevyzradil o x kapitol dopředu a nepřipravil dílo o veškeré napětí, a taky aby se shodovaly třeba i podružné detaily. Ale když se to povede a spisovatel to napíše "jak má", dojem z této kompozice ohromí. To se C.L. Taylorové vesměs povedlo.

Každá část z přítomnosti končí něčím tak napínavým, že se vám skoro chce přeskočit pasáže z minulosti a honem zjistit, co děje dál v té jedné linii, ale v tom vás autorka zase něčím odzbrojí a šokuje v paralelních částech. A takhle se to střídá, takže jste v konstantní tenzi (téměř) celý román. Takhle dobře vygradovanou knihu už jsem nečetla dlouho. Dokonce ani při čtení Dívky ve vlaku jsem nebyla tak napjatá, jako při Lži. Díky zmíněné skladbě, neobvyklému příběhu a jednoduchému jazyku se Lež čte sama. Já měla jejích bezmála čtyři sta stran přečtených za půl druhého dne.

Hlavním motivem knihy je především přátelství mezi ženami a fakt, že za specifických (a ne zrovna příznivých) podmínek může být velice křehké. Pukliny ve vztahu, drobné křivdy a dlouho potlačovaný vztek běžně ventilovaný jen neškodným popichováním, můžou v určitých situacích vyústit v něco ďábelského a zvráceného, v nenávist v té nejhorší podobě.

Dalším zajímavým aspektem je autorčino vykreslení toho, jak vlastně fungují sekty. Samozřejmě jsme pořád v beletrii a zvlášť v tomto žánru je třeba brát věci s nadhledem, nicméně intriky a manipulace s myšlenkami, city, ale i činy druhých jsou tu popsány tak věrohodně, že není těžké představit si, jak struktura a ideje podobných skupin asi vypadají.

Ale aby to nevypadalo, že Lež pasuji na nejlepší psychothriller všech dob, musím napsat i pár výtek. Tím největším mínusem je pro mě konec. Závěr by měl podobným knihám nasadit korunku, donutit čtenáře vyslovit to konečné "wow", ale u tohoto románu se nic takového nekonalo. Za naprosto skvělými a napínavými tři sta čtyřiceti stranami těch posledních padesát značně pokulhává, jako by autorce docházel dech a nemohla přijít na žádný brilantní závěr. A protože celá kniha byla až do poslední čtvrtiny obestřena tajemstvím, nabízelo by se určitě i jiné, zajímavější rozuzlení. S tím souvisí i další věc - uvěřitelnost některých ze závěrečných scén. Sem tam už autorka lehce překročila čáru oddělující "super napínavé" a "přehnané".

Jelikož ale román hodnotím jako celek, musím ho taky jako celek pochválit. Čtení Lži jsem si užila, postavy (kladné i záporné - a rozdíly se tu často stírají) byly realistické a bavily mě, dobře popsaná atmosféra a pádné dialogy ve mně evokovaly mnohé - pocity nenávisti i svíravou klaustrofobii.

Doporučuji milovníkům napínavých thrillerů s příměsí psychologických témat, nepohrdnou jí ani čtenáři detektivek a pokud jste vždycky chtěli číst "něco jako Pláž s Leonardem diCapriem", Lež je přesně pro vás.

Když se vysloví jméno Jack London, většina lidí skoro reflexivně vyhrkne: "Ten napsal Bílého tesáka." Několik si možná jako první vzpomene na Volání divočiny. A tak skutečnou událostí inspirovaný Tulák po hvězdách (v originále The Star Rover nebo taky The Jacket) zůstává trošku v pozadí, ačkoliv se pořád jedná o jedno ze tří nejznámějších děl tohoto amerického spisovatele. A bezpochyby o jedno z nejpozoruhodnějších.

Reflektuje životy profesora Darrella Standinga nespravedlivě odsouzeného k trestu smrti. Ano, životy. Není to překlep. Spoluvězeň naučí Darrella, jak uvést tělo do stavu tzv. malé smrti, aby unikl trýznivé bolesti, kterou způsobuje svěrací kazajka. V malé smrti je člověk v podstatě v kómatu a přežívá na životním minimu. Jeho duše je v tu chvíli volná a může cestovat, kam chce. V Darrellově případě nejen prostorem, ale i myriádami času. A tak bývalý profesor agronomie znovu prožije stěhování národů, události vedoucí k ukřižování Krista, stráví osm let na pustém ostrově jako trosečník a stane se vyhnancem a žebrákem v Koreji. Tyhle příklady jsem vybrala namátkou, protože mi nejvíce utkvěly v paměti, ale London v Tulákovi seskupil mnohem víc příběhů z různých dob a míst.

Jack London byl velkým příznivcem dobrodružné literatury a hodně cestoval, což se výrazně promítlo do jeho tvorby, a Tulák samozřejmě není výjimkou. Jeho návraty do minulosti jsou prolnuté akcí a dějovostí, která udrží čtenáře v napětí, ale stejně tak častou popisností, která i přes Londonův specifický syrový a drsný styl trochu zabrzďuje souvislé plynutí děje. Některé osudy Darrella, které prožil v jiných tělech, se mi proto četly trochu těžce, respektive mi trvalo se do příběhu ponořit.

Čím si mě autor získal, byly přemýšlivé pasáže z věznice. Právě z těchto stránek jsem si přepsala a zapamatovala několik jednoduchých citátů, vět, které vyjadřují hlubokou pravdu. London ve své knize tvrdí, že všechno tělesné je pomíjivé, že to jediné, co může přežít a přežije celá tisíciletí, je duch, který v průběhu životů sbírá vlastnosti, zkušenosti, které si nepamatuje, ale utváří to, čím je teď a čím bude v dalších životech. Je to neustálý vývoj, dynamičnost v abstrakci, nekonečná skládačka, která nebude nikdy úplná. Ale právě díky ní jsme. I přes negativní podtext prolínající se celou knihou v sobě nese příběh určitou naději právě proto, že autor neustále připomíná, že duše nemůže zemřít, a tak vyznívá skoro pozitivně, i když se tohle poselství mísí s kapkou nostalgie.

Kromě těchto úvah dává nahlédnout do nelidských praktik vězeňských dozorců, skrze něž kritizuje společnost, její pokrytectví a morálku, která je podle něj pouhá snůška řečí. To mě zaujalo asi nejvíce. Tvrzení, že pouze schováváme zvěrstva, kterých se dopouštíme, za sukně práva, náboženství, filozofie atp. Divošská krutost, jaká lidem byla vlastní před tisíci lety, nikam nezmizela. Akorát si ji umíme lépe obhájit, vydávat ji za morální, i když je naše jednání významu toho slova na míle vzdálené.

"Pod pozlátkem morality, které na sobě vyleštil, je (člověk) stále stejný divoch, jako byl tenkrát. Morálka je společenský fond, který během bolestných věků získává přírůstky. Z nově narozeného dítěte vyroste divoch, jestliže neprojde výchovou a vyleštěním za pomoci abstraktní morálky, která se už tak dlouho střádá." 

Knihu zabývající se tak závažnými otázkami se vyplatí přečíst. Donutí vás totiž ujasnit si, jaký názor máte na věc vy sami, což je jeden z nejkrásnějších účelů literatury (kromě mnoha dalších). Ukáže vám úhel pohledu a pomůže vám utvořit ten váš osobitý. Pokud navíc hltáte dobrodružné knihy, budete nadšeni i z žánrových vstupů, kdy Darrell cestuje do minulých životů. Za mě je jediné mínus v tom, že dobrodružné pasáže povídkového typu převažovaly nad těmi podle mě naprosto brilantními z prostředí samovazby, kobky, kazajky, které knihu s mnoha dějovými liniemi spojily do románu. Na druhou stranu asi právě díky tomu Londonovy myšlenky vyzněly tak, jak měly.

"Inteligentní lidé jsou krutí. Hloupí lidé jsou příšerně krutí."

Nizozemský novinář a spisovatel Adriaan van Dis je u nás zatím docela neznámý. Sice vydal úspěšný román Indické duny, který v Nizozemí posbíral řadu ocenění, a množství dalších děl (např.: My Father's War, Betrayal), ale kromě novinky z roku 2014 Já se vrátím žádné nebylo přeloženo do češtiny.

Ačkoliv některé okolnosti a události autobiografického románu byly podle vlastních slov autora změněny, právě závoj reality propůjčuje dílu tu výjimečnost a potvrzuje fakt, že nejlepší příběhy píše sám život.
Kniha je prolnutá melancholií a depresí, temnotou, ze které se člověku snadno udělá těžko od žaludku, ale přesto si ponechává elegantní formu. A co obdivuji nejvíce je, že se van Disovi podařilo absolutně oprostit od sentimentu. Ač v díle není za nehet veselého, autor ani na jedné z dvě stě sedmdesáti stran nesklouzl k nezáživnému odříkávání příběhu, který by se tím rychle proměnil v monotónní šeď, a knihu byste odložili po několika kapitolách. Proto ta elegance. Adriaan van Dis umí s melancholií pracovat, což je dar, který mnoho autorů postrádá.

I přes filozofičnost popisů (van Dis dokáže i popis zahrady přetvořit na něco, nad čím se budete muset zamyslet) a uhlazený figurativní jazyk zachovává Adriaan van Dis na svých řádcích zvláštní syrovost, která nejenže knihu zbavuje patosu, ale právě tahle kombinace, co působí napůl jako neohoblované dřevo a napůl jako něco hedvábného, povyšuje autorův literární styl na něco mistrovského.

Bizarní dialogy mezi matkou a synem stojí na pevném psychologickém základu (i když se to někdy tak nejeví), díky čemuž mohou literární kritici tomuhle holandskému bestselleru přezdívat "psychoterapie bez terapeuta". A plným právem. Do kontrastu k nim se staví emočně silné monology matky, které mnohdy ani nenesou žádnou naraci a jsou čistě úvahové a nasycené filozofickými sklony, stejně jako zbytek knihy.

"Chceš věci pochopit, nacpat je do vět, ale takhle je ohroženo vše křehké. Nejde o přímou linku, ale o spirálu, o zkoumání. Musíš ohledávat, ne se vlámat. Hádanka je důležitější než její řešení."

S psaním tohohle článku jsem otálela ze dvou důvodů. Prvním je, že jsem od neděle v Praze na stáži v Cosmopolitanu a když dorazím do bytu, jsem většinou unavená, takže jen koukám na Přátele, dokud neusnu. A druhým důvodem je, že jsem nešťastnou náhodou přišla skoro o třetinu fotek, které jsem na Moravě pořídila, takže jsem byla po návratu příliš mrzutá, než abych se pokoušela z těch, co mi zbyly, dávat dohromady článek. Ale rozhodla jsem se přes nevrlost i únavu přenést a něco o našich pěti krásných dnech napsat. Přece jen to byla dovolená, která si zmínku rozhodně zaslouží.