• AUTOR
  • RECENZE
  • ČERNOOKÁ
  • FOTOGRAFIE
  • CESTOVÁNÍ
  • PÍŠU
  • MENU
    • AUTOR
    • RECENZE
    • ČERNOOKÁ
    • FOTOGRAFIE
    • CESTOVÁNÍ
    • PÍŠU

Původně knihovník, potom web designér a copywriter, teď uznávaný výtvarník a spisovatel Austin Kleon vdechl roku 2012 život téhle útlé knížečce (u nás vydalo v témže roce nakladatelství Jan Melvil Publishing), která na první pohled vypadá skoro jako obrázková knížka pro děti s minimem textu. Ale zdání klame. Je ve skutečnosti nabitá informacemi; přínosnými, inspirativními a chytrými. A pokud si ji vpustíte do života, už navždycky budete tvůrčí proces (čehokoli) vnímat úplně jinak.

Filozof kreativity Austin Kleon se narodil v malém zapadlém městě v Ohiu, odkud se přestěhoval do Austinu (náhoda?) v Texasu, velkoměsta, které mu změnilo pohled na svět. Tady ho políbily múzy a začal tvořit svá významná díla, mimo jiné i to, které teď držím v ruce. Knihu Kraď jako umělec s podtitulem 10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě.

Trochu pesimisticky jsem očekávala deset stokrát přežvýkaných informací, které nepřinesou nic moc nového, ale tahle kniha je důkazem, že Kleon správně pochopil nejen tajemství kreativity a tvorby samotné, ale i hermeneutiky (tj. nauka o správném výkladu textů, informací). Nejenže kniha v originále nesoucí název Steal Like an Artist je opravdovou injekcí inspirace, ale autor v ní prakticky předvedl to, o čem vlastně píše. Nastudoval, vzal si od mnohých, přetvořil, sešil a vzdal hold. A svou interpretací vytvořil něco naprosto jedinečného, a přitom srozumitelného a časově nenáročného. 

Svých deset rad a tipů vměstnal do bezmála 150 stran textu, z nichž čtvrtinu navíc tvoří obrázky, různé citáty a grafy. Tím pádem knihu můžete knihu přečíst i za pár hodin, ale díky zábavnému a k pochopení nenáročnému stylu psaní a nádhernému grafickému zpracování vám informace v ní obsažené dají víc, než nekonečný strohý text v podstatě o tomtéž. Austin Kleon se zkrátka vyvaroval zbytečností, snad aby čtenáře nezdržoval od vlastního tvoření. Snad abyste si z jeho knihy odnesli co nejvíc. A o tom paradoxně nerozhoduje délka textu nebo množství obsažených informací, ale způsob, jakým jsou autorem podány.

Kraď jako umělec funguje nejen jako tvůrčí inspirace, ale i jako podpora ve chvílích nejistoty. S každou větou jako by vás autor postrkoval a říkal: "Začni. Něco dělej. Ať už je to cokoliv. Věnuj tomu čas a úsilí a bude to stát za to." A současně vám dával cenné rady, jak si poradit s překážkami na cestě za vytvořením uměleckého díla.

Já si z každé kapitoly odnesla to své. Například jsem si založila desky, kam si ukládám texty, povídky nebo články z časopisů, co mě zaujmou, fotografie, které mi vyrazily dech. A občas je projdu, přemýšlím nad nimi, znovu hledám důvod, proč přitáhly moji pozornost. Daleko méně mě otravuje čekání ve frontě, protože díky Kleonovi vím, kolik inspirace se dá pochytat, když jen čekáte, přemýšlíte, pozorujete. Mám víc chuti a odvahy objevovat nová místa. Nebojím se dělat víc věcí najednou nebo třeba vůbec nic, protože už vím, jak je to pro naši kreativitu důležité...
Tuhle neobvyklou uměleckou "příručku" se kromě výše uvedených důvodů vyplatí mít doma proto, že se k ní budete rádi vracet. Kdykoliv se totiž budete cítit vyčerpaní, bez motivace a odhodlání se do čehokoliv pouštět, stačí ji otevřít na jakékoliv stránce a povzbudí vás. Znovu budete vnímat to postrkování a díky tomu se třeba opravdu zvednete a budete něco dělat. Anebo si naopak budete víc užívat nicnedělání. Ať tak nebo tak, pomůže vám jednou nohou z krize. Nejen tvůrčí. A takového parťáka v podobě knížky přece stojí za to v knihovně mít, ne?

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Jan Melvil Publishing.
12:01 2 komentářů
Naoki Higašida, dnes čtyřiadvacetiletý autor, dal před jedenácti lety vzniknout jedinečnému dílu a metodou ukazování znaků na abecední tabulce sepsal sondu do duše autistického člověka a svými (na třináct let velmi vyspělými) odpověďmi na nejčastější otázky týkající se této poruchy pomáhá pochopit, jak vlastně autisté fungují. Ale není to jen obyčejná příručka, není to beletrie plná patosu, je to velmi emotivní a krásný dar v podobě slov, který pomáhá pochopit, jací autisté jsou. Doopravdy.

Naokiho knihu pro literární svět v Japonsku objevila žena Davida Mitchella (spisovatel, napsal například slavnou fantasy Atlas mraků), který ke knize také vytvořil nádherně citlivou a velmi osobní předmluvu, to proto, že jejich syn také trpí autismem. Jak jeho úvod, tak úvod Josefa Schovance (filozof a autor bestselleru O kolečko míň, trpí Aspergerovým syndromem, tedy lehkou formou autismu) a samotného autora jsou důležitými částmi knihy, protože čtenáři přiblíží, o co v Naokiho díle vlastně jde a čeho se svými slovy snaží docílit. Vysvětlí nám to prvotní "proč". Proto doporučuji předmluvy nepřeskakovat, až se pustíte do čtení.

Jak už jsem nastínila v úvodu, kniha A proto skáču nemá souvislý příběh, ale je psaná formou "Q&A", tedy otázek a odpovědí. V pěti kapitolách, které mají vždy nějaké hlavní téma (např. O slovech, Zájmy a koníčky), odpoví Naoki na 58 otázek, které "normální" lidi o autistech zajímají. Na konci každé kapitoly je pak mikropovídka nebo úvaha, které autor sepsal jako dítě. A všechny jsou na jeho věk nesmírně vyzrálé, v některých z nich dokonce mistrně zvládl použití alegorie.

Nad jedinečností textu jsem žasla celou dobu. Knih s tématem autismu se vydávají celé řady, A proto skáču ale přesto nemá obdoby. Je bránou do nitra člověka odlišného, avšak nepopsatelně vnímavého, citlivého a inteligentního. Číst ji bylo jako ocitnout se v jiném světě, ve kterém utrpení existuje převážně jen kvůli lidem, kteří mu nerozumí. Ti, kteří do něj patří, však díky jakémusi nucenému oproštění od civilizace vidí krásu, o které se nám obyčejným lidem ani nesní. Několikrát jsem jen musela obdivně vydechnout nad tím, jak Naoki mluví o přírodě, o věcech, které kolikrát mineme bez povšimnutí, a které přitom ukrývají tolik nádhery.

A přesto autor nepíše jen o chvílích, kdy mu je dobře mezi stromy nebo při pozorování nekonečné modři nad mraky. Píše i o ponížení, ztrátě důstojnosti, o tom, jaké to je, když neovládáte vlastní tělo, když se nemůžete nikomu svěřit s tím, co si myslíte, co vás trápí, nedokážete se ani omluvit za to, co jste pokazili. Opět je to napsané s takovými emocemi, že se vám při čtení usadí na hrudníku těžký kámen.

Autistu jsem si během čtení Naokiho knihy vykreslila jako křehkého motýla, zranitelnou, a přesto krásnou bytost, která přestože nedokáže pořádně promluvit ani ovládat svou tělesnou schránku, má v sobě neuvěřitelnou sílu. Podle mě jsou to neobyčejné, čisté duše, kterým tak docela nesedlo jejich tělo, civilizace a občas podivné fungování společnosti je svazují a jediné místo, kde nacházejí svobodu, je jejich vlastní mysl, jejich vlastní nitro.

Naokiho kniha není jen poučná, není jen krásně napsaná, inspirující, nejenže otevírá oči a nutí vás vnímat autisty jinak, než doposud, je lidská. Lidská v tom nejčistším slova smyslu.

"(...) Jenže pro nás je příroda přímo životně důležitá. Když se na ni díváme, máme pocit, že i my lidé s postižením si zasloužíme být na světě, a připadáme si jako znovuzrození. Nezáleží na tom, že nás lidé odmítají. Příroda nás vždycky vřele obejme."

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Paseka. Knihu můžete zakoupit zde.
11:07 1 komentářů
Původně to měla být Budapešť, a ne Londýn. Ale naše anglofilní srdéčka si nakonec prosadila své, koupily jsme letenku za tisícovku a vyrazily vstříc nejkrásnějšímu městu Evropy. A moje posedlost tím dílem Přátel, kdy všichni vyrážejí do Londýna na Rossovu svatbu, nabrala nových rozměrů. London baby!



Někde nad Německem (asi). Nemohla jsem se nabažit toho výhledu! Idylka na chvilku pominula, když nám na hotelu oznámili, že jim nedošla platba za ubytování, takže jsme musely platit znovu. Když jsme konečně našly neexistující dveře (Týnka špatně přečetla číslo pokoje, 3307 místo 3507, což jsme zjistily po několika desítkách minut přebíhání mezi patry a budovami hotelu) v pátém patře a padly vyčerpané na postele, vtrhla nám do pokoje skupinka Japonců, která tvrdila, že je to i jejich pokoj, což se nakonec ukázalo jako chyba důvěryhodného a velmi dobře informovaného recepčního. Aspoň že to bylo levný.


První zastávka Nothing Hill a modré dveře! Když jsme zpocené po nejhorší cestě metrem v historii (je vážně poznat, že londýnské metro je blíž peklu) dorazily na místo, Hugh Grant tam stejně nebyl. No co. Aspoň že dveře jo. P.S. Dívka v tričku ladícím ke dveřím je moje kamarádka Janča, moc dobře fotí, a tak jsem jí některé fotky ukradla pro účely tohoto článku. Těšte se. :) 


Procházka po malebném Nothing Hill a vysmátá Denča. :)  


Street art in London... took my heart away. Jestlipak poznáte všechny zpodobněné umělce? Zpěvačka zakrytá lampou (to je naschvál, žejo) je Amy Winehouse. 


Někde u Oxford Street. 


Metro, "doubledecker" a Picadilly Circus. Najdete tady asi ten nejlepší obchůdek se suvenýry v centru. 


Londýnská Národní galerie. Fotogenická, viďte? Bohužel jsme se nestihly podívat dovnitř, tak snad příště. Před ní se ale předváděl "Yoda" a umělec kreslil křídami na chodník mozaiku ze světových vlajek. Na velkoměstech mě nepřestává bavit ta nepřeberná různorodost... ve všem.  


Na Londýn bylo nezvykle teplé počasí a já se samozřejmě vybavila teplým oblečením, protože Anglie je Anglie. Takže jsem trpěla vedrem (zvlášť v metru) a tyhle kašny všude kolem přišly vhod aspoň na smočení rukou. 


Restaurace slavného šéfkuchaře Jamieho Olivera nedaleko Picadilly.



"The name is Sherlock Holmes and the address is 221B Baker Street." Do postavy Sherlocka Holmese jsem se zamilovala hlavně díky seriálu Sherlock s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli... mimořádně za to nemohou knížky. Ale po návštěvě tohohle místa si je musím přečíst, aspoň některé.


Měli tu nespočet různých vydání a edicí, ale byly tak hrozně předražené... 


...stejně jako tahle roztomilá porcelánová miniatura Sherlockova domu...


...takže jsem si z obchodu Sherlocka Holmese nakonec odnesla jen pero s nápisem "Elementary my Dear Watson." A vypadá to, že si zase začnu psát deník ručně. Fotila Janča.


Denču, Týnku a Míšu Sherlock očividně zaujal. Aspoň na pár minut. Fotila Janča.



A Primrose Hill a nejkrásnější výhled na Londýn! Obrovský park, na jehož okraji jsme dělaly spoustu blbostí. Tohle jsou jedny z těch normálních fotek. Momentky z pokusů o stojky a mosty můžete omrknout na instagramech Týnky, Míši a Denči.



Cesta k Buckingham Palace, Green Park a "portrétní momentky". S partou bláznů nikdy nevyfotíte nic čistokrevnýho, tak proč se snažit. 


Celá delegace u Buckinghamského paláce, London Eye v pozadí. Vyfotila nás nějaká random, ale velmi ochotná paní. Sama se nabídla. To se stávalo často a bylo to super. Nebýt obětavých Britů a japonských turistů, nemáme skoro žádné společné fotky. 



Veverky v St. James' Park. Vyjma labutí a racků asi nejfotogeničtější zvířátka, na která můžete v londýnských parcích narazit.  


Z Londýna byste přeci neodjeli bez fotky u telefonní budky, ne? V mém případě bez fotky v budce.
Fotila Janča.


Cestou na London Eye. Západ slunce byl božský a vytvořil mi takovéhle krásné pozadí na focení. 



Buskers aneb pouliční umělci. Jsou všude, jsou skvělý a zasloužili by si hrát a vystupovat jinde než na ulicích. Na druhou stranu, kdyby tam nebyli, nebyl by to Londýn. Nebyl by tak osobitý a krásný. Mohla bych je sledovat a poslouchat celé dny. 


Tihle borci u London Eye byli dokonce Češi! Poznaly jsme to podle českého tetování na lýtku jednoho z nich. Ten kosmopolitismus je další věc, co mě na Londýně fascinuje...


Denča fotí pohled z London Eye a já fotím Denču. Pokud pojedete do Londýna, určitě Oko nevynechejte. Vstup je sice dražší, ale vidět jedno z nejhezčích měst Evropy z ptačí perspektivy za to přece stojí.


Pokus o noční fotky Londýna. Big Ben a budova parlamentu. 


Pohled na moderní centrum. Foceno z Tower Bridge. 


A noční Tower. Místo, které si mě podmanilo a bez přemýšlení ho můžu pasovat na moje nejoblíbenější z celého Londýna. Top!


Milovníci Shawa tohle místo musí poznat během sekundy. Does the name Lisa Doolittle ring any bells? Covent Garden. Nádherné a typicky anglické místo se spoustou stánků, obchodů, živou hudbou a jedinečnou atmosférou. Dokážu si představit, že bych tu celý den jen tak posedávala, četla a jedla bagetky z domácích pekáren nebo jahody v čokoládě... 




A konečně! Kings Cross Station, nástupiště devět a tři čtvrtě, hůlky, šály a my! Za fotky odsud jsem neskutečně ráda, nejen proto, že jsme si při jejich focení užily kopec srandy, ale protože při pohledu na ně se člověku jednoduše chce věřit, že v příští minutě tou zdí projde a bude ve světě, kde žijí hipogryfové, draci, kde se učí o moc zábavnější předměty než v mudlovském světě a který je skrz na skrz plný magie! Dětská fantazie se prostě na moment stává realitou a to s těmi nejlepšími lidmi, se kterými bych do Bradavic mohla kdy chodit.



Míša se v obchodě Harryho Pottera na chvíli proměnila v Albuse Brumbála. :)


A já si řekla, že nebude lepšího a příhodnějšího suvenýru, než knih. Tak jsem si vzala rovnou tři. A mít víc peněz, beru celou sérii.  


Děkuji Janče za tuhle skvělou fotku. Mám z ní hroznou radost!


Míša a červený autobus. Další dílo naší Janči. 


Na trávníku před (za?) Big Benem jsme se neskutečně vyblbly a můj foťák dostal zabrat. Kromě tuny skákacích fotek jsme vyfotily i tohle. Týnky (červená mikina) nápad. :) 


Westminster Abbey.


V Londýně si nejde nevšimnout kontrastu moderní architektury a klasických staveb. Obrovský skleněný mrakodrap x malý kamenný hotýlek obrostlý květinami. Myslím, že právě tady jsou tyto rozdíly o hodně markantnější, než v jiných městech - a je to úžasné. 


China Town. Čtvrť plná Asiatů - domácích i turistů. Překvapivě. 


Nejvyšší mrakodrap v Evropské unii. Točí se z něj hlava, ale je nádherný.


A nakonec St. Paul's Cathedral a zároveň moje poslední fotka. Věřte mi, mohla bych jich sem dát mnohem víc, ale myslím, že pak byste mě nesnášeli. Doufám, že jste už i tak dost dlouhý článek přečetli do konce a že se vám líbil. A pokud jste byli taky v Londýně, určitě mi napište, jaký na vás město udělalo dojem, jestli ho máte rádi a proč! Těším se na vaše komentáře.

Mějte se krásně!

22:47 6 komentářů
Novější články
Starší články

AUTOR

AUTOR

Jsem Anna, dvaadvacetiletá studentka žurnalistiky a novinářka, která miluje knihy, fotografování a cestování. Napsala jsem Černookou (YA thriller).

Kontakt

ARCHIV ČLÁNKŮ

  • ►  2018 (16)
    • ►  listopadu (1)
    • ►  října (1)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (6)
    • ►  června (1)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (1)
    • ►  března (1)
    • ►  února (2)
  • ►  2017 (23)
    • ►  října (2)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (5)
    • ►  června (1)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (2)
    • ►  března (4)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (2)
  • ▼  2016 (33)
    • ►  prosince (5)
    • ►  listopadu (1)
    • ►  října (1)
    • ▼  září (5)
      • Kraďte jako umělci!
      • A proč teda skáčeš?
      • London calling!
      • Jak Disney potkal Kafku
      • Betonový nihilismus Iana McEwana
    • ►  srpna (4)
    • ►  července (3)
    • ►  června (5)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (3)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2015 (14)
    • ►  prosince (2)
    • ►  listopadu (2)
    • ►  října (1)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  června (2)
    • ►  dubna (1)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (3)

OBLÍBENÉ ČLÁNKY

  • Memoáry nejen o psaní
  • Malý život aneb emocionální realismus Hanyi Yanagihary
  • Michaela Klevisová: O příběhu přemýšlím i půl roku. Miluju ruskou literaturu a britské detektivky
  • Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
  • New York, New York
  • Volba Nicholase Sparkse
Používá technologii služby Blogger.
Anniny deníky/The Anna Diaries

ČTENÁŘI

SLEDUJ MĚ NA INSTAGRAMU

Created by ThemeXpose | Distributed By Gooyaabi Templates
Menu is customized.