Michaela Klevisová: O příběhu přemýšlím i půl roku. Miluju ruskou literaturu a britské detektivky

by - 19:54

Michaela Klevisová (nar. 1976) vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a téměř dvacet let v tomto oboru pracuje. Je vášnivou cestovatelkou, milovnicí koček a koní, a především autorkou čtyř detektivek a tří povídkových knih o kočkách a jejich lidech. Od mezinárodní Asociace autorů detektivní literatury získala hned dvakrát Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Poprvé se její laureátkou stala v pouhých dvaatřiceti letech a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Mezi její poslední velké úspěchy patří spoluautorství na povídkové Praze Noir, která vznikla jako součást prestižní série Noir vydávané newyorským nakladatelstvím Akashic Books. Kromě ní jsme hovořily o spisovatelčiných literárních počátcích, inspiraci, cestování a plánech do budoucna.


Svoji prvotinu Kroky vraha jste vydala v roce 2007. Bylo obtížné se na českou literární scénu probojovat?
Předpokládala jsem, že bude, a proto mě překvapilo, že nebylo. Když jsem po třech a půl letech dodělala svůj první rukopis, přemýšlela jsem, které nakladatelství vydává knihy podobné té mojí a hned mě napadlo Motto. Tak jsem to tam poslala a čekala, jestli se ozvou. Ani ne po čtyřiadvaceti hodinách mi volala nakladatelka se slovy: „Máme pro vás dvě zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Ta špatná je, že jsem celou noc nespala a ta dobrá, že vám to hned vydáme.“ Měla jsem štěstí, že jsem se trefila do vkusu nakladatele.

Dala byste nějaké tipy začínajícím spisovatelům? Ať už co se týče psaní či následného prodávání svého nápadu…
Co se tvorby týká, myslím, že je hrozně důležité nepsat roztříštěně. Třeba půl hodinky denně a pořád se od toho odtrhávat, což jsem přesně dělala, když jsem začínala. A je to špatně, protože pořád ztrácíte nit. Zjistila jsem, že je mnohem lepší vyhradit si na psaní třeba celý víkend v kuse, klidně i víc, když je to možné, a dát všechno ostatní stranou. Žádné srazy s kamarády a podobně, opravdu třeba dvanáct hodin v kuse psát. Tohle se třeba osvědčilo mně, nevím, jestli to bude sedět každému. A pak je důležité vytipovat si nakladatele, který vydává podobné tituly jako je váš, nezaměřovat se na to, kde by svou knihu člověk chtěl vidět, ale kde by opravdu mohla vyjít.

Existuje nějaký autor, který svojí tvorbou zásadně ovlivnil tu vaši?

Určitě, P. D. James. To byla britská detektivkářka, už nežije, nedávno zemřela. Myslím, že mě k tomu dovedla, při čtení jejích knížek mě poprvé napadlo, že bych detektivky sama začala psát. To je asi můj úplně největší vzor. Taky mám ráda ruskou literaturu – Turgeněva, Dostojevského. I od nich jsem se hodně naučila, třeba jak propracovat psychologii postav.

Píšete odmalička?
Začala jsem úplně jako dítě, a protože táta byl spisovatel a máma novinářka a já je pořád doma viděla psát, měla jsem pocit, že jediný možný způsob obživy je psaní. Ale nejdřív jsem psala jenom pro sebe, byly to takové pokusy.

Takže předtím jste nezkoušela nikde nabídnout svůj rukopis?
Já jsem ani neměla nic napsaného. Když jsem začala pracovat pro Cosmopolitan, každý den jsem tvořila nějaké články a moje vlastní tvorba šla stranou. Takže jsem v podstatě od svých osmnácti až do doby, než jsem začala psát Kroky vraha, nic nenapsala. Měla jsem opravdu obrovskou pauzu…

Jak zhruba vypadá váš tvůrčí proces? Kolik času například věnujete přípravě a samotnému psaní?
Nejdřív o příběhu hodně přemýšlím. Začínám tím, že si vymyslím prostředí, ve kterém se bude odehrávat, a pak postavy, které v něm budou vystupovat. Od nich se pak odvíjí samotný příběh. Taky se snažím psát v období, kdy jsem hodně sama, protože se mi špatně přemýšlí ve společnosti druhého člověka, takže se snažím chodit sama na procházky, sedět sama na zahradě, zkrátka se zařizovat tak, abych měla čas se do toho ponořit. Tenhle proces, kdy mi v hlavě zraje příběh, trvá u knížky zhruba půl roku, u povídky několik týdnů.

Takže stavebním kamenem vašich příběhů je charakteristika postav.
Přesně. Vymyslím si, co se jim stane, snažím se do nich vcítit, představit si, jak bych reagovala v různých situacích, jak bych se cítila a udělám si takovou kostru příběhu v bodech, kterou si napíšu do sešitu. Pak přijde fáze psaní s tím, že ve chvíli, kdy sedám k počítači, mám už všechno rozmyšlené a přesně vím, co jdu psát. U detektivky mám připraveno několik verzí, jak se příběh může vyvinout a během psaní vyplyne, která z nich je nejlepší. Když píšu, snažím se vyhradit si na to třeba celý týden, což mi umožňuje práce pro měsíčník. A pracuju celý den. Probudím se třeba v sedm, uvařím si kafe, ani nesnídám, rovnou sednu k počítači a píšu. Brzo ráno mám nejvíc nápadů a nejvíc mi to jde. Taky hodně píšu přes zimu, kdy mám víc času, tolik nejezdím na dovolené. A při tomhle režimu je kniha třeba za pět měsíců hotová, což je velký rozdíl oproti první knížce, na které jsem pracovala tři a půl roku, právě proto, že jsem si neuvědomovala, že je potřeba kontinuální činnost.

Máte při psaní detektivek pevné zásady, kterých se držíte a neporušujete je?
Ano, ze zásady v nich nechci popisovat násilí. Dneska je to takový trend, hlavně v severských detektivkách, kde je hrozně moc krutosti, ale já si myslím, že pro můj příběh to není podstatné. Naopak si myslím, že by mu to uškodilo. Když píšu o zločinu, chci, aby si čtenář lámal hlavu, jak to teda bylo, a k tomu stačí říct, že někoho zabili, není potřeba to nějak dlouze popisovat. A právě proto taky hrozně ráda píšu povídky, ve kterých vůbec nejde o nic ošklivého, to jsou moje srdcovky, u kterých si odpočinu od detektivek. A i když píšu o něčem smutném, snažím se, aby přesto dal příběh nějakou naději. Zkrátka se mi nelíbí, když literatura zanechává ve čtenáři negativní pocity.

Hlavním hrdinou vašich detektivek je Josef Bergman. Nebylo pro vás těžké při psaní zvládnout tolik mužského elementu? Pro spoustu žen-spisovatelek je snazší vcítit se při psaní do ženských postav, než těch mužských.
Pro mě je to taky snazší. Proto jsem chtěla, aby detektiv byl chlap. Říkala jsem si, že mi z příběhu vyplyne víc ženských – podezřelých, různých vedlejších postav. A kdyby to ještě vyšetřovala žena, tak už by to byl vyloženě ženský román, a to jsem nechtěla.

Takže jste Josefem Bergmanem chtěla vyvážit ženský prvek. 
Přesně tak. Nejdřív jsem se toho bála, ale pak jsem zjistila, že se mi píše dobře. Když se nad tím zamyslím, asi je to tím, že nám hodně mužských vlastností – například radši mlčím, než si povídám, problémy řeším, než abych se s nimi svěřovala. Je možné, že tohle hraje roli, že díky tomu je pro mě snazší se do muže vžít.

Píšete také příběhy o kočkách, které vydaly už na tři povídkové sbírky. Do jaké míry jsou inspirovány skutečností?
Většina je inspirována buď tím, co mi někdo vyprávěl nebo co jsem sama zažila, ale nikdy to není úplně přesný popis události, jsou v tom střípky skutečnosti. Kolem nich si vymyslím takovou omáčku, jak to mohlo být. Ale řekla bych, že osmdesát procent je postaveno na nějakém zážitku. Třeba příběhy z cest jsou skutečně z míst, kde jsem byla a kde jsem nějakou kočku potkala.

Které z míst, která jste navštívila, vám nejvíce přirostlo k srdci?
Nejraději mám Skandinávii. Ta nejsevernější místa, kde je málo lidí a samá příroda, člověk si tam strašně odpočine, když vidí, že planeta ještě není tak zničená lidmi, to mě uklidňuje. Člověk vyleze na kopec a všude vidí jenom lesy, jezera, divočinu.

Takže do Skandinávie jezdíte čerpat inspiraci?
Taky. V mojí nejnovější knize Štěstí je zadarmo je povídka z finského Laponska, přímo z míst, kde jsem byla. I když příběh je smyšlený, popis místa je autentický. Stejně jako třeba u povídky Potkat tu pravou (pozn. sbírka povídek Čekání na kocoura), která se odehrává v norském Syltefjordu. Tam jsem viděla takovou kočku, jak skáče přes plot, a o kus dál vyhořelý dům. Tak jsem si to dala v hlavě dohromady a spojila střípky příběhu, který se asi nestal, ale inspirovaly mě reálie, která jsem viděla.

Jste jedna z autorek sbírky povídek Praha Noir. Kdo vás oslovil s nabídkou přispět svým příběhem?
Oslovil mě literární kritik a novinář Pavel Mandys, který tu knihu dával dohromady pro americké nakladatelství Akashic Books. Ten sborník původně vznikal pro Ameriku, nebylo jasné, jestli vyjde i česky. Když mě oslovili, jestli bych měla zájem se podílet, měla jsem hroznou radost, protože mi přišlo super, že se čeští autoři takhle sejdou v jedné knížce. Tak jsem řekla, že do toho jdu, a teprve později jsem se dozvěděla, že se toho nápadu chytlo nakladatelství Paseka, které odkoupilo licenci od Akashic Books, a Praha Noir vyjde i v češtině. Nakonec to paradoxně u nás vyšlo dřív, než v Americe.

Kdy bude Praha Noir vycházet v USA?
Na jaře příštího roku. Myslím, že za oceánem českou literaturu moc neznají, na rozdíl třeba od skandinávské literatury není tak hojně překládaná, takže z toho projektu mám radost i proto, že je to možnost, jak dostat svou práci do zahraničí. 

Překvapilo mě, že Pavel Mandys neoslovoval primárně autory detektivek, i když noir je subžánr detektivky. Třeba Kateřina Tučková je autorkou historických románů…
To mě taky překvapilo. Ale názor pana Mandyse byl takový, že v Česku není tolik autorů detektivek, kteří by zvládli příběh napsat tak, aby odpovídal požadavkům Ameriky. Oni chtěli, aby to byli autoři, kteří mají nějakou literární kvalitu, nemuseli to být autoři píšící primárně napínavé příběhy.

Spousta autorů Prahy Noir se ve svých povídkách vracela ke svým předchozím dílům. Vaše povídka Lepší život mi trochu připomněla vaši prvotinu…
Ano, propojila jsem tam motiv obchodování se starožitnostmi. Nejdřív po nás totiž chtěli, abychom si vybrali místo, kam povídku zasadíme. Vybrala jsem si prostředí nákladového nádraží Žižkov, a protože tam jsou bazary s nábytkem, tak se mi to začalo propojovat se starými věcmi a od toho jsem se dostala k motivům, které se objevily v Krocích vraha. Podobně se ke svým knihám vrátila Petra Soukupová nebo Kateřina Tučková. Ono to přijde asi tak nějak samo, člověku nějaký příběh zraje v hlavě určitou dobu, a pak ho napadne znovu, když tvoří něco dalšího.

Proč jste si vybrala nákladové nádraží Žižkov?
Protože jsem ho dobře znala. S rodiči jsme se hodně stěhovali, bydleli jsme na mnoha místech a okolí nádraží bylo jedno z těch, kde jsme strávili hodně času. Navíc to bylo v tom citlivém věku, kdy jsem byla na základní škole, s kamarádkami jsme chodily ke kolejím, takže se z toho stala taková srdcovka. Ačkoliv bych radši než z Prahy psala povídku odněkud z vesnice, ale když už jsem musela psát z města, tak mě automaticky napadlo tohle místo, protože ho mám jako jedno z mála míst v Praze opravdu ráda.

Kolik času vám dali na sepsání povídky? Byli jste v časovém presu?
Moc ne. Bylo na to asi půl roku, takže to byl opravdu docela komfort.

Máte ráda žánr noir?
Já jsem si vlastně musela zjišťovat, co noir konkrétně je. Existuje strašná spousta definic, každý si to představuje trochu jinak. Někde jsem našla, že tam mají vystupovat detektivové v baloňáku, samí drsní chlapi, jinde jsem zase četla, že noir je cokoliv, co je temné, kde není klasické vyšetřování, ale je to spíš takové podsvětí. Pak jsem přemýšlela, jestli tu povídku mám napsat třeba ve stylu Raymonda Chandlera, ale došlo mi, že mi ty drsňácké detektivky úplně nesedí. Tak jsem se rozhodla, že to napíšu o vlivu zločinu na člověka, který s ním vlastně nemá tolik společného.

Kromě koček máte ráda i koně. Neplánujete o nich také napsat povídkovou knihu?
Už mě to napadlo. Mám sesbírané nějaké příběhy, ale ještě jich není dost, aby to vydalo na knihu. Ale není vyloučeno, že jednou něco takového vznikne, protože se hodně pohybuju ve stájích, kde sbírám pořád víc a víc historek. Kdoví.

Pracujete teď na nějaké nové knize?
Ano, právě z norské vesnice Syltefjord teď píšu novou detektivku. Opět tam bude detektiv Bergman, kterého chci ještě jednou poslat do ciziny, jako v poslední knize Ostrov šedých mnichů, kde vyšetřoval případ v Holandsku.

Fotografie: archiv Michaely Klevisové

Podobné

2 komentářů

  1. Zajímavý rozhovor - a popravdě - o M. Klevisové jsem nevěděla, takže i dobrý tip na českou detektivní knihu. Díky!

    OdpovědětVymazat