Vlčí ostrov. Autobiografický román norské spisovatelky, která se rozhodla bojovat s psychickými problémy po svém. Přes varování lékařů sbalila svůj život do batohu a odjela na několik měsíců na vlastní pěst do nelítostné kanadské divočiny, aby vyléčila rány zasazené životem návratem k přírodě v tom nejhlubším významu těchto slov.
Mnozí tvrdí, že se jedná o comeback Jacka Kerouaca v sukních a po šedesáti letech s příměsí literárního stylu Jacka Londona. Po přečtení anotace příběhu se zdá, jako by byl inspirován stovkami slavných děl o lidech, kteří zmizeli - na pár měsíců či navěky - v horách a lesích, aby svému životu znovu připsali význam. V čele tohoto výčtu by jistě stála Divočina od Cheryl Strayed a Útěk do divočiny Jona Krakauera, který je ve skutečnosti reálným příběhem mladého amerického studenta Chrise McCandlesse, jenž se rozhodl žít sám v odlehlých koutech Aljašky.
Vlčí ostrov má podobné rysy i motivy jako výše zmíněná díla. Lajla Rolstadová do Kanady utekla z podobného důvodu jako Cheryl Strayed na Pacifickou hřebenovku, některé pasáže působí stejně pustým, svíravým a bezútěšným dojmem jako Kerouacova road story Na cestě. A v popisech krajiny Rolstadové je skutečně trochu té magičnosti, kterou můžeme cítit z prvních řádků Bílého tesáka Jacka Londona, avšak z Londonových popisů čiší i přesto jakási syrovost, která se zasekne až do morku kostí. Ve Vlčím ostrově je zobrazování přírody až na výjimky z cest pouští ryze meditativní záležitostí.
Mnozí tvrdí, že se jedná o comeback Jacka Kerouaca v sukních a po šedesáti letech s příměsí literárního stylu Jacka Londona. Po přečtení anotace příběhu se zdá, jako by byl inspirován stovkami slavných děl o lidech, kteří zmizeli - na pár měsíců či navěky - v horách a lesích, aby svému životu znovu připsali význam. V čele tohoto výčtu by jistě stála Divočina od Cheryl Strayed a Útěk do divočiny Jona Krakauera, který je ve skutečnosti reálným příběhem mladého amerického studenta Chrise McCandlesse, jenž se rozhodl žít sám v odlehlých koutech Aljašky.
Vlčí ostrov má podobné rysy i motivy jako výše zmíněná díla. Lajla Rolstadová do Kanady utekla z podobného důvodu jako Cheryl Strayed na Pacifickou hřebenovku, některé pasáže působí stejně pustým, svíravým a bezútěšným dojmem jako Kerouacova road story Na cestě. A v popisech krajiny Rolstadové je skutečně trochu té magičnosti, kterou můžeme cítit z prvních řádků Bílého tesáka Jacka Londona, avšak z Londonových popisů čiší i přesto jakási syrovost, která se zasekne až do morku kostí. Ve Vlčím ostrově je zobrazování přírody až na výjimky z cest pouští ryze meditativní záležitostí.
Je překvapivé, jak upřímně autorka vypráví o svých pocitech, jak pozorně vnímala každý malý detail, který ji za měsíce v divočině obklopoval, a jaké emoce to v ní vyvolávalo; od údivu, přes iracionální radost až po ničím neředěnou melancholii. Luční kvítí všech barev, drobné v porovnání s majestátními vrcholky hor. Sluneční paprsky vytvářející abstraktní umění na krystalech sněhu, průzračná jezera, bujný život v lese, ruch, který dokáže být zároveň nerušeným klidem. Ladné pohyby srnek, síla a důstojnost ve vlčích očích, labutě plující po jezeře jako ztracené duše, ptáci vznášející se k nebi jako padlí andělé. Pasáž, kdy se autorka a hlavní hrdinka v jedné osobě setká uprostřed noci s vlkem, mě přiměla v úžasu knihu na několik minut odložit.
"Když dorazím na parkoviště mezi stromy, kde Sierra po příjezdu od trajektu zaprakovala svůj pickup, všimnu si, jak na mě z černočerného lesa zírá osamělé žluté oko. Je vlčí. Vím totiž, že oko jelena je chladné a bílé, skoro modré, jako zimní měsíc. Oko vlka je žlutavé, jako na semaforu, signál mezi stůj a volno: člověk váhá, je nejistý. Poddajný, skoro nezvučný pohyb, když se zvíře přiblíží, ani větvička nezapraská, ani list nezašustí, jeho blízkost mě však provází po stezce dál."
V kterékoliv jiné knize by podobně četné popisy působily jako zbytečná omáčka, ve Vlčím ostrově jsou příběhem samy o sobě, nejen že roztočí imaginaci na plné obrátky a jsou krásné, ale sdělují hluboké myšlenky. Jsou vlastně tak silné, že příběh autorčina života, který by měl být v klasickém románu hlavní dějovou linií, hraje druhé housle, je takovým backgroundem spojujícím Lajliny cesty jako křehká nit.
Na rozdíl od Kerouaca, který se v rovněž autobiografickém románu Na cestě bezúčelně toulá od jednoho amerického pobřeží k druhému, opájí se alkoholem a v nikdy nekončící nejistotě se snaží najít sám sebe, autorka jako by se k sobě skrze cesty a pobyt v divočině spíš vracela. Jako by jí příroda dávala zpět to, kým vždycky byla, učila ji být silnou a samostatnou, nebojácnou a svobodnou; jako vlci. Zvlášt patrné to bylo, když trávila podzimní a zimní měsíce uprostřed kanadských lesů - to byly také části, které jsem si zamilovala nejvíce. Na druhou stranu, během cest se seznámila snad s desítkami vedlejších postav, na několika řádcích tak perfektně vykreslenými, že si je musíte okamžitě oblíbit, chtít je poznat, nebo je nenávidět a mít z nich strach.
Ačkoliv je to příběh o nestálém, nepohodlném životě na cestách, v divočině, v nepřívětivosti, chladu i vedru, v konstantním nebezpečí a nejistotě, o životě bez domova a "tradičních" hodnot, není to čtení pouze pro "hipstery", jak se píše v mnohých recenzích. Vlčí ostrov je románem pro ty, kteří se umí zastavit uprostřed lesa, zhluboka se nadechnout a vnímat daný moment se vším, co k němu patří. Je to čtení pro ty, kteří umí ocenit krásu, třebaže bolest je občas její nedílnou součástí, kteří dovedou obdivovat přírodu jako něco nejdokonalejšího i ve světě, který nabyl povrchního a naprosto mylného dojmu, že ty nejúžasnější věci dovedou stvořit jen lidské ruce.
Hlubokou poklonu Lajle Rolstadové za to, že dokázala sepsat tak otevřenou zpověď vlastní duše a že na řádky a mezi ně vnesla tolik nádherných myšlenek, které odzbrojují. A že mě opět postrčila trochu blíž k rozhodutí si tenhle sen taky jednou splnit; sbalit si život do batohu a aspoň na pár týdnů se vrátit domů. Do přírody.
"Když dorazím na parkoviště mezi stromy, kde Sierra po příjezdu od trajektu zaprakovala svůj pickup, všimnu si, jak na mě z černočerného lesa zírá osamělé žluté oko. Je vlčí. Vím totiž, že oko jelena je chladné a bílé, skoro modré, jako zimní měsíc. Oko vlka je žlutavé, jako na semaforu, signál mezi stůj a volno: člověk váhá, je nejistý. Poddajný, skoro nezvučný pohyb, když se zvíře přiblíží, ani větvička nezapraská, ani list nezašustí, jeho blízkost mě však provází po stezce dál."
V kterékoliv jiné knize by podobně četné popisy působily jako zbytečná omáčka, ve Vlčím ostrově jsou příběhem samy o sobě, nejen že roztočí imaginaci na plné obrátky a jsou krásné, ale sdělují hluboké myšlenky. Jsou vlastně tak silné, že příběh autorčina života, který by měl být v klasickém románu hlavní dějovou linií, hraje druhé housle, je takovým backgroundem spojujícím Lajliny cesty jako křehká nit.
Na rozdíl od Kerouaca, který se v rovněž autobiografickém románu Na cestě bezúčelně toulá od jednoho amerického pobřeží k druhému, opájí se alkoholem a v nikdy nekončící nejistotě se snaží najít sám sebe, autorka jako by se k sobě skrze cesty a pobyt v divočině spíš vracela. Jako by jí příroda dávala zpět to, kým vždycky byla, učila ji být silnou a samostatnou, nebojácnou a svobodnou; jako vlci. Zvlášt patrné to bylo, když trávila podzimní a zimní měsíce uprostřed kanadských lesů - to byly také části, které jsem si zamilovala nejvíce. Na druhou stranu, během cest se seznámila snad s desítkami vedlejších postav, na několika řádcích tak perfektně vykreslenými, že si je musíte okamžitě oblíbit, chtít je poznat, nebo je nenávidět a mít z nich strach.
Ačkoliv je to příběh o nestálém, nepohodlném životě na cestách, v divočině, v nepřívětivosti, chladu i vedru, v konstantním nebezpečí a nejistotě, o životě bez domova a "tradičních" hodnot, není to čtení pouze pro "hipstery", jak se píše v mnohých recenzích. Vlčí ostrov je románem pro ty, kteří se umí zastavit uprostřed lesa, zhluboka se nadechnout a vnímat daný moment se vším, co k němu patří. Je to čtení pro ty, kteří umí ocenit krásu, třebaže bolest je občas její nedílnou součástí, kteří dovedou obdivovat přírodu jako něco nejdokonalejšího i ve světě, který nabyl povrchního a naprosto mylného dojmu, že ty nejúžasnější věci dovedou stvořit jen lidské ruce.
Hlubokou poklonu Lajle Rolstadové za to, že dokázala sepsat tak otevřenou zpověď vlastní duše a že na řádky a mezi ně vnesla tolik nádherných myšlenek, které odzbrojují. A že mě opět postrčila trochu blíž k rozhodutí si tenhle sen taky jednou splnit; sbalit si život do batohu a aspoň na pár týdnů se vrátit domů. Do přírody.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji internetovému knihkupectví Martinus.
