středa 15. února 2017

A co když to nebyla Nehoda?

Debut C. L. Taylor The Accident vyšel v Británii už v roce 2014. U nás byl paradoxně dřív publikován druhý počin autorky Lež (The Lie), který se stal žánrovým hitem loňského léta. Pár měsíců na to se českého překladu dočkala i prvotina Nehoda, koncem června nakladatelství Domino pustí do světa i třetí psychothriller Zmizelý (The Missing). Je Nehoda ale tak dobrá, jako její "předchůdkyně" Lež a vyplatí se v červnu v knihkupectví sáhnout po dalším autorčině díle?







Psychothriller vypráví příběh matky, která se odmítá smířit s tím, že nehoda, která přivedla její dceru do kómatu, byla pouhou nehodou. Když najde v dceřině deníku podezřelý záznam, ocitá se v noční můře, v níž nemůže věřit nikomu; ani vlastní rodině. Je to příběh o komplikovaném vztahu mezi matkou a dospívající dcerou, o slepé lásce, důstojnosti a sebedůvěře a o tom, že opravdu velké chyby, kterých se v minulosti dopustíme, nás mohou kdykoliv dohnat a zasáhnout nám do života v neúnosné míře.

Oproti Lži se hlavní téma a motivy Nehody mohou zdát nezajímavé. Je pravda, že děj Lži byl o poznání komplikovanější, mimo jiné díky většímu množství postav, které nějakým způsobem neustále zasahovaly do dějové linie a mnohokrát ji převracely naruby, dobrodružnější díky prostředí Nepálu a vysokých hor a daleko drásavější díky detailnímu vhledu do hierarchie sekt. To, čeho se autorka držela v obou románech, byly vztahy jako hlavní kostra příběhu - ve Lži přátelské, v Nehodě především rodinné - a to, jak je může nepřízeň osudu pošramotit, jak křehká jsou ve skutečnosti jejich pouta. 

Stejně jako ve Lži, i v Nehodě zůstává C. L. Taylor u dvou časových linií, přítomnosti a minulosti (psané formou deníkového záznamu), které se střídají a prodlužují tak napětí. Pokaždé, když je hlavní postava Susan blíž ke zjištění klíčové souvislosti, která by ji mohla dovést k pravdě a odhalení toho, proč její patnáctiletá dcera vkročila pod jedoucí autobus, přesekne autorka děj vložením deníkového záznamu z doby před dvaceti lety. 

Tehdy hlavní hrdinka chodila se sympatickým Jamesem, Jekyllem, který brzy začne odkrývat temnou tvář Hyda. Vykreslení jeho osobnosti, jeho světlé i odvrácené strany bylo věrohodné, z vývoje postavy je znát, že autorka podobné charaktery důkladně studovala, než o nich začala psát. To ovšem místy způsobuje i jistou předvídatelnost, chvíli jsem měla pocit, že vzala postavu Martina z Nocí s nepřítelem a vsadila ji mezi řádky své knihy. Určité stereotypizaci se tedy nevyhnula. Bezpochyby však tyto části patří mezi to nejzajímavější, co si v románu přečtete. Z některých pasáží až naskakuje husí kůže, jak jsou syrové. Zároveň mi připadá, jako by autorka vztahem mezi Susan a Jamesem chtěla poukázat na problematiku násilí, vzkázat ženám, aby se nebály a byly silné za každých okolností, a to i když je ve hře zdánlivě osudová láska.


V částech knihy, kde se Susan blíží odhalení pravdy, ale všichni ji mají díky jejím stěží uvěřitelným teoriím za šílence, si autorka snaží se čtenářem hrát jako kočka s myší, balancovat na hranici bludů a reality, až si v určitých momentech nejste jisti, co vlastně čtete a jestli to náhodou není úplně jinak než to vypadá. C. L. Taylor není první, která podobného stylu vyprávění v tomto žánru využila, je skoro na denním pořádku (teď mě napadne třeba Dívka ve vlaku, Paula Hawkins na nespolehlivé vypravěčce postavila bestseller), ale pere se s tím obstojně. I přes relativně dobře zvolené "schovky" celé pointy však od poloviny knihy začíná být jasné, kam to celé spěje. 

To ovšem není v Nehodě na škodu, naopak vás to nutí číst dál a dál, až dokud se vám na posledních stranách nepotvrdí, že je to tak, jak jste si mysleli. V angličtině pro knihy tohoto typu existuje označení "page-turner". A Nehoda jím skutečně je.

Vím, že v tomto bodě se s mnoha čtenáři neshodnu, ale Nehoda, ač je autorčinou prvotinou, mi připadala lepší a propracovanější, než následující Lež. Na rozdíl od Lži bylo rozuzlení předvídatelnější, ale tím pádem taky uvěřitelnější a realističtější. Při čtení posledních kapitol Lži jsem měla pocit, že čtu úplně jinou (o poznání horší) knihu, než na předchozích 350 stranách, připadala jsem si trochu zrazená a ochuzená, protože chabý konec nepředčil skoro dechberoucí rozjezd, spíš ho úplně udusal. U Nehody jsem ale dostala přesně to, co jsem si objednala, od začátku do konce, závěr mě sice nepřimněl s otevřenou pusou zírat hodiny do zdi, ale taky jsem neměla chuť s románem naštvaně mrštit o zem. 

Pokud jste milovníci napětí, určitého tajemna a moderní dekadence a líbí se vám příběhy typu zmíněných Nocí s nepřítelem, pak bude tenhle psychothriller správnou volbou. Mě příběhy C. L. Taylor hodně baví a těším se na červen, Zmizelého si rozhodně přečtu ráda a doufám, že Lež i Nehodu strčí do kapsy. 

2 komentáře:

  1. Aničko, nádherně napsaná recenze, jako vždy. Ale musím říci, že jsi mě svým závěrem trochu překvapila, jelikož mně se Lež rozhodně líbila více než Nehoda, přišla mi celkově taková tísnivější a úzkostnější. Na druhou stranu ale myslím chápu, co Ti vadilo na jejím konci :) Krásná ukázka rozmanitých čtenářských chutí. Měj se moc hezky a těším se na další článek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě u Lži opravdu hodně zklamal ten konec, to ovlivnilo i celkové vnímání knihy, ale námět a motivy má Lež rozhodně zajímavější a číst ji bylo místy i mnohem více vzrušující, ale pokud mám hodnotit jako celek, líp z toho za mě vyšla Nehoda, protože fungovala od začátku do konce, nepřišel žádný kolaps, který by mě zklamal. :) Jinak moc děkuji za komentář a pochvalu, Kristýnko! :)

      Vymazat