sobota 18. února 2017

Střípky vztahů, Mapa Anny

Mapa Anny nadějného spisovatele Marka Šindelky, který už má ve svých třiatřiceti letech na kontě mnoho významných literárních ocenění (Cena Jiřího Ortena nebo Magnesia Litera), je jedním z děl, o kterých jste v uplynulých letech mohli slyšet na každém rohu - útlá sbírka povídek se na některých školách dokonce prodrala na seznamy povinné četby k maturitní zkoušce, o Šindelkova autorská čtení je velký zájem a mladý autor tak nabývá na popularitě podobně jako před pár lety Kateřina Tučková se svými díly Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně. Co je na jeho próze tak zvláštní a poutavé? 

Mapa Anny obsahuje deset vzájemně souvisejících povídek, rozsahem na pár i desítky stran, objevují se v nich postavy, které se vzájemně znají nebo jsou jejich osudy spojené jinou vedlejší postavou. Ústředním charakterem je mladá dívka Anna, kolem ní a především jejích složitých vztahů, vnitřního světa a cesty za hledáním sebe sama, se příběh točí, ona nebo alespoň náznak její přítomnosti, prolínají knihou jako křehká nit, na které ostatní povídky visí. 

Celkově ale Šindelkovy příběhy připomínají spíše bezsyžetovou prózu postrádající jakýkoliv složitější děj, převládají úvahy plné metafor, metonymií, personifikací, přirovnání a ostatních obrazných pojmenování. Mapa Anny skoro jako by byla stoprocentní šťávou vymačkanou z trop a obsahovala jen špetku popisnosti a lehký nádech narace. Nutno ovšem říct, že v tom případě jsem lepší šťávu ještě nepila. Marek Šindelka navzdory svému věku dokáže vymyslet pojmenování, nad kterými se tají dech, která svět přetaví do zpomaleného záběru koncentrující se na detail, jímž jsou Šindelkova slova, jejich význam, který nesahá jen do hloubky, ale odkrývá i to, co je pod samotným dnem. Podobnou jazykovou a imaginativní virtuositu jsem zatím viděla jen na řádcích Vladimira Nabokova, ovšem v porovnání s ním píše Šindelka mnohem jednodušeji, jeho slova však působí stejnou silou. 

Ač má sbírka něco málo přes sto stran, její čtení dokáže zabrat hodně času, protože nejde o typ oddychové literatury. Osobně jsem se zamýšlela nad každým druhým odstavcem, v němž autor přišel s nějakou pro mě osvěžující, tísnivou a zároveň svým způsobem převratnou myšlenkou, která už možná byla řečena několikrát, ale nikdy stylem, který by mě oslovil (např. v povídce Reality: "Mozek je kapitalista. Je to zlý buržoa, který hromadí čas. Vykořisťuje celé tělo k vlastním temným účelům, disponuje všemi výrobními i reprodukčními prostředky, umí mluvit, umí podvádět, pro zcela nehmotný ideál dovede zbytek organismu udřít k smrti".). 

Častými motivy, nad kterými autor uvažuje, jsou láska, přátelství a vztahy obecně. Letmá vzplanutí a jiskření ale přebíjí teskným a melancholickým vhledem do toho, co se děje, když vztahy končí nebo začínají skřípat. Jeho slova přitom působí křehce jako porcelán, jako sněhová vločka. Čtenář má skoro pocit, že mu tají pod rukama a vpíjí se pod kůži, že se něco v jeho blízkosti tříští. Možná jsou to ale jen vlastní zkušenosti, vzpomínky, protože autorovy příběhy díky každodenním tématům blízkým všem lidem a umně zvládnutému psaní působí velmi sugestivně. Dost často uvažuje i o těle a většinou tento motiv propojuje s ostatními zmíněnými (viz právě Mapa Anny, Ulita a mnoho dalších povídek). 

"Začala sis užívat života. Zbláznila ses do umění. Četla jsi nesrozumitelnou kvantovou poezii a fraktální prózu. Chodila jsi na výstavy konceptuálního umění: se zatajeným dechem jsi pozorovala vystavené tělocvičné žíněnky, drátek, klacík a krabici od mléka (...). Do rána jste se pak o krabici hádali a bylo vám skvěle. Tlačili jste se kolem té nešťastné krabice, strkali se a natahovali, abyste na ní všichni drželi palec jako při snímání otisků prstů, protože v té krabici zuřivě bušil tep doby. Tep současné avantgardy. Konečně jsi věděla, kam patříš: mezi citlivé lidi, mezi všechny, kdo jsou ochotni vidět křehkou krásu světa, vidět krásu ve všem, v čem se rozhodnou. Najednou jsi zahlédla vesmír v krabici od mlíka."
 Marek Šindelka, Mapa Anny

Zajímavá je taky forma povídek, které se přímo týkají Anny. Zatímco ostatní jsou psány běžně v er nebo ich-formě, v povídkách o Anně promlouvá autor přímo k postavě, viz ukázka výše. Popisuje jí její vlastní život, jako by ho nebyla součástí, jako by se probudila ze stoleté tmy a autor jí ukazoval cestu na světlo, vysvětloval jí, kým vlastně je. Jedna z mnoha netradičních věcí na jinak obyčejných lidských příbězích, jejichž prostřednictvím autor dokázal na opotřebovaném světě stvořit něco docela nového, dosud neokoukaného. Kdyby pro nic jiného, pro tuhle v dnešní literatuře zvlášť významnou maličkost Šindelkovo dílo za vaši pozornost určitě stojí. 

Žádné komentáře:

Okomentovat