„Co to zase je, nějaká upgradovaná verze Facebooku?“ natahuju krk ke kamarádce, která zrovna postuje třicátou fotku svého pondělního kafe na internet skrze aplikaci jménem Instagram. „Náhodou, je to skvělá appka. Můžeš tam házet fotky z každodenního života, sdílet to s lidma, za rok si to proscrolluješ a vidíš, cos vlastně furt dělala, s kým jsi byla a tak.“ Chtěla jsem namítnout, že klasické papírové fotoalbum plní téměř stejnou funkci a že nechápu, jak mi fotka kafe připomene radostně strávenou sobotu s přáteli, leda bych kolem nich pořád pobíhala s foťákem a dokumentovala, jak ho pijí, což by mě za chvíli mohlo proměnit z nadšeného fotografa ve fackovacího panáka a bylo by po radostné sobotě. A fotku otisku něčí ruky na ksichtě bych si na Instagram rozhodně nedala.

Ale protože jsem dobrodruh a ráda zkouším nové věci, rozhodla jsem se, že si ten zázrak sociálních sítí založím. Půl roku pak můj účet ležel ladem, protože jsem prostě nevěděla, co přesně instagramová komunita očekává, že budu fotit. Když jsem přidala první fotku louky se západem slunce, ukázalo se, že celkem lhostejná komunita neočekává vůbec nic, moji fotku totiž nikdo neviděl nebo aspoň nedal srdíčkem najevo, že ano, a tak jsem zůstala jenom pasivním stalkerem svých kamarádů a slavných osobností. Včetně papeže Františka, a to i přestože jsem ateista. To píšu jenom pro ilustraci toho, jací pozéři dokážou uživatelé Instagramu být.

Nicméně po nějaké době jsem kouzlu focení roztomilých obrázků o ničem propadla také. Co by to přece bylo za snídani, kdybyste ji nearanžovali ze všech možných stran a nefotili tak dlouho, dokud vajíčka nevystydnou a musli se nerozmočí, hodinu nevybírali filtr, který z pracně pořízené fotky vyrobí přesvětlenou hrůzu a nepřipsali výstižné hashtagy „foodporn“, „foodstagram“ nebo „yummy“. To, že se jídlo nedá jíst, protože jste kulinář jedna báseň, ovšem veřejně nepřiznáte, natož abyste to napsali na Instagram, který je vizitkou toho nejlepšího z vás.

Ačkoliv je focení jídla to největší instagramové klišé, na které se na téhle sociální síti dá narazit, lidé často fotí i svoje nákupy (můj účet třeba vypadá jako reklama na výprodej antikvariátů a všech poboček Dobrovského a Neoluxoru v Česku), domácí mazlíčky (jejichž fotky neopomenou doplnit hashtagy dogstagram a catstagram, případně anakondastagram), západy slunce (skyporn) nebo květiny (flowerpower).

Zvláštní skupinou příspěvků jsou duchaplné citáty různých druhů. Například: „Fitness je jako manželství. Nemůžeš podvádět a čekat, že to bude fungovat.“ Tito lidé (já) zákonitě po několika dnech přidají fotku čokoládového suflé s dalším ukradeným citátem hlásajícím: „Čím víc vážíš, tím těžší je tě unést. Buď v bezpečí a dej si dort.“ Čímž se dostávám zpátky k jídlu. Začarovaný instagramový kruh zkreslující realitu lépe než Photoshop.

Ale upřímně už si stejně jako celá masa lidí dokumentující všemožné detaily svého života, které by jinak zůstaly zapomenuty v časoprostoru jako za starých dobrých časů, nedokážu představit, že bych Instagram nepoužívala. Ráda fotím knihy uprostřed mostu nebo kavárny a nechávám se očumovat lidmi, kteří nechápou, proč to sakra dělám, ráda fotím svého chrápajícího kocoura v posteli, kterého absolutně nezajímá, co dělám, nepoživatelnou rýži s kuřetem, kvůli které málem shořela kuchyň, západy a východy slunce, které mi vypalují díru do rohovky, takže ani nevidím na psaní hashtagů. A ráda sleduju tisíce lidí, co dělají totéž, dávám a dostávám srdíčka, protože jsou mnohem hezčí než palečky. Jsme taková velká bláznivá rodina a do Bohnic bychom se nevešli, ale určitě bychom si je dali na Instagram, protože místo je to nakonec docela fotogenické.

Ale nechápejte mě špatně. Fotografování je zcela jistě kreativní činnost a Instagram jako médium pomáhající k šíření jeho výsledků vytváří v duších uživatelů tvůrčí atmosféru. Zrovna nedávno jsem přidávala fotku své večeře a nemohla se rozhodnout, který filtr ji vylepší víc. Bylo to opravdové dilema, jemuž porozumí jen skutečně zapálení Instagrameři. A v tom mě v záchvatu kreativity smísené se zoufalstvím a frustrací napadlo, že jednou, až si dám pauzu od focení a psaní hashtagů, přepíšu Shakespearova Hamleta na modernější verzi a kralevic dánský bude dřepět na jevišti s iPhonem v jedné ruce a Starbucks kelímkem hlásající „Hamlík“, který právě vyfotil na Instagram, v druhé, a bude zadumaně hledět na obrazovku se slovy: „Crema nebo Perpetua? Toť otázka."

Marek Šindelka si pro svůj příběh vybral řekla bych pro romány a novely podobného typu charakteristické zobrazení kontrastu malého člověka na pozadí velkých dějin. Podobně to před ním udělala už řada autorů, kteří psali například o světových válkách a událostech s nimi bezprostředně spojených. První mi na mysl přichází Kateřina Tučková a její Vyhnání Gerty Schnirch, Jozova Hanule Květy Legátové, Sofie Williama Styrona nebo Kateřina Horovitzová Arnošta Lustiga. A existuje nekonečná řada dalších. V malém měřítku jednoho života jako by problémy celé civilizace více vynikly, jako by si teprve pak lidé dokázali uvědomit, že se někoho skutečně týkají, že nejsou jen pohádkou, něčím vzdáleným a surreálním, o čem čteme v novinách, ale co do tepla a bezpečí našeho domova nikdy nezasáhne.

Autor oblíbené Mapy Anny v Únavě materiálu, snad pro umocnění té naléhavosti, zvolil paralelní vyprávění o osudech dvou bratrů, kteří prožívají svou podobu osobního pekla. Každý zvlášť, snažící se najít cestu k tomu poslednímu kousku domova, který jim zbyl, každý v nějakém nepřátelském a blíže nedefinovaném kousku Evropy. Zatímco starší Amir bloudí divočinou vybudovanou lidmi, chladnými městy plnými cizinců, kteří dávají na každém kroku najevo svou nenávist, mladší bratr se po útěku z detenčního zařízení prodírá lesy, pláněmi a opuštěnými staveništi uprostřed zimy, přírody, která nic nedává, je krutá a nesmlouvavá. V ní nacházím tu největší symboliku, kterou Šindelka do knihy vložil. Mráz, tma, nehostinnost lesa – to vše jako by představovalo Evropu, nepřátelské a uzavřené místo, kde se není kam schovat, které nezná slitování, a zároveň bezmoc, absenci naděje a víry. Noc jako symbolika doby, po níž nepřichází den.

V novele převládají především popisné pasáže prostředí, tělesných stavů a emocí. Kvantitou v uvedeném pořadí. Právě na nich Marek Šindelka dokázal, že je mistrem slova, jako už to udělal v dílech předchozích. Jeho věty jsou krátké, úderné, což působí zvlášť efektivně v akčních pasážích, kterým přidávají na dynamičnosti, jež prosakuje i do okolního děje. Čtenář pak tají dech i v úryvcích zdánlivě neskýtajících žádné napětí, například když se malý kluk uprostřed mrazivé noci snaží rozdělat oheň. Zároveň díky tomu příběh jako celek působí velmi sugestivně. Marek Šindelka tuhle už tak vysokou míru podmanivosti umocňuje několika syrovými a explicitními scénami, které se do svých příběhů nebála zakomponovat třeba ani Kateřina Tučková.

To, že Únavě materiálu kraluje popis, nutno zopakovat že velmi kvalitně zvládnutý, však neznamená, že by nenabízela žádný další rozměr. Malý kluk, syrský uprchlík, který nezažil nic než válku a zmar, bloudící sám Evropou – vyspělou Evropou, kypřící nadbytkem, vnímá její přetechnizovanost, nesmyslnost určitých společenských pravidel, které nás nutí pracovat do úmoru, prodávat svá těla, neustále produkovat, abychom ten blahobyt udrželi v chodu. Dívá se na to všechno nedotčenýma, nezdeformovanýma očima, kterým to nedává smysl, protože vlastně není důvod, proč by mělo. Jeho prostřednictvím nám autor dává prostor k individuální filozofii, osobní reflexi. Podobného postupu využila například irská autorka Emma Donoghue v oceňovaném románu Pokoj, jež skrze vnímání malého dítěte, které přišlo ve svých pěti letech do styku se společností úplně poprvé, zdůraznila problematiku společenských stereotypů a konvencí. Nakonec je ale na čtenáři, co přesně si z autorových sdělení mezi řádky odnese.

"Zadrátovaným prostorem se pohybovali lidé. Ale většina z nich už nežila. Viděl to v očích. Těla se hýbala, ale uvnitř byla tma. Vzali jim telefony, doklady, počítače. Několik kluků cvičilo s petlahví plnou vody jako s činkou. Sval s číslem se napínal a povoloval. Krev, která ho živila, byla mrtvá. Pak se tělo pověsilo do prostoru. Zvedalo se a spouštělo, ruce svíraly oka drátu, tvář se při každém přítahu přitiskla na kovovou síť a zase klesla dolů. Ostatní postávali kolem, povzbuzovali, počítali shyby. Ale ani jeden z nich neviděl nicotu, která v tom mladém těle s každým přítahem sílila. Ty čerstvé pružné šlachy narostlé za třináct, za čtrnáct let. Paže zaseklé v drátu. Zaseklé v čase, který se definitivně zkazil. Pohyb materiálu."

Zvlášť bych vyzdvihla pasáž, kdy se klukovi dostane do ruky videohra, klasická střílečka. Pro děti existující v poklidu a zázemí Evropy a zbytku západního světa je to nástroj proti nudě, virtuální násilí sloužící pro pobavení, krutost, která není reálná. Děti na druhém konci světa podobné hry hrají také, avšak na rozdíl od dětí z vyspělého světa jsou těmi postavičkami uvnitř hry, postavičkami, kterým vždy zbývá jen jeden život, které jsou nuceny dospět příliš rychle, aby si ho dokázaly zachránit. Doslova bojují o život. Novela tím ukazuje na jednu z mnoha propastí mezi lidskými hodnotami, kterou je třeba brát v potaz. A tím, myslím, navzdory tomu, že se nesnaží analyzovat příčiny, dopady uprchlické krize a nehledá její řešení, jak možná mnozí očekávali, do určité míry splnila svou úlohu a cíl.

Ačkoliv by se z mých slov v úvodu recenze mohlo zdát, že Pěšky mezi buddhisty a komunisty je prvním literárním počinem Ladislava Zibury, nenechte se mnou mást. Už předloni autor napsal knihu o svém putování z Turecka do Jeruzaléma, která příznačně nese název Čtyřicet dní pěšky do Jeruzaléma. Nedávno jí dokonce nakladatelství BizBooks (Albatros), které Ziburovy cestopisy vydává, nechalo udělat novou obálku ladící s Buddhisty - za ilustracemi obou knih totiž stojí výtvarnické duo Tomski&Polanski. Vkusné ilustrace všeho možného (od jídla, přes hory, zvířata a lidi) jsou další z mnoha pozoruhodných věcí, které kniha nabízí, a zároveň ji dělají grafickým skvostem, jenž stojí za to v knihovně mít.

Vysokoškolské prázdniny skončily a je na čase vrátit se zpátky na přednášky. Abych byla upřímná, skoro jsem si nevšimla, že nějaké volno bylo. Hledala jsem si práci, strávila spoustu hodin focením a editováním své knihy, fotek, článků, sem tam si odskočila na brigádu... Takže moje volno bylo spíš pracovní a z toho plánovaného válení zase nic nevzešlo. Asi to už holt neumím tak jako dřív.


Nejhezčím a nejméně hektickým únorovým zážitkem byl výlet do Českého Krumlova s mými novými přáteli (buďte slušní a karma vám vrátí hned několik lidí, kteří pocházejí z vašeho vysněného koutku světa - většina slečen na fotce níže bydlí nedaleko Oregonu!). V Krumlově jsem naposledy byla jako malé dítě, takže jsem si ho vůbec nepamatovala a tohle byla moje první návštěva, na kterou budu mít skvělé vzpomínky. Když procházíte jeho uličkami, je to jako byste se ocitli uprostřed středověku. Historický dojem kazí jen auta, která často kličkují úzkými uličkami a snaží se přitom nesrazit žádného z desítek turistů stojícího dvacetimetrovou frontu na trdelník se zmrzlinou. Mimochodem - v Krumlově jsem jedla ten nejlepší a zároveň nejlevnější trdelník v životě, doporučuju! Nejvíc se mi líbil pohled na řeku, malebné domky a okolní kopce pokryté sněhem z krumlovské dominanty, zámecké věže. Umím si představit, jak krásné to tu musí být zjara nebo na podzim, když městečko hraje všemi barvami.

Průvodkyně nám řekla spoustu zajímavostí o zámeckém komplexu (v podstatě celé město je zámek) včetně příběhu o Bílé paní, kterou její manžel proklel a ona teď podle pověstí obchází zámeckou věž kolem a kolem. Barva jejích rukaviček symbolizuje různé věci. Černá například znamená neštěstí nebo smrt. Tvrdí se, že v den, kdy město za druhé světové války navštívil Hitler, několik místních zahlédlo Bílou paní, jak se prochází kolem věže, ruce zahalené černí.