pondělí 21. srpna 2017

Kniha roku se nekoná, Do vody je jeden velký chaos. Ovšem s podmanivou atmosférou

Když v roce 2015 vyšla Dívka ve vlaku, stal se z ní během pár měsíců celosvětový hit, často byla nazývána i knihou roku. Jestli byla opravdu tak výjimečná nebo za její úspěch mohl spíš dobře odvedený marketing, je otázkou. Jisté je, že měla své žánrové kvality, který druhý román Britky Pauly Hawkinsové postrádá, a možná proto bude pro většinu jejích čtenářů zklamáním.


Do vody (v originále Into the Water) se odehrává v anglickém maloměstě Beckford. Místo je už od pradávna pověstné temnou historií - tamní tůň totiž polyká ženy o sto šest. Utopily se v ní "čarodějnice", sebevražedkyně a potížistky, které někomu překážely. Naposled spisovatelka Nel Abottová a mladá dívka Katie. Do které kategorie ale spadají není úplně jasné. Je však možné, že spolu jejich smrt nějak souvisí...

U Hawkinsové jsou čtenáři zvyklí, že příběh vypráví z pohledu více postav. V Dívce ve vlaku to byly tři. V mysteriózním thrilleru (psychothrilleru, chcete-li) to je asi jedenáct. Asi dokážu pochopit, proč autorka zapojila tolik výpovědí a nutno říct, že běžný čtenář díky této taktice téměř do samého konce nebude předvídat, jak román skončí, ale možná kvůli tomu ani úplně nepochopí, o co vlastně jde. V závěru se kýžený "wow efekt" bohužel nedostaví. Do vody má totiž přinejmenším tuctovou zápletku, která se celou dobu umně skrývá za nepřebernou a chaotickou změť postav, občas nelogických dějových zvratů, zbytečných odboček a nitek.

V porovnání s Dívkou ve vlaku pozbývá většiny kouzel, které prvotina Pauly Hawkins obsahovala. Jako například brilantní nespolehlivá vypravěčka. Vážné společenské téma, které se prolíná celou knihou jako varování, v případě Dívky ve vlaku to byl alkoholismus. Silné a emočně vypjaté pasáže, které se čtenáři aspoň na okamžik zaryjí do morku kostí (v Dívce ve vlaku třeba jeden výjev z Meganiny minulosti). V této knize proběhl možná malý pokus o nastínění problémů rodiny, jejích pout a toho, co se může s lidmi stát, když je někdo nebo něco zpřetrhá. Emočně vypjatých pasáží je tu dost, ale žádná nepůsobí tak věrohodně, syrově.

Přesto něčeho se Hawkinsová zcela nezbavila. V Jules, sestře utopené Nel Abottové, trochu vidím alkoholičku Rachel, typově jsou to podobné postavy, třebaže Jules tady samozřejmě nedostala takový prostor k promluvě a vývoji, protože ji utlačovaly ostatní postavy. I proto se tu ztratila postava věštkyně Nickie, která by při odlišně zvolené kompozici mohla být jednou z nejzajímavějších.

Autorka do příběhu taky zahrnula postavy násilnických a lehce vyšinutých mužů, kteří jsou v psychothrillerech poslední doby velkým trendem a za mě stoprocentně fungují ve vytváření a dokreslování napětí (aspoň nějakého, v případě této knihy). Skvěle se jí podařilo vystihnout i tíživou, tesknou atmosféru ponurého maloměsta. Pach zatuchlého stavení poblíž řeky, bublání vody a hukot větru na útesech jako byste vnímali přímo z místa, až tak autentické mi to připadalo. Dobře zvládnutý a nerozvleklý popis, do kterého se lze snadno vžít, je známkou toho, že co se stylistiky týče, podařilo se Hawkinsové posunout svoji románovou tvorbu o stupeň výš. Zajímavé bylo i střídavé využití er a ich formy a pasáže, kdy Jules promlouvala přímo k zemřelé sestře.

Celkově mě však román nudil. Na rozdíl od Dívky ve vlaku, kterou jsem četla zhruba dva dny, Do vody jsem se snažila pokořit víc jak týden, ale nebyla tam správná dávka napětí, která by mě udržela přikovanou k židli. Objevilo se tam pár pasáží, které mě přinutily číst rychleji, ale těch bylo v čtyř set stránkovém rozsahu žalostně málo. Upřímně si myslím, že kdyby Paula Hawkinsová přišla na trh jako první s touhle knihou, nestala by se bestsellerem, nenatočil by se podle ní hollywoodský film a Hawkinsová by zapadla v řadě dalších průměrných autorů psychothrillerů. A to někteří z těch řadových mají kvalitnější tvorbu. Třeba C. L.Taylor není minimálně v Česku tolik známá, ale všechny její romány, i když mají své nedostatky, by Do vody hravě strčily do kapsy. Chaotické, překombinované, s velkým množstvím hluchých a zbytečných pasáží a nedovysvětlenými detaily.

Abych recenzi nekončila vyloženě negativním sdělením, musím dodat, že Do vody má opravdu prvotřídní obálku, kterou má na svědomí grafička Kateřina Stárková.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Martinus.cz.

2 komentáře:

  1. Tak tahle recenze mě docela překvapila. Dívku ve vlaku jsem četla moc ráda a byla jsem natěšená i na tohle. Nicméně přečtu si ji taky a uvidíme :D

    MagicBeautyLife

    OdpovědětVymazat
  2. Přečti, neříkám, že se někomu nemůže líbit, ale pro mě byla po Dívce ve vlaku zkrátka zklamáním.

    OdpovědětVymazat