Střípek z Černooké

by - 21:34


Koláž od The Book Talk Blog
        První dny u jezera plynou mučivě pomalým tempem. Když jsme uklidili dům, najednou není co dělat. Venku je moc zima na to, aby se celé dny daly trávit procházkami lesem nebo sezením u vody.  Zatímco uvnitř se jako jediná zábava nabízí čtení, na které se nejsem schopná soustředit, vaření, jímž se zaměstnává táta mezi opravami jednotlivých částí domu, nebo Člověče, nezlob se s Emou, kterou už omrzelo poslouchání písniček, pouštění jediných pěti filmů, co jsou k dispozici, a přemlouvání táty, aby ji zavezl do nejbližšího města a koupil jí časopisy.
        Stačí jenom pár prohraných her, a přestane ji bavit i to. Odhodí kostku doprostřed stolu a otráveně vzdychne. Podepře si buclaté pihovaté tváře rukama a po očku pozoruje tátu, jak vaří. Už je mi jasné, že vychrlí další prosbu o svezení do civilizace.
      „Jak moc je dvacet kilometrů?“ začne.
     „Hodně, když jsou zbytečné,“ odvětí táta, aniž by zvednul zrak od škrabání brambor.
     „A co kdybychom se cestou stavili na pizzu? Pak bude ta cesta mít větší smysl.“
      „Pořád je to hodně. A já už večeři připravuju.“
      „Ale já se hrozně nudím!“ zakňourá.
      „Přečti si knihu.“
      „Nechci knihu, chci časopis.“
      „Koupím ti ho cestou domů.“
     „Jenomže to je až za deset dní!“ namítne rozzlobeně. Ema není vznětlivá a skoro nikdy se nechová popudlivě, pokud se nenudí. Pak je jako každé jiné dítě na téhle planetě.
    „Zítra si vyjedeme na vodu a chytíme k večeři velkou rybu. Nebo i malou,“ navrhne táta smířlivě, aby ji ukonejšil vyhlídkou na nějakou aktivitu.
     „Tak jo,“ zavrčí a zvedne se od stolu.
     „Kam jdeš?“ křikne za ní, ale to už Ema dupe do schodů.
     „Pro knihu!“
   Vyměníme si překvapené pohledy. Ema čtení knih neholduje, pokud to nejsou ty skryté na půdě našeho domu, které ale čte za úplně jiným účelem, než je zábava. Ostatně, sama to před pár minutami rezolutně odmítla, takže nás náhlá změna jejího názoru udiví.
    Než se stihneme vzpamatovat, Ema už peláší dolů s nějakým svazkem obaleným ve starém vydání novin, jejichž stránky už jsou zažloutlé. Uvelebí se v obýváku přes chodbu, kde v krbu doutnají žhavé uhlíky. Plamen už uhasl.
     „Mělo by se přiložit,“ poznamenám od kuchyňského stolu.
  Táta se prohne v páteři, aby přes zárubně viděl na dohořívající dřevo. „Teď nemůžu. Můžeš to udělat? Aspoň se zabavíš. Ale musíš ven pro dříví,“ řekne a dál se věnuje práci.
   „Dobře.“ Cestou ven se zastavím pohledem na Emě, jíž zpoza opěradla velkého křesla kouká jen temeno pokryté světlými vlasy.
     Klopy kabátu si přitáhnu co nejblíž ke krku, abych se ubránila únorovému chladu. První vteřina na verandě mě ale přesvědčí, že to nestačí. Sice nemrzne, ale z hor ze severozápadu vane ledový vítr, studenější, než jsem kdy zažila za největrnějších podzimních dnů ve městě. Když se mi dostane k holé kůži pod svršky, zuby mi okamžitě začnou drkotat o sebe, a ani rychlá chůze ke kůlně mi nijak nepomůže. Navíc už je všude tma, a protože jsem si nevzala baterku, stěží vidím na cestu, takže na každém metru zakopávám o pohozené nářadí, větev nebo kořen stromu vyčuhující ze země.
   Malý dřevěný domek, který jsme povýšili na sklad dříví, nepřiléhá těsně k chatě, ačkoliv by to bylo pohodlnější. Leží asi sto metrů od ní, kde už stromy rostou hustě. Měla bych ho bezpečně najít – jako malá jsem se do něj pokaždé utíkala skrýt při hře na schovávanou. Tam, nebo za okolní křoviska a široké kmeny buků.
   Tma přede mnou začne nabírat zřetelnějších obrysů a já rozpoznám tvar kůlny. Je nízká, jen o pár desítek centimetrů vyšší než já, a má střechu pokrytou červeným šindelem, který teď samozřejmě není vidět.
     Začnu šátrat rukama po stěnách kolem vchodu, někde by měl být vypínač k lampě visící nad vraty. Konečně se mi to podaří, ale ať ho mačkám sebevíc, světlo se ne a ne rozsvítit. Táta asi ještě nevyměnil žárovku, anebo praskla mrazem. Zvážím myšlenku, že se vrátím do chaty pro baterku, ale představa absolvování té cesty dvakrát navíc mě přímo odpuzuje. Dát dřevo do košíku potmě nemůže být zas tak těžké.
   Otevřít dveře je hračka, petlice, které je drží na místě, najdu po hmatu raz dva a koš pořád leží na pravé straně kůlny, jak jsem předpokládala. Tak to je už roky a nikdy se to nezmění, ani kdybychom sem nezajeli půl století. Každá věc tu má své stálé místo.
   Nahmatávám polena jako slepec a dávám je do košíku; občas to neodhadnu a dřevo s hlasitou ranou dopadne na vybetonované podloží, takže mi naplnění jeho obsahu trvá déle, než by mohlo, kdybych byla dost chytrá a vzala si baterku.
    Za pár minut mám prsty zkřehlé tak, že je skoro necítím, a při své neohrabanosti jsem si do nich už jistě zadřela nějaké třísky, které ucítím později, až je budu s pomocí jehly dolovat ven.
   Chytnu koš za ucha, abych otestovala jeho váhu. Dost možná ještě není plný, ale rozhodně je těžký. Rozhodnu se, že tolik dřeva, ať už je ho, kolik chce, bude muset stačit.
   Zvednu ho do náruče a vyšpulím břicho, abych váhu břemene podepřela. Otočím se k vrátkům, které se mi v tu chvíli prudce zabouchnou před nosem. Úlekem ucouvnu a zakopnu o poleno pohozené na podlaze. Spadnu na hromadu dříví a narazím si kostrč o ostrou hranu špalku. „Sakra!“ ulevím si. Bolí to jako čert, zorné pole mi zaplní tisíce bílých teček.
   Dveře musel přibouchnout silný náraz větru, uklidňuju se, zatímco sbírám sebe i košík, který se během mého pádu převrhnul na stranu, a část nákladu se z něho vysypala. Nevadí. Aspoň bude lehčí, pomyslím si a strkám do dveří.
    Pokládám košík na zem, abych mohla zasunout petlice, ale ztuhlé a omlácené ruce už mi vypovídají poslušnost. Trvá mi dlouho ty dva výstupky na neohoblovaném dřevě vůbec najít a pak je zase zavřít, protože už jsou hodně opotřebované a jde to ztuha.
    Jak s nimi zápasím, uslyším v křoví opodál zapraskání, moc hlasité, než aby ho měla na svědomí veverka. Nejdřív mě napadne, že se táta přišel podívat, co mi tak dlouho trvá, ale zvuk se ozývá z opačné strany. 
   Nechám petlice petlicemi a mžourám do hlubokého lesa rozléhajícího se desítky kilometrů kolem jezera. Popojdu ke křoví, ze kterého jsem slyšela pod něčí vahou praskat větve, a s bušícím srdcem ho rozhrnu. Nikde nic. Znovu mě vyleká prásknutí vrat; škubnu sebou jejich směrem.
     Měla bych jít. Je dost možné, že se tu kolem potuluje rys. Nejsou sice agresivní a člověka si většinou nevšímají, ale když se vyděsí, brání se jako každé zvíře. A já bych se svými osmačtyřiceti kily sotva obstála v boji se šelmou s ostrými drápy.
       Ještě jednou se otočím ke křoví, abych se přesvědčila, jestli tam na mě něco nečíhá, a vtom mě mezi stromy pár metrů od místa, kde stojím, zaujme pohyb. Snažím se zaostřit do temně modrého hávu noci. Mezi stromy vážně někdo chodí. Žádné zvíře, ta postava je napřímená. Je lidská.
     Neodvážím se promluvit. Stojím, kde jsem, netroufám se pohnout brvou, a ani nemůžu. Svaly mi ochromil strach. Jako v noční můře, když člověka něco děsí k smrti, ale on přesto nemůže utéct. Z nohou se stávají kořeny zapuštěné do země, prostředí se mění na bažiny a tekuté písky, co pohlcují a neumožňují jednat, jak nakazují pudy.
      Pozoruju ji nebo jeho, velkou hroudu temnoty větší, než je sama noc, neznámého návštěvníka a vetřelce, jak se proplétá mezi mohutnými kmeny, mizí a zase se objevuje, stále dokola celou věčnost. Vypadá jako stín, a taky tak zní. Jako by se ani nedotýkal chodidly země, ale vznášel se. Možná jeho kroky neslyším kvůli krvi – řinčí mi v uších, kam přes ni místo vichřice doléhá jen zběsilý tlukot mého srdce.
   Pak se dotkne mého ramene a moje reflexy se po několikaminutové paralýze probudí k životu. Trhnu sebou a udělám výpad vpřed, ale rukáv mého kabátu se zachytí o větev a já místo úniku padám na zem. Rychle se otočím na záda, abych viděla útočníkovi do obličeje, ale oslepuje mě světlo baterky.
     „Kdo jste?“ slyším se říkat, můj hlas zní, jako bych mluvila odněkud ze strašné dálky. Obrátí světlo proti své tváři, abych ji lépe viděla, a ten okamžik mezi čirou panikou a bezbřehou úlevou je skoro nekonečný. 
      „Proboha!“ vyhrknu. „Tati!“
    „Co tady vyvádíš? Chceš nastydnout? Vstávej,“ nakloní se ke mně a jednou rukou mě vytáhne zpátky na nohy.
    „J-já jsem nemohla zavřít dveře a nešlo rozsvítit světlo, a pak jsem slyšela zvuky odsud a viděla někoho chodit támhle mezi stromy,“ plácám jedno přes druhé, až skoro sama nevím, co mluvím, a ukazuju do míst, kde jsem viděla přízrak. „Nebyl… nebyl jsi tam ty? Nejsou tu nějaké jiné chaty? Je možné, že to byl třeba vzdálený soused nebo myslivec?“
     Táta mě přivine do náručí, když zjistí, že se klepu. „Ne, miláčku. Chata je na samotě, na kilometry tu kromě nás nikdo nebydlí. Muselo se ti to jenom zdát.“
     Dala bych nevím co za to, že jsem někoho viděla. Ale nemá cenu tátu dál přesvědčovat. Měl by mě ještě za většího šílence než doteď, a to nechci riskovat. „Asi máš pravdu,“ řeknu jen.
    „Pojď, půjdeme pryč z té zimy,“ chytne mě kolem ramen a do druhé ruky popadne koš. „To je muší váha. Je v něm vůbec nějaké dřevo?“ zasměje se.
   
     Když se večer chystám do postele, navštíví mě ona. Od pobytu v nemocnici to dělá pravidelně. Její hlas je poslední, co slyším, když pozdě v noci usínám, a první, který ke mně promlouvá po ránu. I když už mě nepřekvapuje tolik jako dřív, rozhodně jsem si ještě tak docela nezvykla. Cuknu sebou, když mi začne hlavou znít její smích.
    „Fajn hra,“ poznamená.
    „Cože?“ zavrčím. I když bych nemusela, něco mě nutí odpovídat jí nahlas. Asi je to přirozená reakce.
    „Na schovávanou přece. Ale nemusela jsi tam stát jako pařez, to pak není taková zábava. Znáš to pořekadlo, nebo ne?“
         „Co?“
    „Bože, Viktorie, osvěž si trochu paměť. ‚Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát!‘ Mohla to být větší švanda, kdybys pořád nekňourala a neschovávala se do tatínkovy náruče!“
    Chodidly mi projede vlna mrazu. „Tam venku…“
   „Já nevím, možná. Nenašlas mě, takže to nemůžeš vědět. Byla jsem to já, nebo myslivec? Nebo snad vzdálený soused? A co třeba rys ostrovid?“ zařehtá se zlomyslně.
    „Co chceš?“
   „Ty jsi tak otravná,“ protáhne, skoro vidím, jak protáčí ty černé oči v sloup. „Kdy už tě ty otázky omrzí? ‚Kdo jsi? Co tu chceš? Proč to děláš?‘ Nuda.“
    „Až mě necháš být.“
  Znova se zachechtá. „Beru to zpátky. Nejsi otravná. Vlastně jsi docela roztomilá s tou svou dětinskou naivitou. Pořád věříš, že zmizím, stejně jako doufáš, že tě Adam neopustí.“
    „Jak to myslíš?“
   „Chovala ses jako cvok, a pak tě našel v nemocnici po pokusu o sebevraždu stejně zoufalém jako ty sama. A nakonec jsi ho nechala stát před domem skoro bez rozloučení. Asi to pro něj není zvlášť příjemná situace. A teď, když jsi v tomhle zapadákově, bude mít dost času přemýšlet, nemyslíš? Možná už ani není v Praze. Může to být důvod, proč ti nevolá. Už tě nemiluje. Ale ty jeho taky ne, takže se vlastně nic neděje, ne?“
     „Nechci ho ztratit.“
    „A proč ne? Vždyť ho nemiluješ, a dokonce s ním nechceš ani být, tak nač to majetnictví?“
  „Miluju ho,“ ohradím se. „Milovala jsem. Než jsi přišla ty a všechno zkazila.“
     Odfrkne si. „Nebuď patetická.“
  „Milovala jsem ho,“ zopakuju ve snaze přesvědčit ji, sebe a Adama, který mě nemůže slyšet.
    „Jenom ses s ním cítila v bezpečí. Je lepší dívat se do jeho očí než do zrcadel. Do vlastní duše. Ne?“
   Zmlkne a zanechá ve mně úzkost a tuny pochybností nad vlastními city, láskou, která mi celé měsíce dělala život snadnějším, která byla prvním lékem, co mi účinně pomáhal zbavit se deprese, přízraků, bolestných vzpomínek. Nebo je aspoň nevnímat.
     A teď mám připustit, že všechno dobré, v co jsem věřila, byla pouhá iluze a realitou je noční můra, již jsem si zdůvodňovala všemi možnými teoriemi, které mi i přes svoji nelogičnost dávaly smysl, protože jediné, co jsem si doopravdy přála, bylo žít normální život.
    Chvilkové štěstí v podobě Adama se ale zlomilo tak rychle a nečekaně, že jsem si na ně ani nestačila zvyknout. Opustilo mě bez varování. Ne Adam sám nebo jeho city ke mně, ale moje emoce, nad kterými každým dnem ztrácím kontrolu víc a víc. Je to zvláštní, jako bych to ani nebyla já, kdo pláče, kdo se bojí nebo je lhostejný k někomu, pro koho mu bilo srdce. Všechno je tak prchavé, fixované na jeden jediný okamžik, jejž teď vnímám, ale v příští minutě už ho nemůžu definovat jako minulost, je to prostě neurčité, rozmazané a na hony vzdálené ode mě samé. Všecičko na světě.
     Jediné, co mi ještě zůstává v srdci na pevném místě, je máma, ale kromě ní všechno pomalu vytlačila ona a její existence v mé hlavě, v mých myšlenkách, celé mé bytosti a všude kolem ní. Ona. Černooká.

Podobné

0 komentářů