Černooká - příběh za příběhem

by - 19:52

Za pár týdnů bude na světě moje první literární dítě – Černooká. Proto si říkám, že je nejvyšší
čas se o ní trochu rozepsat. Říct, co je tenhle román zač, jak vznikal a jak se dostal až do fáze, kdy je těsně před vydáním. O většině z toho jsem ve zkratce mluvila v sobotu na Humbook stage na Světě knihy, ale protože tam ne všichni mohli dorazit, rozhodla jsem se všechno podstatné zaznamenat právě sem…


Ale než se pustím do vykládání příběhů „ze zákulisí“, myslím, že je vhodné říct, o čem Černooká je. Viktorii je osmnáct a žije na první pohled normální život. Chodí na střední, má nejlepší kamarádku a právě zažívá první lásku. Pod klidným povrchem ale zuří bouře. Viktorie se totiž nikdy nevzpamatovala ze smrti matky, stejně jako zbytek její rodiny, a topí se ve stále horších depresích, z nichž nevidí cestu ven. Navíc začne vídat svůj odraz s černýma očima, který postupně ožívá, bere na sebe podobu samostatně myslící osoby, která nad Viktorií přebírá kontrolu a začne jí zasahovat do života v takové míře, že už není schopná rozlišit, co je skutečnost a co pouhá iluze. Neví, co je tahle Černooká zač, ani co od ní chce, ale děsí se toho, jaké by jejich soužití mohlo mít následky…

První impuls k napsání příběhu přišel, když mi bylo čerstvých sedmnáct. Někdy v té době jsem viděla Aronofského Černou labuť a byla jsem jí naprosto ohromená, stejně jako dalším snímkem z jeho dílny, Requiem za sen. K mé fascinaci touhle filmovou dekadencí se připojila i záliba v klasické ruské literatuře a jejích propracovaných psychologických profilech postav a sugestivnosti, ale taky odvěký zájem o to, jak lidský mozek funguje, když nefunguje. Tak jsem si začala dělat trochu hlubší rešerše – o schizofrenii, paranoie, disociativní poruše, depresích a všem možném. A pod rukama se mi začala rodit Černooká.

Spousta lidí se mě ptá, jestli mám s něčím z toho osobní zkušenost nebo znám někoho, kdo ji má. Ano, znám několik lidí z blízkého okolí, co s něčím takovým v sobě bojují. A já sama se už několik let s depresí potýkám a myslím, že původní české literatury – navíc pro young adults – s tímto tématem zatím moc nevzniká, což je škoda, protože duševní zdraví je něco, o čem bychom se měli naučit otevřeně mluvit. Každý člověk si totiž asi dokáže představit, jak je někomu, kdo si zlomil nohu, ale málokdo opravdu ví, co všechno si má představit pod pojmem deprese a jakou na sebe může brát podobu. Pocity, které moje hlavní hrdinka zažívá, když se v depresi zmítá, tedy nejsou něčím, co bych si vybájila. Většinou jsem si jimi prošla a občas stále procházím, a jsou proto mým příspěvkem do diskuze, která se ve společnosti začíná pomalu rozvíjet…

Realita lepší než sen

Černookou jsem dokončila pár měsíců před maturitou, a poslala ji do několika nakladatelství. Protože jsem neměla žádné zkušenosti, vybrala jsem si nakladatele, kteří nevydávali nic podobného mému příběhu, takže se jim to nehodilo do edičního plánu, anebo pro změnu publikovali jen překlady. Několik nakladatelů neodpovědělo vůbec. Přišlo jedno odmítnutí, které mi, asi jako každému začínajícímu spisovateli, tenkrát zlomilo srdce a já Černookou nechala skoro rok ležet v šuplíku, než jsem se rozhodla ji rozpracovat, trochu upravit a risknout to znovu.

Tehdy jsem poslala rukopis do YOLI. Moc velké naděje jsem si ale nedělala, protože jsem věděla, že v YOLI vydávají hlavně překlady. O pár měsíců později přišel mail od redaktora, že se mu rukopis líbí a předá ho komisi k posouzení. Jenže takové rozhodování o knize, to je běh na dlouhou trať, ostatně jako všechny části procesu včetně psaní (většinou), a velká zkouška trpělivosti.

A tak jsem to poprvé po několika letech nějak přestala řešit a odjela na Erasmus do Cardiffu. Zrovna když jsem se se svou britskou maminkou vrátila ze zahrádky za městem, zapípal mi na mobilu nový mail. Srdce se mi sevřelo a já asi deset minut zírala na obálku na obrazovce, než jsem se přinutila na ni kliknout. Potom jsem náplast strhla a začala bezprostředně na to brečet. Jacqui za mnou přiběhla a ptala se mě, jestli někdo neumřel. Tak jsem jí řekla, co se stalo, a ona se o tu novinku hned šla podělit se sousedy (a zbytkem ulice). A já se vznášela někde vysoko nad mraky. Nohama bych se země nedotkla, ani kdybych chtěla. To bylo 23. září 2017. O devět měsíců později se pořád vznáším a je to ještě lepší než tehdy.

Je to dokonce lepší, než jak jsem si to představovala jako jedenáctiletá holka, když jsem s psaním začala flirtovat a ještě netušila, že se z toho stane takhle vážný vztah a že bude trvat dlouhé roky. A pak že první lásky nejsou napořád! Víc o tom, jak tahle romance mezi mnou a písmenky začala, si můžete přečíst v mém článku o psaní.

Teď už je Černooká skoro připravená a mě vlastně trochu mrzí, že tohle období končí. Bavilo mě dopisovat si s mou redaktorkou Janou, Radkem a panem Popiolkem, který knihu redigoval, řešení drobností ohledně textu, různých akcí, obálky… Jako by díky tomu měl každý den něco malého a kouzelného navíc. Taky jsem kromě nich poznala další úžasné lidi – spisovatele, ze kterých se stali důležití lidé v mém životě, nadšené blogery a čtenáře, kteří naši práci šíří do světa svými články a videi…

Ale když něco končí, něco nového začíná. A já už se nemůžu dočkat. Tak na viděnou v knihkupectvích!

Podobné

4 komentářů

  1. To se hrozně hezky četlo... sice to byl více tvůj příběh o cestě k Černooké, o přivedení ji "k životu", ale já jsem za takové články moc ráda. Jako jsi popisovala ty, pořád mám nerozhodně uschovaných několik příběhů v šuplíku a číst o někom, kdo dokázal prorazit, vidět tu radost, na mě nějak tu radost šíří a moc ti to přeju. Fakt moc!
    Líbí se mi námět tvé knížky, jaký jsi použila, o to víc, že sama mám jeden schizofrenický kousek rozepsaný... jen ne úplně ráda čtu depresivní texty, sama - jako ty - je někdy prožívám (i když už ne tolik, jako dříve, nějak jsem zesílila..), ale jsem pořád dost ovlivnitelná tím, co čtu... ale stejně mám teď chuť do ní nahlédnout, ještě po přečtení onoho střípku. Poohlédnu se po ní. ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Knihu jsem přečetla za 4 dny. Plnými doušky jsem hltala každou větu, slovo, písmeno. Moc se mi líbí skladba vět, skvělá přirovnání a přívlastky a hlavně prodírání se mnou jako čtenářkou psychikou hlavní postavy i postav vedlejších. Zkrátka a jednoduše... Černooká je vážně bezva knížka! Děkuji za možnost si takový příběh přečíst :)

    OdpovědětVymazat