Jak projet Portugalsko v 10 dnech

by - 21:08

Minulé jaro jsme se s částí party vypravily na roadtrip po španělské Andalusii. A protože jsme si tenhle způsob cestování zamilovaly, rozhodly jsme se letos v podobném stylu objevovat Portugalsko. Za deset dní jsme projely skoro celou zemi a viděly toho tolik, že se mi z toho ještě teď točí hlava. Pojďte se po krásách tohohle kousku Pyrenejského poloostrova podívat s námi!


Portimão


Přiletěly jsme v pátek třináctého (odvážné datum, já vím) do Fara, kde jsme se ale moc dlouho neohřály - hned druhý den ráno jsme pokračovaly do Portimãa, městečka, které obklopují ty nejkrásnější pláže, jaké jsem kdy viděla. O oceánu jsem básnila už od té doby, co jsme odjely na letiště Václava Havla a ráno před cestou na pláž to se mnou už bylo k nevydržení. Když jsme s Denčou konečně po tolika hodinách na cestě viděly Atlantik, rozeběhly jsme se k němu jako šílené, skoro jsme nestačily shodit oblečení. 

A hned první den jsme se samozřejmě všechny čtyři spálily. A následující tři dny kňučely a vyplácaly asi tři lahve Panthenolu (kterému Denča neustále říká špatně. To bylo samé: Kde je Petanol? Nebo: Nemel, a podej mi ten Pantheon).


Při večerních procházkách jsme vyfotily snad stovky "skákacích" fotek. Všechny vypadají podobně. Žádnou povedenou klišoidní fotku nemáme. To je schválně. Fakt.  


(Na rozdíl od Joeyho v Přátelích tuhle jámu Denča nevykopala, ale to jí nezabránilo, aby do ní vlezla.)




Ivet chtěla jen jednu pěknou fotku na pláži. Bohužel odjela na dovolenou s těmi nesprávnými. 


Procházkami po pobřeží jsme netrávily jenom večery. Já se po pláži potulovala, když už mě nebavilo ležet na slunci nebo jsem cítila závan inspirace. Brouzdala jsem ve vlnách, poslouchala vítr a racky, prolezla každou mořskou jeskyni, kterou příliv ještě nestihl schovat do své náruče, a psala. I když jsem s sebou neměla notebook, stejně jsem neustále přemýšlela nad svou novou knihou a večer si to zapsala. A z mých poznámek sem tam vznikla nějaká volná poezie:

napsala jsem tvoje jméno do písku
stála na břehu a čekala 
až ho smyje první vlna 
a vezme s sebou i moje city




Benagil & Sagres 



Po víkendu jsme se vypravily o pár set kilometrů severněji, do Lisabonu. Protože nám divoké skalnaté pobřeží jihu ale přirostlo k srdci a nechtěly jsme se ještě loučit, rozhodly jsme se cestou navštívit další pláže a mořské jeskyně.


Praia da Marinha pro mě byla ze všech nejdobrodružnější. Zezačátku je sice plná jemného písku, ale abyste se dostali ke známému skalnímu útvaru, "slonovi", musíte zdolat spoustu kamenů, několik trochu větších skal a přebrodit pár mělčinek plných podivných tvorů. Ale stálo to za to!





Později odpoledne jsme v Benagilu naskočily na loď a dopřály si tour po jeskyních. Přeneslo mě to ve vzpomínkách zpátky na dovolené v Chorvatsku, kdy jsme s kamarádkou Májou vždycky jeden den strávily na moři a pluly kolem ostrovů. Ty dny byly vždycky moje nejoblíbenější, lodě miluju! Není nic lepšího, než cítit slaný vítr ve vlasech. 




Poslední zastávkou před odjezdem do Lisabonu byl nejjihozápadnější cíp Evropy, který leží kousek od města Sagres. Je to místo, na kterém má člověk pocit, že dohlédne až na samý konec světa. Vysoké útesy a všude kolem jen kilometry a kilometry temného oceánu. Bere to dech. 

Lisabon


A jsme v Lisabonu! Upřímně jsem ještě z žádného evropského velkoměsta neměla tak smíšené pocity. Svým způsobem se mi Lisabon líbil, ale nedá se říct, že bych z něj byla bůhvíjak vedle. Není tam totiž nic výrazného, k čemu by se člověk mohl upnout. Spíš je to taková všehochuť, mix Ria de Janiera (kvůli obří soše Ježíše tyčící se nad městem), San Francisca (most 25. dubna, který se klene přes řeku Tajo, nápadně připomíná Golden Gate a všudypřítomné stařičké tramvaje taky evokují atmosféru kalifornské metropole) a klasického jihoevropského velkoměsta, kterých už jsem viděla spoustu. 


To ale neznamená, že bych si v Lisabonu nenašla místa a drobnosti, které by mě oslovily, naopak. Poprvé v životě mě tam třeba nadchly kachličky. Je jimi totiž obložený skoro každý dům v Lisabonu (a nejen tam), a to minimálně částečně. Mají různé vzory a barvy, proto mi tamní architektura připomíná rozmanitou galerii plnou uměleckých děl, kterou často doplňuje ještě street art všeho druhu. Ta kombinace je prostě ohromující. 


Tramvaj v sanfranciském stylu v centru Lisabonu.


Všude narazíte na obchůdky se sardinkami a vínem. Většinou jsou navíc v graficky překrásně vyvedených baleních, takže poslouží jako skvělý dárek pro blízké. Tahle fotka je z obchodu Silva & Feijó.


Kousek od kostela svaté Engrácie je obrovský bleší trh, kde se dá koupit naprosto všechno. Od šperků, vinylů, neidentifikovatelného harampádí až po knihy! Za euro! Kdybych nepřijela jen s příručním zavazadlem (a uměla portugalsky), odvezla bych si je všechny. 


Navštívily jsme i Castelo de São Jorge, hrad, který leží v srdci Lisabonu a z jeho hradeb je krásný výhled na město. Stejně tak i z kavárny Café Garagem, na kterou jsem dostala tip od slečny na Instagramu. Je jen pár minut chůze od hradu a dělají tam skvělé ledové kafe. 



Když už je řeč o kafi, ráda bych zmínila něco typicky portugalského, co si k němu můžete dát - pastel de nata. Tuhle sladkost si můžete dopřát všude po kavárnách, pekárnách, ale seženete ji i v supermarketu. Jsou to v podstatě malé košíčky z listového těsta plněné pudinkem a za ochutnání určitě stojí.


Torre de Belém neboli Belémská věž, která stojí v řece, je bezpochyby jednou z nejzajímavějších (a nejfotogeničtějších) staveb v celém Lisabonu. 

Sintra


Po dvou dnech v Lisabonu jsme se přesunuly do Sintry, která se stala nejnáročnější částí naší dovolené. Ten den jsme ušly přes dvacet kilometrů a minimálně devatenáct a půl z toho bylo do kopce. Na něm totiž leží ty největší poklady Sintry - Castelo dos Mouros, který vykukuje na za námi, a palác da Pena. 


Palác oděný do výrazných barev jsme prošly celý. Osobně na tyhle prohlídky historických staveb moc nejsem, fascinuje mě spíš to, jak vypadají zvenku, ale když už se tam člověk vydrápe, asi neuškodí strávit v tak krásném paláci trochu času.

A jedno doporučení bokem: Nenechte se zlákat řidiči všemožných vozítek (tuk-tuk a spol), že vás nahoru dopraví a ušetří vás námahy. Výšlap je sice docela náročný, ale stojí za to. Cesta k paláci totiž vede nádhernou botanickou zahradou, která místy připomíná prales. A je z ní krásný výhled na okolní kopce, které jsou často zahalené do mlhy, což Sintře propůjčuje trochu magickou atmosféru.




Nejvíc mě oslovil komplex Quinta da Regaleira, a to hlavně díky studnám, do kterých se dá slézt a které navzájem propojují tajemné podzemní chodby. A zahrady zdobí vodopády a jezírka plná kamenů, po kterých můžete přecházet sem a tam. Nemluvě o samotném paláci, který je podle mě prostě úchvatný!





A nejvíc musím pochválit jedno: ubytování! Nocovaly jsme v hostelu Casa Azul, kde jsem měla pocit, že jsem doma. Pán, který hostel vlastní, je neuvěřitelně milý a ochotný. Postaral se nám o zaparkování auta, před výšlapem nás varoval, že nahoře na kopci bude zima a ať si vezmeme bundy (když jste na dovolené na jihu Evropy, věci jako je bunda moc neřešíte) a ráno nám připravil tu nejlepší snídani. Pokoj jsme sdílely s mladou učitelkou z New Yorku, takže jsem si s ní celý večer povídala a dostala od ní spoustu tipů, protože se tam koncem srpna s holkama chystáme. A u snídaně jsme zase potkaly sestry z Nového Zélandu, které spolu cestují po Evropě. Klidně bych bývala zbytek dovolené strávila v tomhle hostelu! Ale portské na nás čekalo trochu severněji.

Coimbra & Aveiro



Následující den jsme si od kopců moc neodpočinuly. Coimbra, malé univerzitní městečko, totiž skoro celé na jednom leží. Závidím tamním studentům ty krásné fakulty. A knihovnu, samozřejmě! Do té jsme bohužel nestihly jít, ale v Portu jsme si literárního turismu užily dost.



Studenti koncertují v ulicích Coimbry.


Že na jihu všude v oknech, na balkonech a na šňůrách mezi domy visí prádlo už mě nijak nepřekvapuje, ale Portugalci tohle zdobení domů posunuli na novou úroveň. Proč na balkon nepověsit třeba rychlovarnou konvici? Ale co konvici, rovnou tam zaparkujte kolo. Why not.



Aveiro, Aveiro. Neboli portugalské Benátky. A konečně město, kde nejsou kopce! Bolavé nohy jsme nechaly odpočinout a projely se městem na gondole, které mají vážně rozmanité zdobení. Na přídích najdete většinou buďto jídlo, nějakou tu erotiku anebo náboženské motivy.



Průvodce nám dělal portugalský Danny DeVito. Když jsme se společně s francouzským párem nalodily, zeptal se nás, jakou řečí mluvíme. "Anglicky," odpověděly jsme. "Proč nemluvíte francouzsky?" rozčiloval se, načež všechno odvykládal v portugalštině. I když jsme nerozuměly ani slovu, stejně to díky jeho přednesu bylo vtipné. A informace o Aveiru si holt najdu na Wikipedii. 


Kousek od Aveira je pláž, která se jmenuje Costa Nova. A najdete na ní tyhle roztomilé rybářské domečky, které zdobí nejeden místní pohled a magnet. 



Samotná pláž je úžasná! Překvapilo mě, jak jsou pláže na severu odlišné od těch na jihu. Už žádné skály a útesy, ale písečné duny, majáky (tady na té pláži se shodou okolností nachází ten největší v celém Portugalsku), spousta surfařů a nekonečné promenády. 



Porto


Poslední víkend jsme strávily v Portu. To město mě okouzlilo. Nádherná architektura, náplavka plná útulných vináren, odkud je krásný výhled na město - stejně jako z mostu krále Ludvíka (odkud je pořízená fotka nahoře) a božské knihkupectví.




Ano, tohle knihkupectví. Livraria Lello. Fronta u vstupu bývá nekonečná, a to z jednoho prostého důvodu. Inspirovalo J. K. Rowlingovou při psaní Harryho Pottera. A taky je titulováno jako "nejkrásnější knihkupectví na světě", s čímž musím souhlasit. Hezčí jsem vážně neviděla. Ale fotky jako z nejkrásnějších Instagramů uvnitř neuděláte, protože je tam hlava na hlavě snad 24 hodin denně.


Vinná ulička. Svoje podniky tady mají ti nejznámější portugalští vinaři. My jsme tu večer vypily lahev Sandemana (Ruby), ke kterému jsme snědly talíř ovčího sýra. A mně se splnilo to, o čem jsem básnila celých deset dní. "Chci sedět na náplavce se skleničkou v ruce a sledovat západ slunce nad Portem. To je všechno, co chci," omílala jsem neustále. 






Poslední den už jsme měly všechna portská zákoutí prozkoumaná, víno vypité, a tak jsme se rozhodly si ještě trochu užít oceánu a plodů moře. Dostaly jsme tipy na pár restaurací, kde dělají skvělé ryby, o kterých pro změnu celých deset dní básnily holky. V jedné z nich si daly mořského okouna, který prý splnil všechny jejich fantazie - ale kamkoliv v oblasti Douro Marina zavítáte, nejspíš s jídlem nešlápnete vedle. A většina podniků je navíc i docela levná.


A ještě literární tečka: Kromě Černooké, která mi na cestách samozřejmě musela dělat společnost, jsem do Portugalska vzala i Call Me By Your Name Andrého Acimama - a bezmezně jsem se zamilovala. Ta lyrická próza s psychologickým podtextem je prostě tak krásná! O příběhu samotném ani nemluvě.


A kam vyrážíte letos v létě vy? 

Podobné

2 komentářů

  1. Pěkně napsaný, hned bych se tam jel podívat. Jinak já nikam, protože nemám s kým. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc! A i cestování single má něco do sebe :)

      Vymazat