Dnes trochu netradičně přispěju básní. Svou básní. Je jen jedna - víc jsem jich za život totiž nenapsala. Neumím psát básně. Ani tuhle jsem vlastně tak úplně nenapsala, protože se mi o ní zdálo. Jakkoliv šíleně to může znít, opravdu jsem tuhle báseň složila ve snu. Zdála se mi nějaká nesmyslnost, jejímž závěrem byla scéna, v níž mladý pár seděl pod stromem, ze kterého se snášelo podzimní listí, a chlapec dívce recitoval tuhle báseň. Já jsem se potom probudila, a s drobnými úpravami ji přenesla na papír. Doteď nechápu, jak je vůbec možné, že jsem si tu básničku pamatovala, ale tak či onak, mám za sebou svoji premiéru s poezií. Tady je.