Román Na cestě mu uzrával v hlavě několik let, nejprve psal jen náčrtky, kapitoly, které později změnil k nepoznání. Na začátku padesátých let pak zasedl ke stolu a pustil se do psaní své velké "road story" naplno. Psal tři týdny v kuse. Aby nemusel spát, užíval benzedrin, dokonce ani papír ve stroji neměnil; měl za to, že by se tím odchýlil od původního směru, a tak slepil několik kusů papíru k sobě, až vznikl jakýsi svitek, který mu měl zaručit plynulou návaznost myšlenek.

Potom se potýkal s problémy s vydáním knihy. Nakladatelství Viking rukopis nejprve odmítalo kvůli nevšední formě pozbývající interpunkci, a když ho nakonec přijalo, nabídlo Kerouacovi směšně nízkou zálohu, což odmítal akceptovat. Kniha tak poprvé vyšla až roku 1957 u téhož nakladatelství za pomoci Kerouacova přítele.

Její děj lze shrnout několika prostými "polovětami". Salova (protagonista, představuje samotného Kerouaca) posedlost Deanem Moriartym (ve skutečnosti Kerouacův vzor, výstřední spisovatel Neal Cassady), nekonečné cestování od východního pobřeží k západnímu, večírky, jazz, alkoholové opojení, opětovné zklamání, vrhání se do známého v touze najít něco dosud neobjeveného, možná vlastní identitu. To je ve zkratce Na cestě.

Když jsem román začínala číst, byla jsem vyloženě nadšená. Bylo to svěží, jiné, mezi řádky byl vepsaný příslib velké dobrodružné cesty za hledáním smyslu života a já se těšila, že si přečtu všechno o Kerouacových osudech na té nikdy nekončící cestě. Líbily se mi dialogy mezi ním (Salem) a Deanem, třebaže Dean nebyl schopný dokončit jedinou větu a všechny jeho výpovědi byly směsicí spousty nesourodých myšlenek, které ve svém rozechvělém nadšení krásami života nedovedl vyjádřit, jak chtěl. A přece všechny směřovaly k jedné pointě: "We know time." Co tím přesně myslel, to je mi doteď záhadou. Přesto tyto rozhovory měly ze začátku nádech filozofických rozprav, a proto mi byly sympatické. Čekala jsem, že je s postupem příběhu Sal rozvine, vysvětlí, že začne přicházet na to, co tím vším Dean myslí.

Jenomže ani o 280 stran později to nevěděl, jen sledoval Deana, tu skvělou, jiskřivou osobnost plnou radosti a entuziasmu, chátrat, měnit se v pomatenou trosku, kterou možná byl od samého začátku. A všechno to popsal do nejmenšího detailu, ovšem téměř bez náznaku filozofičnosti či nějakého niterního uvažování nad kontextem společnosti a Deana (a vůbec všech beatníků) v ní, nezačleněného, ztraceného, nepochopeného. Jenom popisoval. Cestu z Denveru, San Francisca do New Yorku, tam a zpět, přes Washington, L.A., Chicago, Gregorii, Mexico City a čím dál větší bezútěšnost, kterou pociťoval s každou cestou. Popisnost bez hlubšího smyslu se stala místy únavnou a nezáživnou. Vlastně podobně jako Salovy cesty.

Ze začátku pro něj bylo všechno nové, jiné, zajímavé. A časem to zevšednělo. Vyčerpalo ho to. A přesně tak je to i s celou Kerouacovou knihou. Jednou je plná možností, a pak se stane jednotvárnou.

Pokud chtěl Jack Kerouac dosáhnout takového pocitu u čtenáře, tak se mu to jistě povedlo. Dokonale přenesl pocity protagonisty, sebe samého, na pocity toho, kdo jeho dílo čte. Při dočítání poslední kapitoly už jsem ten "příšerný kontinent" nesnášela stejně jako Sal. Všechny šance zmizely, zůstal po nich jen pustý, smutný ráj. Sal (Sad) Paradise.