O obsahu jeho prvotiny celkem výstižně vypovídá název. Je o všem. O rodině, škole, dokonalosti, cestování a samozřejmě taky trochu o lásce. Forma připomíná deníkové zápisky, jsou to útržky jednoho života prokládané trefnými anekdotami, úvahami, fotografiemi a, což pro mě bylo milé překvapení, tematicky souznícími básněmi.

Rýmovanými! Upřímně jsem už dlouho nenarazila na mladého autora poezie (i občasného), který by psal jiným než volným veršem. Možná jenom sahám po specifických básnících, jejichž styl miluju a v nejmenším proti němu nic nemám, ale je hezké vidět, že se dneska ještě někdo pokouší básničky rýmovat.

Ale zpět ke knize. Vyhovovalo mi svižné tempo, kterým je psaná, nejen grafická pestrost, a to, že skoro na každé stránce najdete vtip. Díky tomu se čte lehce a může sloužit jako skvělé odreagování na konci náročného dne.


I proto si myslím, že si najde své čtenáře také mezi lidmi, kteří Kovyho tvorbu pravidelně nesledují. Dalším důvodem je fakt, že ač se jedná o autobiografii, není Ovšem celá tak osobní, jak by se na počátku mohlo zdát. Třeba pasáž o cestování, která je nejdelší, je plná příhod a ponaučení, které si Kovy ze svých cest odvezl a chvilkami mi připomněla třeba cestopisy od Ladislava Zibury, kterým je kniha typograficky nejpodobnější. Koneckonců, oba autoři vychází pod stejným nakladatelstvím, BizBooks.

"Čím víc cestuji, tím víc chápu, že jsme v jádru všichni úplně stejní. S íránskou slečnou nebo japonským studentem toho můžu mít společného mnohem víc než třeba se svým sousedem. Všude se najdou lidé hodní i zlí, chytří i hloupí, šikovní i nešikovní. Všude. Všichni cítí lásku, nenávist, smutek nebo radost. Všichni."

Tahle část byla osobně má nejmilejší, zvlášť proto, že k cestování přistupuju podobně jako autor. Ráda navštěvuju i neturistická místa, i když na první pohled nemusí vypadat tak lákavě. Ale uvědomíte si díky nim, že vidět známá a atraktivní místa je velmi příjemná součást cestování, ale poznat místní v jejich přirozeném prostředí, jejich život takový, jaký dennodenně je, jejich zvyky, odlišnosti, to je to, čím vás vaše cesty mohou obohatit nejvíc.

Přesto musím uznat, že Kovyho čtenářskou základnu budou pravděpodobně tvořit především jeho fanoušci, kteří se o něm chtějí dozvědět něco víc. Čímž přecházím k dalšímu pozitivu, kterým u mě kniha zabodovala, a to je upřímnost, se kterou píše i o citlivých věcech. Všechno, co napsal, působí díky tomu, že se nesnaží na nic si hrát, autenticky a opravdově.

Já jsem měla zhruba dvousetstránkovou knihu přečtenou za pár hodin a sedla mi do knižního repertoáru jako ulitá. Možná i proto, že jsem chvilku před tím dočetla básně Rupi Kaur a potřebovala pro změnu něco optimistického. Chtěla jsem, aby mě něco rozesmálo. Taky jsem byla po trochu hektických měsících v zahraničí na dně s energií a potřebovala inspiraci a motivaci, protože té je kniha taky plná. Takže pokud vám třeba něco z toho v životě v tuhle chvíli schází, možná, ať už jste věrnými fanoušky nebo o Kovym teď čtete poprvé, nebude od věci do tohohle deníku jednoho youtubera nahlédnout.

"I'd rather be a sparrow than a snail

Yes I would, if I could, I surely would

Away, I'd rather sail away

Like a swan that's here and gone

A man gets tied up to the ground

He gives the world its saddest sound

Its saddest sound..."

Od posledního blogového postu uplynuly dva měsíce. Od posledního fotodeníku asi dvě tisíciletí... Výmluva "nemám čas" u mě bohužel tentokrát není výmluvou. Nějak se mi přihodilo, že dělám dvě školy naráz, pokouším se úplně nevypadnout z pracovního nasazení a musím taky přece sociálně žít (čtěte: utíkat s kamarádkami po přístavu před nenažranými racky a pokoušet se zachránit si večeři)! Ale to, že si tady buduju doživotní spánkový deficit mi až tak neva, protože jsem konečně zpátky ve své milované zemi, kde jsem v minulém životě pravděpodobně nechala polovinu srdce a teď ji sem jezdím hledat - v Británii. Pro většinu mých známých a přátel v Anglii. Jenomže to není pravda, jsem ve Walesu, a kdo říká, že je to šumák, tak není, tady jsou na to děsně hákliví. Jen zkuste říct člověku z Hradce "Perníkáři" a Pardubákovi "Mechováku", tady to funguje stejně, akorát že Velšan vám nedá po tlamě, protože na rozdíl od Čecha umí dělat, že je slušnej a taky trochu respektuje, že jste i po měsíci vlastně pořád jen zmatený turista a ví, že vy jste mu odpustili mýlku, že Praha leží v Československu.

Tak jsem se teda začátkem září ocitla v pulsujícím srdci Walesu (Cymru) - Cardiffu (Caerdydd). Jo, v závorkách jsou velšské názvy. Jo, jsou to jediná dvě slovíčka, která umím. Město je to historické i industriální a tímhle zvláštním mixem mi trochu připomíná Prahu v oblasti železničního mostu. Což by asi tak odpovídalo i velikostně. Přesto se sem vejdou tři univerzity, z nichž jednu třikrát týdně navštěvuju, a asi miliarda studentů, kteří v sobotu večer hromadně chodí pít na Queens Street do nejrůznějších hospod, klubů a barů. Tu pak v neděli po ránu uklízejí hejna obřích racků, na které si tady pomalu, ale jistě pěstuju fóbii. 

Přijela jsem týden před začátkem školy, abych si tu trochu zvykla a našla cestu k univerzitě. Kdepak, žádná hyperbola, s mým orientačním smyslem mi to mohlo trvat přesně tak dlouho. Naštěstí (nad vhodností tohoto výrazu po dočtení tohohle příběhu zapochybujete stejně jako já teď) mi kamarádka Týnka doporučila aplikaci HERE WeGo, která byla schopná mě navigovat kamkoliv s přesností pomalu na centimetr. Prvních pár dní jsem si tak chodila po Cardiffu, sluchátka s písničkami z osmdesátek v uších, celá šťastná. Lidi se po mně otáčeli, tak jsem si říkala, že asi musím tu přitažlivou pozitivní energii vysílat na míle daleko, na všechny jsem se proto zeširoka usmívala a razila si to městem dál. Pak jsem zjistila, že navigace řve na plný pecky, což jsem přes Dancing Queen neslyšela, a lidi se na mě otáčeli proto, že moje kapsa pořád opakovala "Pokračujte 250 metrů rovně, a pak zahněte vpravo/vlevo". Tak se mi zase jednou povedlo se vkusně uvést.

Nicméně, aplikace splnila, co měla, a když mě dovedla do přístavu Cardiff Bay a nad stříbřitou hladinou se vylouplo dočasné "Cardiff Eye" a září zapadajícího slunce zalitá Pierhead Building, radostí jsem vypískla. Asi jako Carrie, když z hotelového balkonu poprvé uviděla Eiffelovku. Ne že by byl tenhle výhled podobně monumentální a omračující, i když pochopitelně má ty svoje "vibes", jako všechno tady. Spíš jsem měla dětinskou radost, že se mi podařilo objevit něco, co jsem půl roku měla nastavené jako spořič obrazovky. A tak jsem se posadila na molo, rackům navzdory, a osamotě večeřela sendviče, co mi zbyly od oběda, dívala se na drobné vlnky a necítila se vůbec sama. Nehledejte v tom žádnou poetiku, ti ptáci vám vážně nikdy nedají pokoj (zvlášť, když máte jídlo).


Rychle jsem se zamilovala do zdejších rozlehlých parků, o nichž si neuvědomíte, že jsou vlastně částečně i fotbalovým hřištěm, dokud vám letící míč neobtiskne na záda dočasné tetování. Pak už jsem si je raději vychutnávala z bezpečí označených cest, po kterých jsem se motala jako vítr v bedně, nejistá, jestli mám jít po levé nebo pravé straně, nebo z lavičky mezi mohutnými javory, oči zapíchnuté do McEwanovy knihy The Children Act, kterou jsem sehnala spolu s Atonement ve stánku s knížkami na cardiffské tržnici a zaplatila za obě asi pět liber - a byly v perfektním stavu (přišla jsem do ráje?).



První dny ve škole byly trochu adrenalinové. Museli jsme chodit po nejrušnější třídě v Cardiffu, odchytávat lidi a ptát se, jestli nemají nějaký příběh, který by se měl podle nich objevit v médiích. Nepočítaly se odpovědi typu "měli byste víc psát o brexitu", hledali jsme originální žurnalistiku, lidské příběhy. Málem jsem dostala infarkt, nedokázala jsem si představit, že budu chodit po městě a vyzvídat u cizích lidí (na druhou stranu, to je přesně to, co novinář dělá a k čemu se na britských univerzitách mladé žurnalisty snaží trénovat - o rozdílech mezi studiem žurnalistiky v Česku a v Británii určitě napíšu samostatný článek), ale po chvíli jsem si vypilovala taktiku. Chce to ptát se lidí, kteří nikam nespěchají a hned na úvod musíte říct, že nic neprodáváte, pak jsou ochotní poslouchat. A nakonec se mi podařilo získat jeden zajímavý příběh, který mi řekla mladá maminka: její jedenáctiletá dcera vzala všechny peníze, které si šetřila na vánoční dárky a použila je na nákup jídla, dek a hygienických potřeb pro lidi bez domova. Nakonec jsem si s paní povídala docela dlouho a byl to jeden z nejlepších zážitků celého týdne, stejně jako rozhovor se starým pánem, který mi vyprávěl o své práci a o tom, jak moc mu chybí.


Konkurovala tomu jen návštěva BBC a mail z nakladatelství, že mi vydají román. Ten mail mi přišel v sobotu odpoledne, které jsem měla nacpané k prasknutí. Jela jsem s paní, u které tu bydlím, na zahrádku za městem (jezdit na kole vlevo je zvláštní - nedokážu si představit, že bych tu řídila auto), abychom sklidily dýně a cukety (podzimní odpoledne jak vyšité), u toho si trochu zanadávaly na Trumpa, brexit a probraly nadcházející české volby. Přijely jsme domů jen tak tak, abych stihla vyrazit do parku na piknik se Stephanie, tak jsem si řekla, že jenom rychle zkontroluju mail. Vyskočila na mě nová zpráva od redaktora a mně se sevřelo srdce, protože jsem čekala, že tam bude odmítnutí ve stylu "moc nás to mrzí, vaše kniha je sice dobře napsaná, ale je taková a maková a nám se zrovna nehodí do edičního plánu", které už jsem si v minulosti párkrát přečetla a obrečela. A pak jsem mail otevřela a prolétla ho očima, rychle, jako když strháváte náplast. Kniha prošla, ozve se vám odpovědná redaktorka, gratuluju... a tak jsem začala znova brečet, stejně, jako kdyby mě odmítli. Jacqui přišla z kuchyně a ptala se proč brečím, asi jsem musela vypadat, že zrovna někdo umřel - a tak byla první, komu jsem to řekla, objímala mě a gratulovala mi, šla to říct sousedce a já mámě a všem kamarádům a jejich reakce mě dojímají ještě teď, třebaže se v nich vyskytovala až přemíra sprostých slov (zdravím, Týnko). Cestou do parku jsem měla pocit, jako bych se vznášela a celou následující noc jsem nespala, až to skoro vypadalo, že když se člověku splní sny, tak už nemusí spát... tak šťastná jsem byla.

S kamarádkami (a Ravim) jsme to šli následující týden oslavit do Queens Vaults, zatím nejlepšího pubu, ve kterém jsem v Cardiffu byla, jedli burgery a pili cidery, které jsem několikrát vybryndala, když místní štamgasti zničehonic zařvali radostí nad vítězstvím fotbalového týmu Zelený záliv (nemám páru, kdo s kým hrál).


Velká výhoda Cardiffu je, že tu mají neskutečně levné kino: studentský lístek stojí zhruba osmdesát korun, takže jsme tam s holkama pečené vařené. Rychlorecenze: Home Again s Reese Witherspoon je přesně ten druh romantické komedie, kterou na začátku podzimu potřebujete vidět, stejně jako Eltona Johna bojujícího v blyštivých podpatcích v Kingsmanovi 2 a Flatliners je jeden z nejnápaditějších počinů v žánru hororu/thrilleru, který jsem za poslední roky viděla.

Konečně jsem se zase po dvou letech sešla s Isabel (Izzy), kterou jsem poznala v Cornwallu. Taky tu teď studuje, takže jsme zašly na kafe a před pár dny mi uvařila to nejlepší indické jídlo na světě - naučila se ho během jednoho léta, které strávila v Indii. Její brácha je teď na Erasmu v Praze, takže se nemůžu dočkat, až ho zjara přijede navštívit a já jí pro změnu ukážu to "moje" město...


V Cardiffu jsem už pět týdnů, což je nejdéle, co jsem kdy byla pryč z Česka, pryč od rodiny, pryč od přátel a kocoura. Chybí mi známé tváře a jsou chvíle, kdy si se svými problémy a radostmi za kanálem připadám trochu odstřižená od světa, který znám a miluju. Kdy si připadám sama a nejradši bych se přenesla v časoprostoru do naší kuchyně na Andělu, popíjela s holkama levný víno a smála se blbinám. Kdy bych s Mari v kavárně probírala nesmrtelnost chrousta. Otravovala v redakci Ali, ať už konečně dopíše ten článek a vyrazíme na oběd. Nechala si od Káti v parku vykládat chytré odpovědi na moje přihlouplé pseudolékařské otázky. Seděla s rodiči u krbu, vrnícího Felixe na klíně. Ale za pár měsíců je a všechny ostatní uvidím - a pak mi zase bude chybět Cardiff, ke kterému si vytvářím citové pouto, který začínám vnímat jako druhý domov, lidi, které jsem tu potkala a potkávám a kterým vděčím za tu jedinečnou atmosféru, kterou díky nim Cardiff má. Začínám teď víc rozumět pocitům, které Janča popisovala po půl roce, který strávila v Krakově...


A tak to všechno asi má být. Musíte aspoň jednou za život odjet někam daleko (nebo i blízko), sami, a na čas se vzdát věcí a lidí, kteří jsou vám blízcí, nejen abyste poznali jiné kamarády a jiný svět, který budete mít rádi, ale abyste se na ty doma mohli podívat (s patnácti set kilometrovým) odstupem a začít v nich vidět ty maličkosti, každodenní, ale ohromně důležité, které jsou všemi důvody proč. Proč někoho milujete. Proč se vám občas stýská. Proč se chcete vrátit. A proč musíte zůstat tam, kde právě jste.

Scénář, přestože textu není mnoho, je vystavěný dobře, nechybí v něm vtipné momenty, Jan Novák obstojně vystihl Zátopkovu schopnost být za každé situace nad věcí. Nezapomenutelná je třeba pasáž, kdy Zátopek během závodu mluví na své konkurenty, aby je znervóznil. Přestože, nebo možná právě proto, že děj končí v silném a významném momentu Zátopkova života, mi chyběl jakýsi dodatek, epilog, který by aspoň ve stručnosti shrnul další osudy čtyřnásobného olympijského vítěze. Dost možná si ale autoři jen nechali otevřené dveře pro pokračování.

Nejsilnější stránkou komiksu je, a tak to má být, kresba. Švejdík, jak mohli jeho příznivci zaznamenat v trilogii Alois Nebel z roku 2003, sází ve své technice na hru stínů a na kontrasty, které nejen pomáhají k dotváření rysů postav, ale i k dramatické atmosféře - navíc ve spojení s výraznými barvami. V Zátopkovi zvolil Švejdík červenou, modrou, bílou a černou, které korespondují s příběhem, odkazem doby i místa.

Autorům by se dalo vytknout, že se drží příliš na povrchu, u žádného momentu Zátopkova života se nepozdrží a děj plyne kupředu jako neřízená střela - na druhou stranu, úkolem komiksu přece není do hloubky analyzovat každý aspekt čehokoliv. Má dobře vypadat a odlehčenou formou čtenáři něco předat. To Zátopek splnil dokonale, a přesto dokázal, že komiks není pokleslým, podřadným žánrem. Nenásilně a zábavně představuje ne jednoho, ale hned dva významné české sportovce a zevrubně nastiňuje historii, která jejich životy provázela. Oba je přitom vyobrazuje nejen jako olympijské hrdiny, ale i jako hrdiny vlastního života, takže člověk má po přečtení pocit, že Zátopkovy nelze neobdivovat, a to i když vás sport jinak moc nebere. A tím, myslím, splnila kniha svůj účel.