Vřesoviště, ovce a divocí koně z Brecon Beacons
Před pár týdny jsme se s kamarádkou Manon vydaly do národního parku Brecon Beacons, který je asi hodinu jízdy severně od Cardiffu. Protože já (a jak se ukázalo, tak ani Manon) na to plánování moc nejsem, jedinou věcí, kterou jsem si zjistila (asi deset minut před odjezdem), bylo číslo autobusu, do kterého máme nastoupit. A tak jsme se za sedm liber svezly až do městečka Brecon, kde jsme zašly do turistického centra pro mapku a nějaké informace. Mapku jsme dostaly, informace ne. Líp nám poradila pejskařka u řeky. Prý je nejlepší svézt se zpátky do parku a odtamtud vyšlápnout do kopců.
Ale když už jsme dojely do Breconu, aspoň jsme si ho prošly (netrvalo to dlouho) a daly si kafe a Welsh cakes v jedné kavárně, než jsme vyrazily do breconské divočiny plné nevyzpytatelných koní. A ovcí. Tohle úsměvné spojení hned vysvětlím.
Autobus nás vysadil u Storey Arms, což je místo v srdci Brecon Beacons, kde je jedinou známkou civilizace silnice spojující Brecon se světem a jakási chata, kde zrovna měli nějakou oslavu a kam jsme se vetřely, abychom mohly použít záchod turistům jinak nepřístupný. "Vy jste s nimi?" ptal se personál, když nás viděl vycházet z toalet, a ukazoval směrem k bílému stanu, pod kterým se smály desítky lidí. "No jasně!" přikyvovaly jsme entuziasticky. No jasně.
Směrem od chaty stoupaly dva kopce, ukazatel směrem k nejvyšší hoře jižního Walesu Pen y Fan jsme ale přehlédly, protože naši pozornost přilákalo stádo divokých koní pasoucí se na opačné straně Breconu, což byl pro mě i pro Manon důvod vyšlápnout právě tamtudy. Manon se ke koním okamžitě vydala a začala je filmovat, vůbec se nebála, přestože funěli, vydávali všemožné nelibé zvuky a ošívali se, protože z naší přítomnosti nebyli tak nadšení, jako my z té jejich.
Já se za tak nebojácnou prohlásit nemůžu, nejdřív jsem se proto se svým foťákem věnovala ovcím, které nevypadaly tak nebezpečně. Ale když jsem viděla, jak je Manon klidná a koně si podmaňuje, šla jsem taky blíž. Přestože jsem dřív občas na koni jezdila a vždycky jsem k nim měla blízko, až teď jsem doopravdy viděla, že jsou vážně takovým zrcadlem lidské duše. Pokud jste vyrovnaní, přijdou blíž, pokud máte strach, ucouvnou. Bylo to fascinující.
Nakonec jsme se koní i ovcí nabažily a vydaly se směrem k Pen Y Fan, kam jsme ale nedošly ze dvou důvodů; na vrchol jsou to dobré dvě hodiny cesty a my jsme potřebovaly stihnout poslední autobus, protože jinak bychom si mohly ustlat pod širákem, což nešlo. Druhým důvodem totiž bylo, že foukalo tak moc, že bylo náročné proti studenému větru jen jít. V Breconu totiž nerostou skoro žádné stromy, všude jen nekonečné pláně plné usychající trávy, ovcí a vřesovišť. Jak podmanivou atmosféru to místo však díky tomu má, je těžké slovy popsat. Možná to líp dokážou fotky, které jsem v parku pořídila. A písnička folkového dua Simon & Garfunkel El Condor Pasa, kterou si od doby, co jsem poprvé viděla Divočinu, zpívám na každém výšlapu...
"I'd rather be a sparrow than a snail
Yes I would, if I could, I surely would
Away, I'd rather sail away
Like a swan that's here and gone
A man gets tied up to the ground
He gives the world its saddest sound
Its saddest sound..."
A tak jsme se jen tak toulaly a povídaly si o všem možném, obdivovaly výhledy zahalené do mlhy a obyvatele přírody divoké, jako ona sama.
Cestou domů jsme pak procestovaly snad všechna městečka a vesnice, které leží mezi Brecon Beacons a Cardiffem. Řidič ve Storey Arms nám totiž prodal lístek do Cardiffu, ale v Merthyru nám oznámil, že tam končí a musíme přestoupit na jiný autobus, dokonce byl tak hodný, že vystoupil a dovedl nás na nástupiště, odkud spoj odjížděl. Ukázaly jsme už koupený lístek a uvelebily se na zadních sedačkách. Zakrátko jsme dojely do městečka, jehož název už se mi z hlavy vypařil, odkud jsme viděly odjíždět jiný autobus do Cardiffu, což nás zmátlo, tak jsme se na to zeptaly řidiče. "Jo, tenhle bus jel do Cardiffu, já tam nejedu, končím v Abergavenny," odpověděl jako by nic. A kdy jede další spoj do Cardiffu? "Přinejlepším tak za hodinu." Skvělý, dík. Naštěstí po deseti minutách přijel autobus s cílovou stanicí Newport. Osvítil mě duch svatý a já si vzpomněla, že Newport není tak daleko Cardiffu, rozhodně blíž než tahle vesnička anebo Abergavenny, a spousta lidí odtamtud do Cardiffu dojíždí, dopravit se domů z Newportu bude brnkačka. "Poslední autobus do Cardiffu odjel před pár minutami, slečny," říká nám dispečer na autobusovém nádraží v Newportu o čtyřicet minut později. Jasně, to mě nijak nepřekvapuje. A další pojede přinejlepším tak za deset let? Naštěstí tu jsou předražené britské vlaky! A dokonce se nám tentokrát podařilo nastoupit do správného, takže, světe div se, jsme před desátou večer konečně vystoupily v centru Cardiffu.
Unavené. Promrzlé. Hladové. A šťastné.
2 komentářů
To jsou překrásné fotky.
OdpovědětVymazatA věřím, že stejně takový i zážitek. :)
Ale fakt, ty fotky jsou skvělé. Možná malinko tmavé, na druhou stranu, co se od britského počasí dá čekat. :D
Děkuju moc! Ano, počasí nebylo zrovna přívětivé. :D
Vymazat