pondělí 8. června 2015

Melancholie



       Páteční večer, začátek června. Sedím na zahrádce jedné zastrčené kavárny na Starém městě a piji bílé víno. Sama. Nevzala jsem s sebou ani jednu ze svých kamarádek, dnes večer netoužím po společnosti. Na druhou stranu, nechtěla jsem zůstat doma zavřená mezi čtyřmi stěnami, tam je té samoty možná až příliš. Tohle je ideální.
       Připozdívá se. Nevytáhnu z kabelky mobil, abych zkontrolovala čas, ale tuším, že může být kolem půl deváté. Dost pozdě na to, aby se slunce odebralo ze svého čestného místa na obloze a ukrylo se za horizont. Teď přichází na řadu měsíc, aby vystřídal zlatavou záři matným stříbrem.
       Pozoruji to odcházení a melancholie se opět pokouší ovládnout mé nitro, tentokrát si na něj dělá nároky tvrdohlavěji, než jindy. Nebráním se jí, jen ať vejde. Bojovat s tím by mě stálo moc sil, jimiž si nemůžu dovolit plýtvat. A tak ji přijmu, a trochu rituálně pozvednu sklenku s vínem, abych novou společnici uvítala.
      Zavřu oči a zaposlouchám se do zvuků, co slyším kolem sebe. Šustění listí v korunách, klapot dámských podpatků, cinkání hrníčků uvnitř podniku, motor auta projíždějícího opodál. Soustředím se na ty zvuky a nemyslím na nic. Nejsem schopná o ničem přemýšlet, moje mysl je v útlumu. Místo ní je tu prostě jenom melancholie, smutek, nostalgie střídající i radost a pocit opojení, ve který jsem doufala.
       Vždyť je to teprve pár dní, co jsem absolvovala střední školu, v září odjíždím na univerzitu, budu bydlet v krásném městě a studovat, co mě baví. Všechno jde přesně podle plánu. Tak proč jsi tu, Melancholie? Tohle léto jsi měla zůstat mimo mé tělo, mimo mou mysl. Už jsem si tě užila dost loni a předloni. A sedm let nazpět.
       Začnu přemýšlet o tom, co o melancholii napsal Paulo Coelho ve své knize: „Melancholie je plná nostalgie, vypovídá o čemsi zapomenutém a křehkém, jako jsme my všichni, když předstíráme, že nevidíme cestu, kterou nás vedl život, aniž nás žádal o dovolení, jako když odmítáme svůj osud, protože nás vede vstříc štěstí, kdežto my chceme doopravdy jen jistotu.“
       V podstatě mluví o jediném. Náš život je z velké míry předurčen, ačkoliv je zmítán vůlí, což způsobuje pouhopouhou strast, protože se tím snažíme vymanit z něčeho, co už je dávno dané. Jako v protiváze tomu lidská bytost touží po stabilitě, jistotě. Ale v dnešním světě máme jedinou jistotu v nejistotě. Takže veškerá naše přání a touhy se s realitou nejen neshodují, ale vzájemně se ruší. Což může být dost demotivující.
       Ale já teď nechci mluvit ani tolik o obsahu smutné nálady, protože u každého člověka spočívá v něčem jiném a je přímo závislý na čase – a snad víc na tom minulém a budoucím, nežli na přítomném – a v jádru ještě více relativní, než čas sám. Forma je ale jednotná.
       Melancholie prostupuje všechno, co nás obklopuje. Umírající stromy stojící na úpatí studených skal. Oblohu zbarvenou pohasínajícím žárem usínajícího slunce. Mořský odliv. Ustupující měsíc. Dohořívající svíčku.
       Je to něco, díky čemuž je konečnost lidského života zřetelná, jejím prostřednictvím vnímáme měsíce a roky, které svou neviditelnou rukou škrtá z Kalendáře našich dnů. Díky ní cítíme bolest, která už měla dávno pominout.
       Otázkou zůstává: Je tedy melancholie protiváhou štěstí? Ne. Je jeho součástí. A až všechno štěstí zmizí, až odejde život, zůstane jen Ona, teskně se usmívající ze dna našich duší.
      Takže veškeré snažení o její odstranění je předem prohraný boj. Možná že kdybychom odstranili ji, odstranili bychom štěstí. Možná je to pouze o tom přijmout dualitu lidského světa a smířit se s ní. Jeden život, dvě mince, tak to chodí.
      Dopiji víno a poslední zbloudilý paprsek slunce odrážející se ode dna prázdné sklenice dovrší číši melancholie v mém nitru. 

Žádné komentáře:

Okomentovat