Světový bestseller. Debut pyšnící se rekordy v rychlosti prodeje. Kniha roku 2015. Asi se nenajde nikdo, kdo by o knize vůbec neslyšel; propagují ji na internetu, ve výlohách knihkupectví, dokonce i v rádiu. Propagujeme ji i my, literární blogeři a čtenáři, co napíší třeba jen krátký komentář na sociální sítě či knižní databáze. Je kniha ale opravdu tak úžasná, jak se říká?
Prvotinu britské autorky Pauly Hawkins Dívka ve vlaku (The Girl on the Train) jsem si nevybrala sama. Možná právě proto, že na ni bylo všude tolik reklam a lákadel. Asi jsem se trochu lekla, že půjde o další seznaci á la Fifty Shades of Grey, která zprvu uchvátí, ale když zajdete do důsledku, není to žádná sláva.
Dostala jsem ji jako dárek, a jelikož jsem nechtěla urazit, tak jsem se do čtení pustila skoro okamžitě. A takřka hned jsem i skončila. Ne proto, že bych ji odložila po první kapitole, protože by se mi nelíbila, ale protože jsem ji měla přečtenou zhruba za půl druhého dne, jak byla neuvěřitelně čtivá. A tohle se mi naposled stalo s románem Gejša od Arthura Goldena, jinak se s každou podobně silnou knihou (327 stran) pachtím aspoň jeden pracovní týden.
Skoro se mi nechtělo věřit, že jde o literární debut. Kompozice (na které pohoří většina "začínajících" spisovatelů) je totiž naprosto úžasná, téma je promyšlené, využití chronologie v kombinaci s retrospektivou nepůsobí nijak přehnaně umělecky, hezky vystavěné jsou i dialogy. Ovšem to nejlepší je hlavní hrdinka, nedůvěryhodná svědkyně a "labilní" alkoholička Rachel. Nic neskryje vraha lépe, než nespolehlivé vyprávění, jehož autorka využila.
Paula Hawkins ale nepodává celý příběh pouze z pohledu Rachel, knihu pestří kapitoly, kde dostávají prostor další dvě postavy; Megan (oběť) a Anna (milenka/posléze manželka Toma, Rachelina ex-manžela), čímž se čtenáři dostává možnosti nahlédnout "za roh", a taky se díky tomu krásně vysvětlí a odkryje celá zápletka do nejmenšího detailu.
Abych byla upřímná, nenašla jsem v knize žádná slepá místa, žádnou peripetii, která by nebyla uvedena na pravou míru, což oceňuji vzhledem k faktu, že děj je relativně komplikovaný. A možná právě proto se autorce podařilo udržet většinu čtenářů v napětí a nevědomosti až do konce druhé třetiny knihy. Pak už začíná být všechno očividné, ale záměrně.
Líbí se mi, že vedlejším, ač hodně silným, tématem knihy je alkoholismus jako takový. Považuji ho za závažný problém, o to více v moderní společnosti žijící v neustálém stresu, kterého se čím dál více lidí zbavuje alkoholem. Přesto si o problematice alkoholu v současné beletrii málokdy přečteme; poslední opravdu dobře napsaná kniha zabývající se alkoholismem, kterou jsem četla, je Zabiják od Zoly, a to je záležitost devatenáctého století. Takže jsem byla docela ráda za pasáže, které autorka věnovala popisům opileckých a kocovinových stavů hlavní hrdinky či její touhy po skleničce něčeho ostřejšího. Svůj účel to splnilo dokonale.
Prvotinu britské autorky Pauly Hawkins Dívka ve vlaku (The Girl on the Train) jsem si nevybrala sama. Možná právě proto, že na ni bylo všude tolik reklam a lákadel. Asi jsem se trochu lekla, že půjde o další seznaci á la Fifty Shades of Grey, která zprvu uchvátí, ale když zajdete do důsledku, není to žádná sláva.
Dostala jsem ji jako dárek, a jelikož jsem nechtěla urazit, tak jsem se do čtení pustila skoro okamžitě. A takřka hned jsem i skončila. Ne proto, že bych ji odložila po první kapitole, protože by se mi nelíbila, ale protože jsem ji měla přečtenou zhruba za půl druhého dne, jak byla neuvěřitelně čtivá. A tohle se mi naposled stalo s románem Gejša od Arthura Goldena, jinak se s každou podobně silnou knihou (327 stran) pachtím aspoň jeden pracovní týden.
Skoro se mi nechtělo věřit, že jde o literární debut. Kompozice (na které pohoří většina "začínajících" spisovatelů) je totiž naprosto úžasná, téma je promyšlené, využití chronologie v kombinaci s retrospektivou nepůsobí nijak přehnaně umělecky, hezky vystavěné jsou i dialogy. Ovšem to nejlepší je hlavní hrdinka, nedůvěryhodná svědkyně a "labilní" alkoholička Rachel. Nic neskryje vraha lépe, než nespolehlivé vyprávění, jehož autorka využila.
Paula Hawkins ale nepodává celý příběh pouze z pohledu Rachel, knihu pestří kapitoly, kde dostávají prostor další dvě postavy; Megan (oběť) a Anna (milenka/posléze manželka Toma, Rachelina ex-manžela), čímž se čtenáři dostává možnosti nahlédnout "za roh", a taky se díky tomu krásně vysvětlí a odkryje celá zápletka do nejmenšího detailu.
Abych byla upřímná, nenašla jsem v knize žádná slepá místa, žádnou peripetii, která by nebyla uvedena na pravou míru, což oceňuji vzhledem k faktu, že děj je relativně komplikovaný. A možná právě proto se autorce podařilo udržet většinu čtenářů v napětí a nevědomosti až do konce druhé třetiny knihy. Pak už začíná být všechno očividné, ale záměrně.
Líbí se mi, že vedlejším, ač hodně silným, tématem knihy je alkoholismus jako takový. Považuji ho za závažný problém, o to více v moderní společnosti žijící v neustálém stresu, kterého se čím dál více lidí zbavuje alkoholem. Přesto si o problematice alkoholu v současné beletrii málokdy přečteme; poslední opravdu dobře napsaná kniha zabývající se alkoholismem, kterou jsem četla, je Zabiják od Zoly, a to je záležitost devatenáctého století. Takže jsem byla docela ráda za pasáže, které autorka věnovala popisům opileckých a kocovinových stavů hlavní hrdinky či její touhy po skleničce něčeho ostřejšího. Svůj účel to splnilo dokonale.
Někteří lidé označují knihu spíš za psychologický román, než detektivku. S tím se ztotožňuji. Detektivní zápletku román samozřejmě má, ale hodně se zaměřuje na psychiku postav, způsob jejich uvažování, jejich myšlenky a zvraty v jejich chování. Což osobně ale nepovažuji za mínus, mám knihy podobného ražení moc ráda.
Co bych knize vytkla je, že dost upozaďuje mužské postavy. Chápu, že pro zachování onoho tajemství, konečného překvapení, pro větší napětí atd., je to tak lepší, ale podle mě by bylo zajímavé zakomponovat do děje třeba pohled detektiva Gaskilla jako jediné nezaujaté osoby. Jinak totiž celý příběh překypuje subjektivitou (a právě proto je kniha více psychologickým románem, než klasickou detektivkou).
Celá řada uznávaných umělců, významných plátků a kritiků se o knize vyjádřila velice pozitivně. Například Reese Witherspoon se nechala slyšet: "Musela jsem číst až do rána." Stephen King zase řekl: "Opravdu skvělý napínavý román, který mě nenechal valnou část noci usnout. A ta vypravěčka alkoholička je prostě dokonalá!" a v USA Today se psalo: "Mělo by se to nazývat 'nová Zmizelá."
A nakonec dobrá zpráva pro fanoušky stříbrného plátna: studio Dreamworks připravuje filmovou verzi Dívky ve vlaku s herečkou Emily Blunt v hlavní roli. Těšíte se?
Co bych knize vytkla je, že dost upozaďuje mužské postavy. Chápu, že pro zachování onoho tajemství, konečného překvapení, pro větší napětí atd., je to tak lepší, ale podle mě by bylo zajímavé zakomponovat do děje třeba pohled detektiva Gaskilla jako jediné nezaujaté osoby. Jinak totiž celý příběh překypuje subjektivitou (a právě proto je kniha více psychologickým románem, než klasickou detektivkou).
Celá řada uznávaných umělců, významných plátků a kritiků se o knize vyjádřila velice pozitivně. Například Reese Witherspoon se nechala slyšet: "Musela jsem číst až do rána." Stephen King zase řekl: "Opravdu skvělý napínavý román, který mě nenechal valnou část noci usnout. A ta vypravěčka alkoholička je prostě dokonalá!" a v USA Today se psalo: "Mělo by se to nazývat 'nová Zmizelá."
A nakonec dobrá zpráva pro fanoušky stříbrného plátna: studio Dreamworks připravuje filmovou verzi Dívky ve vlaku s herečkou Emily Blunt v hlavní roli. Těšíte se?
