Na stará kolena jsem se dala na čtení o fyzice, a to jsem byla jednou z těch, kteří celý gympl tuhle vědu proklínali a přísahali, že hned po posledním zvonění udělají obřadní ohníček za domem a s úsměvem plným satisfakce spálí všechny sešity fyziky (a chemie, matiky...). Jenže mě fyzika vlastně odjakživa zajímala. A jak už to tak bývá, škola to paradoxně zkazila. Ale naštěstí jsem skrze kulturu a vynikající životopisné drama Teorie všeho o vědci Stephenu Hawkingovi (za jehož ztvárnění dostal Eddie Redmayne Oscara) přišla na to, že mimořádně inteligentní Brit a inspirativní osobnost v jednom napsal knihu o vesmíru pro laické čtenářstvo. A přes můj obdiv k Hawkingovi a zvědavost, jestli mi někdo konečně dokáže vysvětlit, o co v té fyzice vlastně jde, jsem neodolala a bestseller A Brief History of Time si koupila a s mírnými obtížemi ho přelouskala od a do zet.

Stručná historie času je asi nejrozšířenější a čtenářsky nejoblíbenější naučnou publikací pojednávající o fyzice, která je zároveň určená laikům, tedy neodborníkům. Má vysvětlovat zákony Einsteinovy relativity a kvantové mechaniky, které se posléze v poslední třetině knihy spojí v Hawkingovu kvantovou teorii gravitace, čímž se autor snaží propojit dva základní velké fyzikální směry. Ačkoliv to vypadá nepochopitelně, tak hrozné to není. Ale je to hodně náročné, to přiznávám.

Zvlášť v části, která vysvětlovala jednotlivá témata související s kvantovou mechanikou, jsem se musela často vracet, některé pasáže číst znovu a se svraštělým čelem několik minut zírat na řádky a uvažovat, co tím básník mínil. Pokárala bych se, že jsem měla dávat větší pozor ve školních hodinách, kde jsme se tématu lehce dotkli (spíš k němu jen přiblížili prst), ale i Richard Feynman, jeden z největších amerických fyziků minulého století, se o kvantové mechanice vyjádřil následovně:

"Byla doba, kdy se v novinách psalo, že teorii relativity rozumí jenom tucet vědců. Nevěřím, že tomu tak skutečně někdy bylo. Možná, že kdysi relativitě rozuměl jediný člověk, a to ten, kdo ji poprvé pochopil dříve, než o ní napsal první článek. Ale jakmile si lidé jeho práci přečetli, mnoho jich relativitě nějakým způsobem porozumělo; určitě jich bylo víc než tucet. Na druhé straně mohu myslím s určitostí říci, že kvantovou mechaniku nechápe nikdo." - Richard Feynman

Nicméně už z tohoto důvodu musím říct, že si nemyslím, že by Stručná historie času byla knihou vyloženě pro laiky. Není pro odborníky, to určitě ne, ale ani ne pro úplně nezasvěcené. Čímž neříkám, že jsem fyzikální osvícenec, pasáže, které jsou v knize vysvětleny složitě, prostě pořád nechápu.

Ale ty nepřevažují. V devadesáti procentech případů jsem si z přečtených stránek odnesla spoustu zajímavých poznatků a nových informací, které mi jinde nebyly předneseny tak, aby mě zaujaly - tady ano. Myslím, že je to i díky faktu, že Hawking knihu pojal lehce filozoficky. Často se dotýká otázky Stvořitele a jeho úlohy ve vesmíru, a klasické filosofické otázky, kterými se zabýval třeba Aristoteles, atomisté či Berkley proplétá s fyzikálními fakty (nebo domněnkami). Dohromady to v textu vytváří pozoruhodnou, poutavou kombinaci.

Publikace je navíc hezky vyvedená graficky, obsahuje různé obrázky, grafy a náčrtky, díky nimž je vysvětlovaný jev vždycky o něco jasnější a pochopitelnější (kromě kvantové mechaniky).

Hawking také připojil informace o událostech ze svého života a života Einsteina či Newtona, což je milé ozvláštnění. Mimo to rád vloží do textu nějakou tu legrácku, proto buďte obezřetní. Jeho humor je záludný a mezi faktem a šprýmem je tu občas tenká hranice. Tenhle fórek je ale ve skutečnosti faktem; a musím říct, že jsem se u něj nahlas zasmála, což bych u knížky o fyzice ani v nejmenším nečekala.

"Scénář horkého období kosmu navrhl poprvé George Gamow se svým studentem Ralphem Alpherem ve slavném článku z roku 1948. Gamow, který si vždy rád zažertoval, přesvědčil jaderného fyzika Hanse Betheho, aby k jejich práci připojil své jméno. V nadpisu se potom skvělo „Alpher, Bethe, Gamow“, jako počáteční písmena z řecké abecedy – obzvláště vhodné pro článek o začátku vesmíru." - Stephen Hawking
A co nejzajímavějšího jsem si z knihy odnesla? Zaujal mě fakt, že Slunce je obyčejnou žlutou hvězdou průměrné velikosti na okraji jednoho ze spirálních ramen Galaxie (což je vlastně hvězdný ostrov, na kterém žijeme - jak poetické) a že asi za pět miliard let se z ní stane černá díra. Že imaginární čas, se kterým jako lidstvo nepočítáme, je možná "reálnější", než ten náš reálný, který se nám pouze zdá přirozený, protože nám pomáhá vysvětlovat přírodní zákony. Že černé díry nejsou úplně černé, přestože z nich sice v důsledků silné gravitace nemůže nic (ani světlo) uniknout, jsou horké, a tedy září. Že fotografování je pouhá detekce fotonů. Že Einsteinovi byl v roce 1952 nabídnut post prezidenta Izraele. Že Newton byl tak trochu parchant. A že Hawkinga obdivuji ještě víc, než kdy dřív. Nejen pro jeho osud, ale i pro jeho geniální dílo, ke kterému se ještě určitě vrátím. Možná ho už nikdy nepřečtu znovu jako celek, ale jednotlivé části si moc ráda připomenu.

Stručnou historii času bych doporučila určitě VŠEM. I těm, kterým je fyzika putna. Podle mě bychom o určitých věcech měli mít povědomí a to, jak funguje vesmír, ve kterém žijeme, mezi ně rozhodně patří. Tahle knížka je bezbolestný a nenásilný prostředek k jeho vytvoření. I když nepochopíte všechno, přesto vám mnohonásobně rozšíří obzory.

Slovy v názvu by se dal bez problému shrnout nejenom celý motiv slavné Lustigovy novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, ale pravděpodobně i pocit většiny čtenářů. Aspoň těch, kteří to s nervy vydrželi do úplného konce téhle kratičké knihy.
Pochopitelně jsem četla už i větší nerváky. Třeba Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové obsahuje mnohem větší výčet nervy drásajících scén a příkladů lidské krutosti, ale v Lustigově podání je příběh tak nějak syrovější (ač méně křiklavý), mnohem víc frustrující, zahryzne se do lidského nitra a ještě dlouhé dny se nepustí...

Ale nejprve o co přesně v novele jde. Skupině amerických židů a mladé tanečnici Kateřině Horoviztové je výměnou za nemalý obnos peněz prezentovaný neustále jako "náklady" za cestu, ošacení atd., nabídnuta svoboda. Všech jednadvacet jich má být přepraveno do hanzovního města Hamburk, kde si je má převzít nepřátelská strana. Organizace transportu se ujímá charismatický, vstřícný důstojník SS Bedřich Brenske, který z bohatých židů tahá postupně čím dál více peněz pod různými záminkami, až je přivede na mizinu, ale oni jsou přitom pořád za ostnatými dráty tábora, kam se jejich Vlak naděje stihl mezitím dvakrát vrátit. A kde už zůstal, stejně jako celá výprava, jejímž členům se zbortí veškeré vyhlídky na svobodu ve chvíli, kdy jsou nahnáni do sprch, aby se "připravili na další cestu", ale všem je jasné, že právě tohle je jejich konečná stanice. Jediná Kateřina se vzmůže na zoufalý odpor, když využije své krásy a zastřelí německého vojáka, aby udělila alespoň malou, ač v širším měřítku bezvýznamnou, lekci nacistické zlovůli.

Kniha není svým obsahem příliš složitá, děj se odehrává v pár dnech a počet jejích stran čítá jen zhruba na sto třicet, ale i přesto se Arnoštu Lustigovi, který sám strávil jako žid část života v koncentračních táborech, podařilo vykreslit prostřednictvím dialogů mezi zajatci a německými důstojníky, úvahami a stručnými popisy prostředí dusnou atmosféru válečné doby a demoralizaci, kterou v lidech podnítila.

Děj plyne kupředu líně, autor zde hodně sází na gradaci, postupné zvyšování napětí, které se ale jenom málokdy (ne ovšem nikdy) vyhrotí v emočně nestabilní monology či dialogy postav. Tomuto prostředku nahrává do karet i spirálová kompozice (postavy se neustále vrací do tábora, připravují se na cestu, sedí ve vlaku uhánějícímu buď vstříc svobodě nebo opětovnému zajetí), která dílu padne jako ulitá. Nebo naopak?

Každopádně je dalším dokladem o Lustigově genialitě, stejně jako fakt, že dokázal krásně rozlišit jednotlivé postavy na základě jejich řeči. Člověk se ani nemusel při čtení moc soustředit, mohl se na chvíli zamyslet během nějakého monologu, a když o pár řádků později přišel k sobě, hned poznal, zda mluví Brenske, Herman Cohen nebo četař Vogeltanz. Jazykové prostředky jsou specifické.

Časté jsou v díle vnitřní monology postav, především protagonistů, což jsou takové úvahy, subjektivní hodnocení situace. Kvůli tomu jsem ráda, že Lustig využil er-formy. Můžeme tak nahlédnout do vědomí a svědomí více postav, nejenom jedné vybrané. Ich-forma by v případě Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou byla rozhodně na škodu. Ačkoliv, do mysli některých postav bych nejraději neviděla - ano, mluvím o Brenskem. Jak se stal Atikus Finch z Jako zabít ptáčka mou nejoblíbenější literární postavou, tak se Brenske stal mou nejneoblíbenější. Taková bezcitnost, krutost, chladnokrevnost a zvrácenost se v takové míře nevyskytovala snad u žádné jiné literární postavy, co znám. Možná teď nelovím dostatečně hluboko v paměti a možná je to znásobené tím, že tohle se doopravdy dělo (a bohužel to není tak dávno) nebo vizitkou Brenskeho jako typického zlatého jablíčka pod slupkou shnilého a skrz na skrz prolezlého červy, ale tolik nenávisti vůči jedné imaginární postavě jsem ještě po dočtení žádné knihy necítila. Což vypovídá o všem.

Kateřina Horovitzová, titulní hrdinka, je po celou dobu takovým tichým pasažérem (doslova), moc se neprojevuje, bojí se dokonce požádat o vykoupení své rodiny a na rozdíl od některých židů se nevzmáhá na sebemenší odpor. Až do soudného okamžiku, kdy se projeví její vnitřní síla (příznačná pro ženské hrdinky Lustigových knih), touha po odporu a nezměrná statečnost. A děsivé na tom je právě to, že i s těmihle ctnostmi zemřela, zatímco člověk jako Brenske se na svět spokojeně usmíval dál.

Druhá světová válka už skončila, ale přesně tohle je důvod, proč je dílo stále aktuální. Lidé jsou pořád lidé, nezávisle na tom, v jakém konfliktu zrovna jsou a s kým. Bezpráví panuje dál, i když v jiných formách a podobách.

"Pan Vaksman se díval vytrvale do země. Ale ne, aby si připomněl jeden z nápisů na starých židovských hřbitovech "prach jsi a v prach se obrátíš," ale proto, že v té chvíli pochopil, proč rasu a příslušnost neurčuje rasa a příslušnost o sobě, nýbrž ti, kteří z obou záležitostí učinili nezbytnost, podmínku, obvinění a zakryli tím sami u sebe to první, totiž rasu nebo směs ras, a potom svou naprostou nepříslušnost; jinak by to ani nemělo smysl, který to právě takhle mělo."

George Orwell se stal mým oblíbencem už vloni, když jsem před maturitou četla jeho slavnou dystopii, román 1984. Kniha mě po otočení poslední stránky nenechala chladnou nejen psychicky, ani fyzicky mi nebylo úplně dobře, když na mě dolehla ta tíha bezmoci a kruté reality, která ještě nestačila lidstvo tak docela zasáhnout. A přestože je další autorova slavná kniha Farma zvířat, kterou jsem dočetla před pár hodinami, alegorií se zvířaty v hlavní roli, popisuje svět kolem nás líp, než jakákoliv jiná. A já se opět cítím stejně jako před rokem.
Vzhledem k tomu, jak je tahle sotva sto stran dlouhá novela profláknutá a Orwell opěvovaný kritiky, booklovery a učiteli literatury napříč školami, nemusím asi zdlouhavě vysvětlovat, o co v díle jde. Ale přece jenom, pokud žijete v nějakém paralelním vesmíru a o Farmě zvířat slyšíte poprvé, děj stručně shrnu: Na jedné anglické farmě se zvířata rozhodnou, že mají dost lidské krutovlády a chtějí svobodu, čistší řeky, zelenější pastviny, dostatek a hlavně rovnost. Tak vyženou věčně opilého farmáře i s jeho ženou a zaměstnanci pryč, a nastolí na farmě animalismus; vládu zvířat, kde platí posvátných sedm přikázání, z nichž nejdůležitější je to sedmé - všechna zvířata jsou si rovna!

Jenomže to už od začátku není tak úplná pravda. "Intelektuálního" velení farmy se ujímají prasata Napoleon a Kuliš, kteří postupně mění sedm přikázání, jak se jim to zrovna hodí, a poddaná zvířata na tom jsou snad ještě hůř, než za vlády krutého Člověka. Ale jedno je aspoň uklidňuje; to, co dělají, dělají jen pro svoje dobro, pro svůj blahobyt. Nikoliv pro ten lidský. A hlavně: jsou svobodní! Nebo si to alespoň myslí. Na rozdíl od románu 1984, ve Farmě zvířat Orwell nevytvořil tak dokonale propracovanou zápletku, nedal jejím prostřednictvím světu neologismy, jež se hojně používají dodnes, a vzhledem k její délce ani nejspíš nezanechal ve čtenáři tak intenzivní pocit zhnusení a bezmoci nad degradací zapáleného (ač skrytého) odpůrce režimu v bezduchou ovci, které je všechno jedno. Ale tím, že tenhle obraz společnosti v moci totalitních a autoritářských režimů podal jako alegorickou bajku, dodal dílu na nezměrné originalitě. Právě tím, že v něm prakticky nic není napsáno naplno, se stává ještě více nadčasové.