Konečně zase online! Chybělo mi to, a i když to bylo jenom pár týdnů, nemohla jsem se dočkat, až se s vámi podělím o dojmy z knih, které jsem za uplynulý měsíc přečetla (třebaže beletrie bylo v porovnání s učebnicemi pramálo). Teď už jsem zase tady a nikam se nehnu aspoň příštích pár měsíců, takže čekejte spoustu recenzí, úvah, povídek, fotek a prostě všeho. :) Tak jdeme na to - SONETY.

Shakespearovy Sonety patří k dílům, co jsem si chtěla hrozně dlouho přečíst, už jsem je mockrát držela v knihkupectví v ruce, ale nikdy jsem s nimi nedoklusala až k pokladně. K jejich četbě mě "donutila" zase škola (díky!). A musím říct, že jsem ze začátku čekala básně poznamenané staroangličtinou s přemírou lyrismu, kterým nebudu rozumět. Ale brilantní překlad Martina Hilského mě rychle ubezpečil, že se o nic takového jednat nebude.

Sonety jsou sice lyrické, oslavují abstrakta jako láska, nenávist, krása či pomíjivost života, ale nejsou nesrozumitelné. Naopak. Četla jsem dokonale epické básně, které se snadno chápaly, předaly děj, příběh, ale žádné poselství. Sonety jako by k vám promlouvaly mezi řádky. Říkají to, co není psané. Pomocí obratně užitých trop a figur popisují pravdu nepřímo, působí na nitro. A o to je jejich význam větší.

Nejsou však jen oslavou ryzího citu lásky, není to zamilovaná, růžová poezie, koneckonců nesmíme zapomínat, že Shakespeare nebyl jen tvůrce optimistický, že stejně tak jak dal vzniknout jednomu z největších milostných příběhů dějin, byl i vynikajícím tvůrcem tragédií, kde byla v hlavní roli Smrt. Proto se ani v Sonetech nebojí používat slova jako "hnít", "červi", "smrt" apod. Dokonce bych řekla, že ten temný protipól lásky a života v mnohých básních převažuje. A právě ty mám nejraději. Jsou víc reálné.

Sonety jsou si od začátku velmi podobné (a Shakespeare v několika básních na jejich vzájemnou podobnost sám poukazuje), ale přesto je každý napsaný trochu jinak a stokrát řečené vám vždy předá něco nového, nad čím se zamyslíte, položíte si útlou knížečku na několik (desítek) minut do klína a dumáte nad smyslem života, krásy, lásky, hněvu, pocitů obecně i sebe samých. Řekla bych, že i v tom mimo jiné spočívá Shakespearova genialita. Ono to totiž není jednoduché napsat x sonetů o tomtéž a pokaždé být originální. Ale to on je.

Tolik mě oslovily, že jsem odhodlaná si Sonety koupit, ne si je pouze půjčovat v knihovně. Tak se k nim budu moct kdykoliv vrátit. Jsou nevyčerpatelnou studnou inspirace a možná že mě někdy popostrčí, abych nějaký sonet taky napsala a navýšila svou sbírku autorských básní o další dílko (zatím existuje jediné).

Vám ze srdce doporučuji udělat to samé. Sonety jsou nutnost. Shakespeare není četba pro "literární nafoukance" a "pozéry", Shakespeare je četba pro ty, co rádi přemýšlí nad věcmi, nad kterými se dnes není čas pozastavit, pro lidi, co chtějí literaturu cítit a prožít. Musím psát víc? Tenhle se mi vryl do paměti nejvíc. Není divu. Je to slavný Sonet 66.