Betonový nihilismus Iana McEwana

by - 20:29

Před pár dny se mi konečně dostala do ruky kniha od Iana McEwana, spisovatele, kterého jsem chtěla číst už hrozně dlouho. Ale nezačala jsem jeho nejslavnější knihou Pokání, ačkoliv jsem to původně zamýšlela. Do cesty se mi totiž připletla jedna z prvních McEwanových knih - nihilistická, drásavá a dekadentní Betonová zahrada.


Betonová zahrada vyšla ve Velké Británii poprvé v roce 1978, u nás skoro o dvacet let později. Jedná se o jedno z prvních ucelených děl autora, před Betonovou zahradou publikoval jen svazek několika povídek nesoucí název První láska, poslední pomazání. I vzhledem k rozsahu se od pozdějších McEwanových děl odlišuje dějovou jednoduchostí, ve které se snadno zorientujete.

Novela sleduje život čtyř sourozenců - Jacka (patnáctiletý vypravěč), Julie, Sue a Toma, kteří ve sledu několika měsíců ztratí oba rodiče a rozhodnou se v opuštěném domě žít po svém. Čas výchovy a dodržování pravidel střídá bezbřehá volnost a nezávislost a zároveň místy zvrácená hra na dospělé.

Celý příběh je zasazený do nejmenovaného ospalého městečka někde v Anglii, kde sirotci žijí v prostorném neudržovaném domě, který stojí na okraji města, mezi pustými sutinami, jež zbyly po domech, které kdysi strhli. Odehrává se v období parného léta, kdy není co dělat, není kam jít, s kým se bavit. Děti tak přebývají v takřka naprosté izolaci od okolního světa. Píšu to proto, že právě tohle zasazení místa a času mi připadá v díle stěžejní a geniální. Akcentuje totiž tu lítost a smutek nad bezvýchodností situace, ve které se děti ocitly, stejně jako depresi, syrovou melancholii a tíživé bezčasí dospívání. Proto by jej podle mě čtenář neměl chápat jako podružný detail, ale jako ostré hranice jednoho nešťastného osudu.

Na tomto pozadí se McEwan zabývá v útlé knížečce několika velmi důležitými otázkami: Jak by asi vypadal život dětí, kdyby zničehonic pozbyl řádu? V jaké lidi se za takových podmínek vyvinou? Jaký vliv má na člověka obecně anarchie, život bez autorit a vyrůstání v dysfunkční rodině? A v odpovědích, které nám nabízí, si nebere servítky ani se nesnaží obestřít příběh nadějeplnými iluzemi. McEwan se kontroverzi nevyhýbá, otevírá společenská tabu jako je třeba incest, umí být pořádně morbidní, a přece je v Betonové zahradě se značně naturalistickými a dekadentními tendencemi kousek vlastní poetiky, kterou byste u jiného autora hledali marně.

"Vyhýbal jsem se pohledu na její obličej. Ležela teď na boku, ruce v podivném úhlu, tělo zkroucené a ztuhlé v poloze, v níž ležela od předvčerejška. Julie ji uchopila za nohy, já v podpaždí. Když jsme ji položili na prostěradlo, vyhlížela ve své noční košili tak křehce a smutně, jak nám tak ležela u nohou jako pták se zlomeným křídlem, že jsem poprvé plakal kvůli ní a ne kvůli sobě."


Jelikož se Ian McEwan držel jednoduchosti ve stylu psaní i komponování příběhu, která jen podtrhuje zmíněnou dusnou atmosféru, čte se Betonová zahrada navzdory tématu lehce. Konec, ačkoliv podle některých byl příliš useknutý a nedotažený, podle mě přišel v tu pravou chvíli. Další pokračování už by mohlo působit unyle a předvídatelně, naopak se mi líbí, že při takovém polootevřeném závěru, jaký má Betonová zahrada, může čtenář trochu nechat pracovat představivost.

Až knihu přečtete a budete mít intenzivní pocit zhnusení, ušpiněnosti nebo třeba smutku, lítosti či snad tupé prázdnoty a nechuť cokoliv dělat, ale přesto vám bude mozek pracovat na plné obrátky, pak na vás, myslím, McEwanova kniha působila přesně tak, jak měla.

Pokud byste se chtěli podívat na filmovou adaptaci, v roce 1993 natočil režisér Andrew Birkin stejnojmenný snímek, který kritika přijala kladně a dokonce získal několik ocenění.

Podobné

4 komentářů

  1. Moc hezky sepsáno, Aničko :) Já plánuji McEwanovi ještě šanci dát, ale četla jsem od něj tak před pěti lety Cizince ve městě, a jeho styl mě bohužel příliš neoslovil. Ráda bych ale přeci jen zkusila Pokání a právě Betonovou zahradu. Měj se moc hezky! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mám v plánu ještě přečíst Pokání a možná Myslete na děti :)) Ale chápu, že to, jak píše, nemusí každému sednout. Těším se, až třeba jednou napíšeš na Betonovou zahradu recenzi. :)) Děkuji za komentář! :))

      Vymazat
  2. Tak tuhle knížku mám na seznamu, určitě bych se k ní chtěla jednou dostat. zatím na mě doma čeká Pokání.

    OdpovědětVymazat