První jiskru inspirace k napsání románu Malý život prý v Hanye Yanagihaře zažehl pohled na fotografii Diane Arbusové Přetočený muž ve svém hotelovém pokoji. Deset let o tom obrazu podle svého článku o procesu tvorby Malého života, který sepsala pro magazín Vulture, přemýšlela a chtěla ho doplnit textem. Chtěla vytvořit příběh o mužském přátelství a portrét samoty, jejím specifickém druhu, který znají jen obyvatelé velkoměst. A především chtěla vdechnout život komplikované osobě, protagonistovi, kterému už v jeho malém životě nikdy nebude lépe...

Téměř šest set padesát stran dlouhý román jsem četla skoro měsíc. Důvody byly tři (poměrně velký rozsah mezi ně nepočítám). První je, že to bylo v některých ohledech extrémně realistické a sugestivní a já jsem musela knihu po každé přečtené kapitole na čas odkládat, abych vstřebala, co jsem zrovna mezi řádky prožila. Druhý, že vyjadřování Hanyi Yanagihary je trochu složitější - k syntaxi se v recenzi ještě vrátím. Ten poslední je romantičtější: Malý život je tak moc dobře napsaný, že jsem ho jednoduše nechtěla dočíst, abych se s ním nemusela loučit.

A Little Life Havajanky Hanyi Yanagihary převážně sleduje životy čtyř přátel: právníka Judea, v němž vytvořila onoho vysněného protagonistu-trpitele, malíře DžejBího, herce Willema a architekta Malcolma. Setkali se na vysoké a od té doby se bok po boku protloukají životem v New Yorku, vyrovnávají se s prvními profesními neúspěchy a úspěchy, řeší vztahy a běžné věci, jako třeba kde budou bydlet nebo kam půjdou na večeři. Že to zní tuctově a přesně tak, jak je to často uváděno? Jako bible pro mileniály? Kdepak. Tenhle dějový rámec je jen sněhová vločka na vrcholu ledovce, Malý život nabízí ve skutečnosti mnohem víc. Je to příběh plný temných tajemství, o kterých se hrdinové bojí mluvit nebo na ně jen myslet, je to příběh o depresích, nepředstavitelném utrpení jednoho života, sebepoškozování, sexualitě (a homosexualitě), o bolestném hledání vlastní identity. Ale je to taky příběh o rodině, síle přátelství a lásce, citech tak ryzích, že se o nich některým lidem může jen zdát.

Styl, jakým Hanya Yanagihara příběh napsala, důraz, který kladla na určité aspekty románu, pasáže, kompoziční postupy, jaké si zvolila, celý ten balíček, který dělá z Malého života to, čím je především, tedy upřímnou zpověď jednoho přátelství, bych nenazvala jinak než emocionálním realismem. Celý obsah knihy je city nasáklý, ale přestože jsou přítomné v každém slově, jsou čtenáři dávkovány postupně, ubírají a přidávají na intenzitě, až dojdou svému vrcholu, kde se všechno zlomí. A právě v tom spočívá genialita textu. Postup Yanagihary, ačkoliv například Judeův život je sérií nekonečného neštěstí prokládanou několika světlejšími okamžiky, nespočívá v tom, že topí čtenáře v povrchním patosu, ve scénách, jakkoliv syrové a sugestivní jsou, které by ho rozbrečely na každé druhé stránce.

Naopak; pomocí barvitých a propracovaných vhledů do mysli hrdinů staví čtenáře do role spoluúčastníka, který má pocit, že stojí hned vedle protagonistů a prožívá všechny pády a vzestupy s nimi, dopřává mu čas, aby postavy důvěrně poznal - v případě Malého života celé dekády. K tomu přispívá i propracovaná kompozice, střídání er-formy a ich-formy, retrospektiva, dávkování toho nejdůležitějšího "příběhu v příběhu", který všechno spojuje jako křehké vlákno, po opatrných kouskách, zapojení pohledů vedlejších postav, například Judeova profesora Harolda, který na jeho život a životy jeho přátel nahlíží jakoby shora.