Atticus. Tajemný básník pocházející z Kanady se na populární sociální síti objevil před několika lety a od té doby si získal přízeň statisíců fanoušků, kteří jeho poezii zbožňují (najdete ji pod #atticuspoetry). Patřím mezi ně i já. A když jsem se na jaře dozvěděla, že si ji budu moct vystavit v knihovně v podobě opravdové sbírky, dlouho jsem neváhala. 

Mou lásku pro tento druh volné poezie moderní doby však nejspíš zažehla Rupi Kaur se svou sbírkou Mléko a med, kterou jsem četla na konci loňského roku. A je pravda, že kniha Láskou ji nespoutáš (v originále Love Her Wild) k ní bývá často přirovnávána. Formátem básní se podobá, tématy a atmosférou je ale úplně jinde. 

Básněmi Kaur rezonuje feminismus, ženství, jsou mnohem syrovější. Atticus je poetičtější. V textech rozdělených do tří částí (Láska, Ona a Divokost) reflektuje pocity, které v něm vyvolává divoká příroda, spojuje je s krásou a duší ženy, kterou miluje, i s láskou samotnou. A přestože některé stránky neobsahují víc než deset slov, člověk nad nimi dokáže strávit hodiny. Buďto pro čirou radost z toho, jak nádherně jsou za sebou slova poskládaná, nebo proto, že vás zasáhnou tak, že nad nimi musíte přemýšlet. Ztratit se v jejich významu a sestavit z nich nový smysl, možná takový, který bude přesně odpovídat vašim životním zkušenostem. V tom je to kouzlo.

"Byla tou divočinou, kterou jsem miloval. Mojí tmou mezi hvězdami."

Pro mě jako pro autora jsou navíc nesmírně inspirativní. Při čtení několika básní mě napadla krátká povídka nebo dokonce kapitola do nové knihy. Ty, které mě oslovily tímhle způsobem, jsem si přepsala na lístečky a vylepila je všude možně po pokoji, abych na ně viděla. Když mám pocit, že jsem se v psaní zasekla, znovu si je přečtu, zamyslím se nad nimi a najednou mi vlastní tvorba jde o trochu líp. 

U slov se ještě musím zastavit a ocenit skvělý překlad Evy Klimentové. Ač se to nezdá, dokážu si představit, že překládat tyhle na první pohled nekomplikované slovní hry tak, aby neztratily to "něco", co je dělá výjimečnými, může být složitější než přeložit román.

Grafická stránka knihy je dovedená k dokonalosti melancholickými černobílými fotografiemi, které doprovází každou báseň. Jsou vybrané pečlivě, s texty většinou aspoň vzdáleně tematicky souvisí a dokreslují jejich atmosféru a dojem z nich. 

Jediné, co bych vytkla, je velikost knihy - ale to spíš proto, že já osobně bych ji s sebou ráda nosila všude, abych do ní mohla kdykoliv nahlédnout a vrátit se k oblíbeným myšlenkám, načerpat inspiraci, najít pocit, který zrovna teď prožívám. Pro svůj nekapesní formát ale zůstává většinu času mezi ostatními knihami. Uklidňuju se tím, že když se mi bude po slovech Atticuse stýskat, můžu si vždycky otevřít Instagram.