Jonassonův druhý literární počin Analfabetka, která uměla počítat (v anglickém překladu The Girl Who Saved The King of Sweden) mě, jak by se od mezinárodního bestselleru první velikosti očekávalo, naprosto uchvátil a přiměl občas zanedbávat pročítání školních zápisků v rámci příprav na horu lednových testů, čemuž víceméně odpovídaly mé výsledky.

Ale studium jsem přesto tak úplně neopomínala. S analfabetkou Nombeko jsem totiž procestovala pěkný kus světa, podívala se na dějiny druhé poloviny dvacátého století z mnohem zajímavější perspektivy, než jsem zvyklá, a dozvěděla se něco málo o atomových bombách. Člověk nikdy neví, kdy jaké vědomosti využije, takže proč nevěnovat kousek mozku k uchování informací o vlastnostech jaderných zbraní.

Analfabetka skrývá tolik dějových linií, že budete muset dávat ze začátku pozor, abyste se v nich zorientovali, nicméně když se zhruba v polovině knihy všechny propletou, všimnete si, že vše pasuje, jako by k sobě autor slepoval kousky skládačky. Všechno je na svém místě, všechno dává dokonalý smysl. Proto žádná pasáž není v Analfabetce přebytečná, každá má totiž svůj jedinečný význam a přispívá k tomu, aby příběh tzv. seděl na zadku.

Zmínila jsem, že Jonasson v díle hojně využívá faktografie, a to především v dějepisné a politické oblasti. Takhle řečené to může znít nudně, ale bude vám stačit prvních deset stran knihy a domněnku, že je Analfabetka, která uměla počítat nudná, zavrhnete s okamžitou platností jednou provždy.

Autor totiž nevytvořil ledabylý sled událostí zasazených do jen tak nějakého příběhu. Vytvořil ohňostroj událostí - těch nečekaných, překvapivých, šokujících nebo přemlouvajících k vraždě fiktivních postav. (Jestli jste knihu četli, jistě mě chápete. Holger 1 a Mladá revolucionářka jsou sice často zdrojem nejvtipnějších situací, ale mnohem častěji, než se smát nad jejich osudy, je budete chtít shodit z letícího vrtulníku tak šikovně, aby rozhodně nepřistáli ve skladu polštářů. Ani jeden.)

Jonas Jonasson má zkrátka schopnost zkombinovat fakta a vlastní fantazii tak, že vytvoří něco odzbrojujícího. Když k tomu všemu přidá ještě ironii, která nenuceně a naprosto přirozenou formou prolíná celý příběh od začátku do konce, vznikne dílo, které nebudete chtít odložit.

Morantologie - duchaplná sbírka sloupků jedné drzé ženské. Asi tak by se dala zjednodušeně popsat nejnovější kniha britské novinářky a spisovatelky Caitlin Moranové, s níž jsem se bavila mezi 28. prosincem a 1. lednem. Kroutila jsem se na křesle u krbu ve všelijakých nepohodlných i pohodlných pozicích, popíjela čaj a mohla se potrhat smíchy nad vším, co tahle "velkovlasá žena", jak se Caitlin v jednom sloupku sama nazvala, vyplodila v průběhu své kariéry.

Bavily mě kratší úvodní články věnované nočním rozhovorům s manželem Caitlin, ohledně nichž autorka na konci knihy mystifikuje všechny čtenáře poznámkou, že jsou vymyšlené, načež následně tento fakt vyvrací a znovu ho potvrzuje. A vlastně tak nechává prostor čtenářově fantazii. Což se vždycky cení.

Zároveň jsem se dozvěděla pár nových věci o britské politice (samozřejmě v klasickém "morantologickém" podání, čili s notnou dávkou ironie), zajímavém životě Keitha Richardse, žasla jsem nad tím, že někdo jako Caitlin Moranová dokáže vykouzlit tak krásně poutavé metafory, když se čtenáři snaží přiblížit své milované místo, a nakonec si pobrečela nad nekrlogem věnovaným skvělé zpěvačce a hudební skadatelce Amy Winehousové, jehož název zněl: "Nasedni na svůj hlas, jako by to byl lev, a uteč pryč."

A abych nezapomněla - svými několikastránkovými rozbory seriálu Sherlock, v němž hraje hlavní roli báječný Benedict Cumberbatch, jak jej autorka sama popsala, a jeho velice přesvědčivým opěvováním mě přiměla, abych teď trávila dny svého marodění sledováním novodobé seriálové adaptace o Sherlocku Holmesovi.

Sledování seriálů se pokaždé bráním, protože mám docela silné sklony k závislostem v této oblasti, takže jsem si říkala, že na Sherlocka mrknu jen tak ze zvědavosti. Hned po prvním dílu jsem si ale musela pustit druhý, po něm třetí, a tak dál. Nedá se nic dělat, Benedict Cumberbatch je prostě k sežrání, stejně jako samotný děj seriálu...

Proklínám tě, Caitlin Moranová. Ale ráda si Morantologii přečtu znovu, protože byla úžasně vtipná.

Fotografie © Karolína Jírová

Jmenuju se Anna, je mi dvaadvacet. Žiju napůl v Praze, napůl ve městě perníku, odkud pocházím. Studuju žurnalistiku na Univerzitě Karlově a píšu pro iDNES.cz, kde mám teď na starosti hlavně seriál Lidé Česka a Cesty vzhůru. Občas přispívám do časopisu Cosmopolitan.

Zbožňuju filmy, které režíroval Aronofsky. Černou labuť považuju za jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděla. Mohla bych stále dokola poslouchat Toma Odella, Cigarettes After Sex, Birdy, Lanu Del Rey nebo Chasing Cars od Snow Patrol. Nejraději bych žila ve světě, kde je pořád podzim a kdybych byla literární postavou, byla bych pravděpodobně tak trochu Hermiona a tak trochu Bridget Jones.