Morantologie - duchaplná sbírka sloupků jedné drzé ženské. Asi tak by se dala zjednodušeně popsat nejnovější kniha britské novinářky a spisovatelky Caitlin Moranové, s níž jsem se bavila mezi 28. prosincem a 1. lednem. Kroutila jsem se na křesle u krbu ve všelijakých nepohodlných i pohodlných pozicích, popíjela čaj a mohla se potrhat smíchy nad vším, co tahle "velkovlasá žena", jak se Caitlin v jednom sloupku sama nazvala, vyplodila v průběhu své kariéry.

Bavily mě kratší úvodní články věnované nočním rozhovorům s manželem Caitlin, ohledně nichž autorka na konci knihy mystifikuje všechny čtenáře poznámkou, že jsou vymyšlené, načež následně tento fakt vyvrací a znovu ho potvrzuje. A vlastně tak nechává prostor čtenářově fantazii. Což se vždycky cení.

Zároveň jsem se dozvěděla pár nových věci o britské politice (samozřejmě v klasickém "morantologickém" podání, čili s notnou dávkou ironie), zajímavém životě Keitha Richardse, žasla jsem nad tím, že někdo jako Caitlin Moranová dokáže vykouzlit tak krásně poutavé metafory, když se čtenáři snaží přiblížit své milované místo, a nakonec si pobrečela nad nekrlogem věnovaným skvělé zpěvačce a hudební skadatelce Amy Winehousové, jehož název zněl: "Nasedni na svůj hlas, jako by to byl lev, a uteč pryč."

A abych nezapomněla - svými několikastránkovými rozbory seriálu Sherlock, v němž hraje hlavní roli báječný Benedict Cumberbatch, jak jej autorka sama popsala, a jeho velice přesvědčivým opěvováním mě přiměla, abych teď trávila dny svého marodění sledováním novodobé seriálové adaptace o Sherlocku Holmesovi.

Sledování seriálů se pokaždé bráním, protože mám docela silné sklony k závislostem v této oblasti, takže jsem si říkala, že na Sherlocka mrknu jen tak ze zvědavosti. Hned po prvním dílu jsem si ale musela pustit druhý, po něm třetí, a tak dál. Nedá se nic dělat, Benedict Cumberbatch je prostě k sežrání, stejně jako samotný děj seriálu...

Proklínám tě, Caitlin Moranová. Ale ráda si Morantologii přečtu znovu, protože byla úžasně vtipná.