neděle 5. dubna 2015

Málo stačí ke štěstí...

       Člověk má v dnešní době pocit, že potřebuje všechno, aby mohl být šťastný. Velký dům, auto, dokonalou postavu, desítky přátel a bůhví co ještě. Ve skutečnosti ale ke štěstí stačí jen velmi málo - a to je něco, co bychom si měli připomínat dennodenně. Pak totiž budeme schopni se z těch krásných maličkostí doopravdy radovat. 


„Jak málo ti stačí ke štěstí,“ pronesu s povzdechem a zadívám se na kocoura spícího v mé posteli. Bloudí v jiné dimenzi, daleko za hranicemi vědomí, spokojeně oddychuje a tváří se, jako by mu nic na světě nemohlo jeho siestu překazit.
Závidím mu. Kéž by mně stačilo ke štěstí jenom zachumlání se do peřin a spánek. Občas stačí. Ale zrovna dnes ne. Vzbudila jsem se s takovým tím zvláštně pokřiveným pohledem na svět, kdy má vše barvu jediného odstínu šedi, kdy je vše mdlé a smutné a člověk je bez chuti dělat cokoliv. Ani přemýšlet se mi nechce, ale je to snesitelnější, než dělat jakoukoliv činnost, co vyžaduje opravdové soustředění, a tak jen ležím na koberci a nechávám myšlenky volně téct a bezděky se dostávám do stavu bdělého snění.
Skrz střešní okno pozoruji sivou oblohu. Vítr po ní pohání mraky, které se v celé své mohutnosti valí sem a tam, každou chvílí mění tvar, jako by jim žádná podoba nevyhovovala. Po chvíli mi přes zorné pole přepluje hejno ptáků, vznáší se desítky metrů nad zemí, využívají proudů ještě stále chladného jarního vzduchu, aby jim pomohl v jejich putování. Pousměju se. Není krásné, jak jsou svobodní? Nic je nikde nedrží, mohou si létat, kam jen chtějí. Vidí svět z perspektivy, která je všem ostatním stvořením většinou nepřístupná, a jsou volní – a to stačí, aby byli jedineční.
Najednou se mi zachce stát se ptákem a s tou náhlou touhou mi na mysli vyvstanou i obrazy místa, na které bych letěla, kdyby se mi mé momentální přání mohlo kdy splnit. Zavřu oči a hluboko pode mnou se skví třpytící se řeka, vlnící se v rytmu, který udala sama Země. Snesu se níž a usadím se na větev vysokého javoru, na němž už začaly rašit první lístky pyšnící se čerstvě zelenou barvou typickou pro kvetoucí rostliny za brzkého jara. Dole slyším hučet vodu, řeka je mělká a teče rychle, a tak když se postupující proud střetne s kameny převyšujícími hladinu, spustí společně různorodý koncert, v němž žádný tón nezní stejně. Sílící paprsky slunce pozvolna prohřívají zem ztuhlou dlouhou zimou a všechno se pod jejich vůlí probouzí zpět k životu.
Slétnu dolů, mávám divoce křídly, dokud se nedostanu k řece. Letím po proudu, jen pár centimetrů nad hladinou, vidím svůj odraz, pozoruju elegantní pohyby svého malého těla, na kůži skoro cítím osvěžující chlad vody.
Vychutnávám si ten pocit přes hodinu, než se konečně dotknu pevné země. Sedím v moři konvalinek, které co nevidět rozkvetou. Pár už jich dokonce svléklo zelený plášť v touze ukázat svou běloskvoucí nádheru světu, který ji ovšem mezi stovkami mohutných dubů stěží kdy spatří. Kolem mě je ticho, jen občas někde zapraská větvička či spadané listí z minulého podzimu, ale jinak to tu zní, jako by někdo zakázal Zemi zpívat všechny její malebné písně.
Po několika hodinách zahalených do ticha se vznesu vysoko do koruny jednoho z dubů. Začíná se stmívat a já za obzorem vidím už jen polovinu zapadajícího slunce, které hoří všemi odstíny ohně a zbarvuje oblohu nad horizontem do růžova. Předzvěst prvního jarního deště.
Sedím tam, dokud obloha nezčerná a na nočním nebi se objeví hvězdy. Tentokrát jsou obzvlášť jasné a při jejich bližším pozorování zjišťuju, že se mihotají, jako by se chtěly pohnout, ale nemohou. Místo toho už tisíce let tvoří souhvězdí, která lidé obdivují a vzhlíží k nim ve víře, že jim splní jakékoliv přání, o které se modlí dostatečně usilovně. A já se nedivím. Skutečně na nich je něco tak neskutečně kouzelného, až je skoro těžké uvěřit, že vážně existují, i když nespočet světelných let od světa, který známe.
Ze snění mě vytrhne zamňoukání. Otevřu oči a otočím hlavu za tím zvukem. Felix se protahuje na posteli, zdá se, že jeho siesta právě skončila. Když scházím do kuchyně, abych ho nakrmila, míjím hodiny a všímám si, že odbíjí čtvrtou odpolední. Kam se podělo těch šest hodin? Musela jsem usnout.
Dám kocourovi granule, sednu si na židli a dívám se, jak je zdolává ostrými zuby. Zase má ve tváři ten spokojený výraz. Nejdřív se na něj chci zamračit a dál se užírat závistí k  jeho minimalistickým nárokům na štěstí, ale pak si vzpomenu, o čem se mi zdálo. Na veškerou krásu, kterou jsem spatřila ve svém nevědomí, na fantazii o níž vím, že je někde tam venku reálná a že by byla škoda místo ní vnímat šeď, kterou si lidský mozek vytváří, protože má pocit, že není proč být šťastný. Jenomže vždycky se najde i třeba jen jedna jediná maličkost, která ten pocit blaženosti přivodí.
Může to být příroda kolem nás, může to být úsměv milované osoby, oblíbená píseň, malování, zpívání, teplo slunečních paprsků na pokožce, krásná knížka, odpoledne strávené s rodinou, pěkné vzpomínky, první sníh, smích dítěte nebo tiché oddychování spící kočky.
Možná že nemáme všechno, ale máme tenhle svět a biliony úžasných věcí, které jsou jeho součástí, které nás nic nestojí, na něž bychom měli být pyšní a zároveň vděční, že jsou a že je můžeme obdivovat a být jejich součástí. A kvůli nim se stojí zato usmívat.
A tak se usměju a podívám se na Felixe, který už dohodoval. Upřeně mě pozoruje.
„Víš, kocoure, teď už ti možná rozumím o něco líp,“ řeknu mu a on, jako by pochopil má slova, mi vyskočí na klín a tiše zavrní na souhlas.

Žádné komentáře:

Okomentovat