• AUTOR
  • RECENZE
  • ČERNOOKÁ
  • FOTOGRAFIE
  • CESTOVÁNÍ
  • PÍŠU
  • MENU
    • AUTOR
    • RECENZE
    • ČERNOOKÁ
    • FOTOGRAFIE
    • CESTOVÁNÍ
    • PÍŠU

Dnes trochu netradičně přispěju básní. Svou básní. Je jen jedna - víc jsem jich za život totiž nenapsala. Neumím psát básně. Ani tuhle jsem vlastně tak úplně nenapsala, protože se mi o ní zdálo. Jakkoliv šíleně to může znít, opravdu jsem tuhle báseň složila ve snu. Zdála se mi nějaká nesmyslnost, jejímž závěrem byla scéna, v níž mladý pár seděl pod stromem, ze kterého se snášelo podzimní listí, a chlapec dívce recitoval tuhle báseň. Já jsem se potom probudila, a s drobnými úpravami ji přenesla na papír. Doteď nechápu, jak je vůbec možné, že jsem si tu básničku pamatovala, ale tak či onak, mám za sebou svoji premiéru s poezií. Tady je.

OSAMĚNÍ
Zbyli jsme tu sami,
jen ty a já.
Nic neříkej, poslouchej.
Slyšíš to ticho?
To život se vzdal písní,
jež nám zpíval.
Kolem není nic,
Jenom tma a my,
jenž v jedné minutě osamění,
osamělí zůstaneme navždy.

A aby tu té poezie bylo trochu víc, podělím se o své oblíbené básně z řad začínajících básníků a mých přátel, které mě naprosto okouzlily. Vsadím se, že totéž učiní i s vámi. :)

 PŮLNOČNÍ MELODIE
Sára Voldánová 

Černá jako havran,
bílá jako sníh.
Každá klapka jiný tón,
krásnější jak smích.

Plamen svíčky plápolá,
do rytmu té libé písně.
Každý tón jak léků-lék,
zbavuje nás tísně.

Měsíční svit zvěstuje,
věčnou lásku, mír,
hraj mi aspoň do rána,
hraj mi na klavír.


KONEC
Sára Voldánová
                   
    Kolébáni...
     ve všem krásném co lidem život vzal
   Krmeni...
  v kopretinách zapomnění, co jim život listy otrhal
  Uspáváni...
           v peřinách šitých z oblaků
 Umýváni...
       v říčních vodách skrývajících plno zázraků
Líbáni...
           polibky něžnými zdajíce snem
   Stvořeni...
          pro radost dobrým lidem všem
      Milováni...
           vším krásným co kolem života letí
         My...
    Jsme boží děti



La Tour Eiffel - la dame de fer
Kateřina Lisková

Milovat můžeš cokoliv,
podoba lásky je různá,
najít ji můžeš kdekoliv,
ne každý ji hned pozná.

Zdá se ti tvůj idol podivný?
Nejsi sám, na to vem jed
ten můj je možná nehybný,
ale přejela bych za ním svět.

Říkali, že je pro mne trochu stará
- já vím, má pětadvacet a sto let.
Celou tu dobu jen vzpřímeně stála,
při západu slunce má barvu jak med.

Nevadí mi, že touha mých snů
vytvořená je z železa.
Na kalendáři odčítám dnů,
než budu zas tam, kde se nalézá.

Pak opřu se o její chladivé rámě
řeknu sbohem všem starostem,
zvednu tvář vzhůru k té obrovské dámě
a potichu zašeptám je t’aime.
20:57 No komentářů

      Páteční večer, začátek června. Sedím na zahrádce jedné zastrčené kavárny na Starém městě a piji bílé víno. Sama. Nevzala jsem s sebou ani jednu ze svých kamarádek, dnes večer netoužím po společnosti. Na druhou stranu, nechtěla jsem zůstat doma zavřená mezi čtyřmi stěnami, tam je té samoty možná až příliš. Tohle je ideální.
       Připozdívá se. Nevytáhnu z kabelky mobil, abych zkontrolovala čas, ale tuším, že může být kolem půl deváté. Dost pozdě na to, aby se slunce odebralo ze svého čestného místa na obloze a ukrylo se za horizont. Teď přichází na řadu měsíc, aby vystřídal zlatavou záři matným stříbrem.
       Pozoruji to odcházení a melancholie se opět pokouší ovládnout mé nitro, tentokrát si na něj dělá nároky tvrdohlavěji, než jindy. Nebráním se jí, jen ať vejde. Bojovat s tím by mě stálo moc sil, jimiž si nemůžu dovolit plýtvat. A tak ji přijmu, a trochu rituálně pozvednu sklenku s vínem, abych novou společnici uvítala.
      Zavřu oči a zaposlouchám se do zvuků, co slyším kolem sebe. Šustění listí v korunách, klapot dámských podpatků, cinkání hrníčků uvnitř podniku, motor auta projíždějícího opodál. Soustředím se na ty zvuky a nemyslím na nic. Nejsem schopná o ničem přemýšlet, moje mysl je v útlumu. Místo ní je tu prostě jenom melancholie, smutek, nostalgie střídající i radost a pocit opojení, ve který jsem doufala.
       Vždyť je to teprve pár dní, co jsem absolvovala střední školu, v září odjíždím na univerzitu, budu bydlet v krásném městě a studovat, co mě baví. Všechno jde přesně podle plánu. Tak proč jsi tu, Melancholie? Tohle léto jsi měla zůstat mimo mé tělo, mimo mou mysl. Už jsem si tě užila dost loni a předloni. A sedm let nazpět.
       Začnu přemýšlet o tom, co o melancholii napsal Paulo Coelho ve své knize: „Melancholie je plná nostalgie, vypovídá o čemsi zapomenutém a křehkém, jako jsme my všichni, když předstíráme, že nevidíme cestu, kterou nás vedl život, aniž nás žádal o dovolení, jako když odmítáme svůj osud, protože nás vede vstříc štěstí, kdežto my chceme doopravdy jen jistotu.“
       V podstatě mluví o jediném. Náš život je z velké míry předurčen, ačkoliv je zmítán vůlí, což způsobuje pouhopouhou strast, protože se tím snažíme vymanit z něčeho, co už je dávno dané. Jako v protiváze tomu lidská bytost touží po stabilitě, jistotě. Ale v dnešním světě máme jedinou jistotu v nejistotě. Takže veškerá naše přání a touhy se s realitou nejen neshodují, ale vzájemně se ruší. Což může být dost demotivující.
       Ale já teď nechci mluvit ani tolik o obsahu smutné nálady, protože u každého člověka spočívá v něčem jiném a je přímo závislý na čase – a snad víc na tom minulém a budoucím, nežli na přítomném – a v jádru ještě více relativní, než čas sám. Forma je ale jednotná.
       Melancholie prostupuje všechno, co nás obklopuje. Umírající stromy stojící na úpatí studených skal. Oblohu zbarvenou pohasínajícím žárem usínajícího slunce. Mořský odliv. Ustupující měsíc. Dohořívající svíčku.
       Je to něco, díky čemuž je konečnost lidského života zřetelná, jejím prostřednictvím vnímáme měsíce a roky, které svou neviditelnou rukou škrtá z Kalendáře našich dnů. Díky ní cítíme bolest, která už měla dávno pominout.
       Otázkou zůstává: Je tedy melancholie protiváhou štěstí? Ne. Je jeho součástí. A až všechno štěstí zmizí, až odejde život, zůstane jen Ona, teskně se usmívající ze dna našich duší.
      Takže veškeré snažení o její odstranění je předem prohraný boj. Možná že kdybychom odstranili ji, odstranili bychom štěstí. Možná je to pouze o tom přijmout dualitu lidského světa a smířit se s ní. Jeden život, dvě mince, tak to chodí.
      Dopiji víno a poslední zbloudilý paprsek slunce odrážející se ode dna prázdné sklenice dovrší číši melancholie v mém nitru. 
22:05 No komentářů
Novější články
Starší články

AUTOR

AUTOR

Jsem Anna, dvaadvacetiletá studentka žurnalistiky a novinářka, která miluje knihy, fotografování a cestování. Napsala jsem Černookou (YA thriller).

Kontakt

ARCHIV ČLÁNKŮ

  • ►  2018 (16)
    • ►  listopadu (1)
    • ►  října (1)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (6)
    • ►  června (1)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (1)
    • ►  března (1)
    • ►  února (2)
  • ►  2017 (23)
    • ►  října (2)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (5)
    • ►  června (1)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (2)
    • ►  března (4)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (2)
  • ►  2016 (33)
    • ►  prosince (5)
    • ►  listopadu (1)
    • ►  října (1)
    • ►  září (5)
    • ►  srpna (4)
    • ►  července (3)
    • ►  června (5)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (3)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (1)
  • ▼  2015 (14)
    • ►  prosince (2)
    • ►  listopadu (2)
    • ►  října (1)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ▼  června (2)
      • Poetické setkání
      • Melancholie
    • ►  dubna (1)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (3)

OBLÍBENÉ ČLÁNKY

  • Memoáry nejen o psaní
  • Malý život aneb emocionální realismus Hanyi Yanagihary
  • Michaela Klevisová: O příběhu přemýšlím i půl roku. Miluju ruskou literaturu a britské detektivky
  • Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
  • New York, New York
  • Volba Nicholase Sparkse
Používá technologii služby Blogger.
Anniny deníky/The Anna Diaries

ČTENÁŘI

SLEDUJ MĚ NA INSTAGRAMU

Created by ThemeXpose | Distributed By Gooyaabi Templates
Menu is customized.