První jiskru inspirace k napsání románu Malý život prý v Hanye Yanagihaře zažehl pohled na fotografii Diane Arbusové Přetočený muž ve svém hotelovém pokoji. Deset let o tom obrazu podle svého článku o procesu tvorby Malého života, který sepsala pro magazín Vulture, přemýšlela a chtěla ho doplnit textem. Chtěla vytvořit příběh o mužském přátelství a portrét samoty, jejím specifickém druhu, který znají jen obyvatelé velkoměst. A především chtěla vdechnout život komplikované osobě, protagonistovi, kterému už v jeho malém životě nikdy nebude lépe...

Téměř šest set padesát stran dlouhý román jsem četla skoro měsíc. Důvody byly tři (poměrně velký rozsah mezi ně nepočítám). První je, že to bylo v některých ohledech extrémně realistické a sugestivní a já jsem musela knihu po každé přečtené kapitole na čas odkládat, abych vstřebala, co jsem zrovna mezi řádky prožila. Druhý, že vyjadřování Hanyi Yanagihary je trochu složitější - k syntaxi se v recenzi ještě vrátím. Ten poslední je romantičtější: Malý život je tak moc dobře napsaný, že jsem ho jednoduše nechtěla dočíst, abych se s ním nemusela loučit.

A Little Life Havajanky Hanyi Yanagihary převážně sleduje životy čtyř přátel: právníka Judea, v němž vytvořila onoho vysněného protagonistu-trpitele, malíře DžejBího, herce Willema a architekta Malcolma. Setkali se na vysoké a od té doby se bok po boku protloukají životem v New Yorku, vyrovnávají se s prvními profesními neúspěchy a úspěchy, řeší vztahy a běžné věci, jako třeba kde budou bydlet nebo kam půjdou na večeři. Že to zní tuctově a přesně tak, jak je to často uváděno? Jako bible pro mileniály? Kdepak. Tenhle dějový rámec je jen sněhová vločka na vrcholu ledovce, Malý život nabízí ve skutečnosti mnohem víc. Je to příběh plný temných tajemství, o kterých se hrdinové bojí mluvit nebo na ně jen myslet, je to příběh o depresích, nepředstavitelném utrpení jednoho života, sebepoškozování, sexualitě (a homosexualitě), o bolestném hledání vlastní identity. Ale je to taky příběh o rodině, síle přátelství a lásce, citech tak ryzích, že se o nich některým lidem může jen zdát.

Styl, jakým Hanya Yanagihara příběh napsala, důraz, který kladla na určité aspekty románu, pasáže, kompoziční postupy, jaké si zvolila, celý ten balíček, který dělá z Malého života to, čím je především, tedy upřímnou zpověď jednoho přátelství, bych nenazvala jinak než emocionálním realismem. Celý obsah knihy je city nasáklý, ale přestože jsou přítomné v každém slově, jsou čtenáři dávkovány postupně, ubírají a přidávají na intenzitě, až dojdou svému vrcholu, kde se všechno zlomí. A právě v tom spočívá genialita textu. Postup Yanagihary, ačkoliv například Judeův život je sérií nekonečného neštěstí prokládanou několika světlejšími okamžiky, nespočívá v tom, že topí čtenáře v povrchním patosu, ve scénách, jakkoliv syrové a sugestivní jsou, které by ho rozbrečely na každé druhé stránce.

Naopak; pomocí barvitých a propracovaných vhledů do mysli hrdinů staví čtenáře do role spoluúčastníka, který má pocit, že stojí hned vedle protagonistů a prožívá všechny pády a vzestupy s nimi, dopřává mu čas, aby postavy důvěrně poznal - v případě Malého života celé dekády. K tomu přispívá i propracovaná kompozice, střídání er-formy a ich-formy, retrospektiva, dávkování toho nejdůležitějšího "příběhu v příběhu", který všechno spojuje jako křehké vlákno, po opatrných kouskách, zapojení pohledů vedlejších postav, například Judeova profesora Harolda, který na jeho život a životy jeho přátel nahlíží jakoby shora.

Román To prší moře z roku 2015 je druhou knihou z pera spisovatelky Radky Třeštíkové. Ačkoliv je podle mnohých recenzentů a kritiků tím nejlepším, co právnička z povolání a matka dvou dětí napsala, trochu neprávem stojí ve stínu veleúspěšných Bábovek, které vyšly loni. A nový román Osm s detektivní zápletkou tento neobyčejně citlivý příběh možná upozadí ještě víc. Tak jsem se pro vás rozhodla sepsat pár důvodů, proč byste ho v knihkupectví či knihovně měli přestat míjet, vykouknout zpoza stránek Bábovek nebo "Osmičky" a začíst se do příběhu, který je syrový, reálný, a přesto není nasáklý patosem...
Když dvacetiletá Hanka přijde během několika let o oba rodiče, zhroutí se jí svět. Nechce se jí žít, nevychází z domu, topí se ve svém smutku a ke všemu se trápí nešťastnou láskou k Alešovi, svému nevlastnímu bratrovi. Blízkou se jí stává babička Zora, se kterou nikdy dřív neměla zvlášť dobrý vztah, a zjišťuje, že toho s ní má společného víc, než si myslela. V tu dobu potkává o hodně let staršího Huberta, který se postupem času stává přízrakem minulosti, o níž netušila. Přízrakem, který jí může dát odpovědi na otázky, které rodiče nestačili zodpovědět...

Radka Třeštíková v několika rozhovorech uvedla, že si k psaní nedělá žádný plán, že většinou prostě píše to, co cítí, co ji zrovna napadá, a že v tomhle ohledu obdivuje všechny ostatní, "pečlivější" spisovatele. Třeba Patrika Hartla, kterému loni vyšla novinka Okamžiky štěstí, a který si plány všech kapitol rozvěšuje na šňůry po bytě, takže přesně ví, co se v jeho knize stane dál. Ačkoliv Třeštíková podle vlastních slov v tomhle ohledu patří k těm méně důsledným, kompozice románu To prší moře je obdivuhodně promyšlená a precizně propracovaná. A zajímavá. Autorka zkombinovala er-formu s ich-formou, umně příběhem propletla retrospektivu a vytvořila pozoruhodnou mozaiku událostí, díky které se jí podařilo skrýt očividné až do posledního řádku. Román tak obsahuje nejedno překvapení, které děj osvěží, a tam, kde by při zvolení jiného postupu mohla vzniknout hluchá místa, se čtenáři odkrývá nečekané, což ho v podstatě nutí číst dál.

V románu hrají hlavní roli ženy. Přestože obsahuje několik pasáží, kde se autorka dostává "do hlavy" i mužským hrdinům, daleko propracovanější a komplexnější jsou postavy žen. Ukazuje čtenáři, jak komplikovaný život může mít matka, kterou odmítá její jediné dítě, pohnuté osudy bláznivé kočičí mámy Zory, které Hanka zpočátku přezdívá ježibaba, a především dokonale vykresluje postavu protagonistky. Tu ztvárnila jako zcela negativní hrdinku, ale ztvárnila ji tak dobře, že v podstatě přiměla čtenáře, aby jí držel palce na každém kroku.

Dokázala to, aniž by se pitvala v hrdinčiných stavech a pocitech, čímž by z románu vytvořila nekonečně hlubokou studnu patosu. A to sama Třeštíková řekla, že svoje příběhy zakládá na pocitech, protože je to jakási revolta proti prostředí, v němž vyrůstala, a kde se o pocitech nikdy moc nemluvilo. Přesto jí k zachycení téměř podrobného psychologického profilu hrdinů stačilo několik dobře vypointovaných událostí a dialogů, prostřednictvím kterých čtenáři postavách prozradila vše potřebné. A nevyhýbá se v nich ani ironii. I díky těmto aspektům nepůsobí román depresivně a těžkopádně, a to i přes to, že hlavními motivy jsou smrt, nešťastná láska a nostalgie nad tím vším.

Tento styl Třeštíkové pomohl nejen věrohodně popsat vývoj a osudy jednotlivých charakterů, ale i vzájemné vztahy mezi nimi. Souznění, které panovalo mezi ženskými hrdinkami, přestože v dialozích se nikdy neprojevilo, ve vnitřních monolozích působilo téměř dojemně. Možná tomu přispělo i civilní psaní, schopnost autorky říct několika jednoduchými a nekomplikovanými větami velmi mnoho.

"Chci spát. Hlava mi pomalu klesá na složené paže, ale dřív než se jich čelem dotknu, probere mě hlasitý výkřik ze zahrady. Jen jeden, táhlý a bolestný. Zvednu se a běžím ven. Tam u skalky stojí ježibaba a před ní na zemi, na skalkách mezi kameny, tam, kde dřív bývalo ohniště, leží svatební šaty a hoří. V první chvíli mě napadne, že je aspoň nebudu muset nosit do čistírny a ke švadleně a že stejně vypadaly příšerně ještě dřív, než jsem je zničila, takže žádná škoda, až potom ze strany zachytím ten pohled plný bolesti a svoje sobecké myšlenky na chvíli zaženu někam daleko, protože teď sem nepatří. Sednu si opodál do trávy a tiše pozoruju ten podivný rituál, co na mě působí jako loučení. Ježibaba počká, až ty šaty docela dohoří, pak se otočí a ve tváři je nečekaně klidná. Dokonce se usmívá a já mám poprvé v životě pocit, že je mi konečně blízko. Že teď jsme spolu něco prožily a že nás to spojilo jako nikdy nic."

Román To prší moře se čte sám. Jak už bylo řečeno, Třeštíková dokáže protkat i příběh, který by měl mít vzhledem k tématu negativní ráz, něčím pozitivním, nadějeplným. Dokáže skrýt do jednoho velkého příběhu desítky malých, ačkoliv o nic méně silných, které ten hlavní dělají tím, čím je. A všechno to dokáže podat s neuvěřitelnou lehkostí, díky které vám bude líto, že jste se pročetli ke konci. Který tak úplně koncem není, protože dalším chrakteristickým znakem autorčiny tvorby, i když Třeštíková sama se v tomhle se svými čtenáři rozchází, jsou otevřené konce, za nimiž děj románu, stejně jako život, plyne dál.

Ač je Michaela Klevisová jednou z nejplodnějších českých detektivkářek (na kontě má už čtyři knihy s detektivem Bergmanem v hlavní roli - a v srpnu vyjde pátá), sama říká, že si čas od času ráda odběhne k psaní povídek. I když její detektivky nestojí na násilí a krutosti, ale spíš na práci s psychologií, pořád zpracovávají těžkopádnější témata než povídky, které jsou její "srdcovkou" a určitou formou relaxace. Štěstí je zadarmo je už třetí sérií kočičích příběhů, kde ale na rozdíl od těch předešlých jako protagonisté občas vystupují i psi.

Jednou z mnoha sympatických věcí na téhle povídkové sbírce je to, že si nehraje na něco, čím není. Anotace i obálka s fotografií zahalenou do paprsků zapadajícího slunce napovídají, že půjde o oddychové letní čtení, drobné literární radosti, které si můžete dopřávat v dávkách po cestě do práce nebo při odpočívání na pláži. A přesně tím taky je.

V příbězích o rodinných, kamarádských a milostných vztazích, porozumění, souznění a hledání sebe sama Klevisová uvažuje nad tím, jakou podobu může mít štěstí. Přestože v povídkách bezpochyby převažuje narativní složka a právě tento aspekt způsobuje, že se příběhy snadno čtou, neznamená to, že by byly plytké a nesměřovaly svým sdělením kamsi pod povrch.

Světlé vlasy do pasu, modré oči, bledá pleť. Růžová sukně, krajka a čelenka z květin. Prochází se bosa parkem, víla uprostřed velkoměsta. Ve vzduchu vůně čerstvého léta, na kůži hladí vítr a tančí paprsky odpoledního slunce. Ačkoliv Eva působí křehce, ladně, ve skutečnosti jsem se u žádného focení takhle nezasmála. "Hopsám si tu jako víla, co hledá svého víláka," komentovala každý svůj pohyb, který vypadal jako baletní variace. Skoro se mi nechtělo věřit, že Eva vlastně nikdy profesionálně netancovala. Hraje tenis. A studuje policejní akademii. A přesto na těch éterických fotkách, které se mi podařilo zachytit, vypadá jako bytost, která se v tomhle světě ocitla náhodou...

Po dlouhé době jsem konečně vyrazila fotit. Zase do Divoké Šárky, tentokrát s rusovlasou Natálkou. Když jsem v Praze, nejraději bych fotila (a žila) jenom na tomhle místě. Má takovou podmanivou atmosféru, díky skalám a vysoké trávě ani nepůsobí jako pražská periferie, ale spíš jako kousek světa, co tak nějak existuje v tom našem, a přesto je někde daleko, v paralelním vesmíru. A během západu slunce to celé působí ještě magičtěji. Až se z toho člověku chce tančit...