Michaela Klevisová (nar. 1976) vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a téměř dvacet let v tomto oboru pracuje. Je vášnivou cestovatelkou, milovnicí koček a koní, a především autorkou čtyř detektivek a tří povídkových knih o kočkách a jejich lidech. Od mezinárodní Asociace autorů detektivní literatury získala hned dvakrát Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Poprvé se její laureátkou stala v pouhých dvaatřiceti letech a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Mezi její poslední velké úspěchy patří spoluautorství na povídkové Praze Noir, která vznikla jako součást prestižní série Noir vydávané newyorským nakladatelstvím Akashic Books. Kromě ní jsme hovořily o spisovatelčiných literárních počátcích, inspiraci, cestování a plánech do budoucna.

Svoji prvotinu Kroky vraha jste vydala v roce 2007. Bylo obtížné se na českou literární scénu probojovat?
Předpokládala jsem, že bude, a proto mě překvapilo, že nebylo. Když jsem po třech a půl letech dodělala svůj první rukopis, přemýšlela jsem, které nakladatelství vydává knihy podobné té mojí a hned mě napadlo Motto. Tak jsem to tam poslala a čekala, jestli se ozvou. Ani ne po čtyřiadvaceti hodinách mi volala nakladatelka se slovy: „Máme pro vás dvě zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Ta špatná je, že jsem celou noc nespala a ta dobrá, že vám to hned vydáme.“ Měla jsem štěstí, že jsem se trefila do vkusu nakladatele.

Dala byste nějaké tipy začínajícím spisovatelům? Ať už co se týče psaní či následného prodávání svého nápadu…
Co se tvorby týká, myslím, že je hrozně důležité nepsat roztříštěně. Třeba půl hodinky denně a pořád se od toho odtrhávat, což jsem přesně dělala, když jsem začínala. A je to špatně, protože pořád ztrácíte nit. Zjistila jsem, že je mnohem lepší vyhradit si na psaní třeba celý víkend v kuse, klidně i víc, když je to možné, a dát všechno ostatní stranou. Žádné srazy s kamarády a podobně, opravdu třeba dvanáct hodin v kuse psát. Tohle se třeba osvědčilo mně, nevím, jestli to bude sedět každému. A pak je důležité vytipovat si nakladatele, který vydává podobné tituly jako je váš, nezaměřovat se na to, kde by svou knihu člověk chtěl vidět, ale kde by opravdu mohla vyjít.

Existuje nějaký autor, který svojí tvorbou zásadně ovlivnil tu vaši?
Určitě, P. D. James. To byla britská detektivkářka, už nežije, nedávno zemřela. Myslím, že mě k tomu dovedla, při čtení jejích knížek mě poprvé napadlo, že bych detektivky sama začala psát. To je asi můj úplně největší vzor. Taky mám ráda ruskou literaturu – Turgeněva, Dostojevského. I od nich jsem se hodně naučila, třeba jak propracovat psychologii postav.

Píšete odmalička?
Začala jsem úplně jako dítě, a protože táta byl spisovatel a máma novinářka a já je pořád doma viděla psát, měla jsem pocit, že jediný možný způsob obživy je psaní. Ale nejdřív jsem psala jenom pro sebe, byly to takové pokusy.

Takže předtím jste nezkoušela nikde nabídnout svůj rukopis?
Já jsem ani neměla nic napsaného. Když jsem začala pracovat pro Cosmopolitan, každý den jsem tvořila nějaké články a moje vlastní tvorba šla stranou. Takže jsem v podstatě od svých osmnácti až do doby, než jsem začala psát Kroky vraha, nic nenapsala. Měla jsem opravdu obrovskou pauzu…

Jak zhruba vypadá váš tvůrčí proces? Kolik času například věnujete přípravě a samotnému psaní?
Nejdřív o příběhu hodně přemýšlím. Začínám tím, že si vymyslím prostředí, ve kterém se bude odehrávat, a pak postavy, které v něm budou vystupovat. Od nich se pak odvíjí samotný příběh. Taky se snažím psát v období, kdy jsem hodně sama, protože se mi špatně přemýšlí ve společnosti druhého člověka, takže se snažím chodit sama na procházky, sedět sama na zahradě, zkrátka se zařizovat tak, abych měla čas se do toho ponořit. Tenhle proces, kdy mi v hlavě zraje příběh, trvá u knížky zhruba půl roku, u povídky několik týdnů.

Takže stavebním kamenem vašich příběhů je charakteristika postav.
Přesně. Vymyslím si, co se jim stane, snažím se do nich vcítit, představit si, jak bych reagovala v různých situacích, jak bych se cítila a udělám si takovou kostru příběhu v bodech, kterou si napíšu do sešitu. Pak přijde fáze psaní s tím, že ve chvíli, kdy sedám k počítači, mám už všechno rozmyšlené a přesně vím, co jdu psát. U detektivky mám připraveno několik verzí, jak se příběh může vyvinout a během psaní vyplyne, která z nich je nejlepší. Když píšu, snažím se vyhradit si na to třeba celý týden, což mi umožňuje práce pro měsíčník. A pracuju celý den. Probudím se třeba v sedm, uvařím si kafe, ani nesnídám, rovnou sednu k počítači a píšu. Brzo ráno mám nejvíc nápadů a nejvíc mi to jde. Taky hodně píšu přes zimu, kdy mám víc času, tolik nejezdím na dovolené. A při tomhle režimu je kniha třeba za pět měsíců hotová, což je velký rozdíl oproti první knížce, na které jsem pracovala tři a půl roku, právě proto, že jsem si neuvědomovala, že je potřeba kontinuální činnost.

Máte při psaní detektivek pevné zásady, kterých se držíte a neporušujete je?
Fotografie: archiv Michaely Klevisové

Čtrnáct příběhů o lásce, přátelství a rodině, které jako jemná nit spojují kočky. Nikoliv jen jedna, jak by se mohlo zdát z názvu. Hlavních kočičích hrdinů je zhruba tolik, kolik těch lidských, a stejně jako lidé, i každá jednotlivá kočka (nejen) v knize Michaely Klevisové je silnou osobností. Ať už je to kocour Mourek, který pomůže paničce z nesnází spojených s novým životem, kocour z Indonésie, jenž doslova obepluje celý svět nebo třeba hospodský štamgast Cuba (také kočka).

I když už se chýlí ke konci, tohle roční období miluju. Z mnoha důvodů. Některé patří mezi takové všeobecné, jsou to věci, díky kterým má podzim ráda spousta lidí. Barevné listí, měkké sluneční paprsky, vinobraní, pokrmy z dýní kam se podíváte či prodlužující se večery jako dělané ke sledování filmů, seriálů, čtení knih, dlouhým procházkám. S tím už přecházím tak trochu do té subjektivní sféry, i když kdoví.

Podzim mě inspiruje. Díky němu mám chuť dělat věci, které jsem ještě nikdy nedělala, jako třeba jít na fotografickou výstavu (tenhle týden mám v plánu hned dvě) nebo se učit nový jazyk, a věci, které důvěrně znám a miluju je - ponořit se do literatury, malovat, fotit. Snad je to tou všudypřítomnou změnou, která jako by byla druhým jménem podzimu, a zároveň stálostí, protože vím, že stejná proměna nastane každý rok. A někde mezi těmi protipóly leží vzácná harmonie, která mě pokaždé obklopí jen v těchto magických měsících, harmonie, která mě nutí přemýšlet jinak.

Letos na podzim jsem se přestěhovala do Prahy. Adaptovat se na rušné velkoměsto, kde se neustále něco děje, zorientovat se v nové škole (a zorganizovat si povinnosti s ní spojené - pro mě, věčného organizátora vybaveného všemožnými diářky a lepítky a taky pěknou bordelářku, asi nejtěžší část), mezi spoustou nových lidí (chuťovka pro každého asociála a zapřísáhlého introverta) mi dalo zabrat. Ale i tak jsem si našla chvíle pro sebe, kdy jsem odjela do Divoké Šárky, seděla na skále, shlížela na les hrající barvami ohně a přemýšlela. O tom, že nám vždycky život nedá to, co chceme, ale vždycky nám dá to, co potřebujeme. Že nás nevyzpytatelnými cestami osudu pokaždé pošle správným směrem, i když se to na první pohled nemusí zdát. Přemýšlela jsem o tom, že právě teď, na tomhle místě, s lidmi, které kolem sebe mám, díky věcem, co dělám, té všeobjímající hektičnosti navzdory, jsem až absurdně šťastná.

Možná za to štěstí může podzim, který nás učí, jak krásné může být nechat minulost jít, jeho zenový klid. Možná Praha a její neutichající ruch. Možná za to může něco ve mně, co tyhle protiklady snoubí v souladu. Něco, co mě přimělo milovat život zase o trochu víc.

Takaši Hiraide je dalším ze skvělých zahraničních autorů, které pro české čtenáře "objevilo" brněnské nakladatelství Host (stejně jako třeba nizozemského spisovatele Adriaana van Dise). Ačkoliv ve své rodné zemi už vydal několik titulů, především sbírky poezie, Kočičí host je první autorovou knihou, která vyšla v českém překladu. Je citlivá, přemýšlivá, s bravurně zvládnutým vyprávěním, které je přesto spíš lyrické než epické. Je zkrátka na první pohled znát, že jejím tvůrcem je básník...

V Hostovského románu Cizinec hledá byt, který však literární kritik Václav Černý označuje spíš za delší povídku, se zrcadlí všechny typické rysy autorovy tvorby. Od filozofického až psychologického rozměru se přes témata odcizení, izolace jedince ve společnosti a příznačnou symboliku dostává až k fantaskním prvkům, které ve svých dílech, a právě Cizinec hledá byt je toho nejlepším důkazem, sofistikovaně prezentuje. Stejně tak do nich promítá i vlastní osudy - i on byl, tak jako hlavní hrdina doktor Marek, věčným cizincem, jelikož celý život strávil cestováním a usadil se až ve svých osmapadesáti letech v New Jersey, kde o sedm let později zemřel.

Děj jednoho z jeho nejslavnějších děl začíná ve chvíli, kdy český lékař Václav Marek dostane vyhazov z dosavadního bytu a začíná hledat v New Yorku nový domov, avšak marně. Sice nikdy není bez střechy nad hlavou, svou náruč mu totiž nabídne hned několik přátel a známých, ale je všude pouhým hostem, navíc nikde nemá klid na dokončení své práce (o níž až do konce nevíme zhola nic, a tak se v průběhu románu přetavuje v takzvanou sisyfovskou činnost), a proto se neustále stěhuje.

Díky tomu se čtenář seznamuje s rozličnými postavami, které skrytě poukazují na určitý sociální problém. Na symbolice Egona Hostovského (a symbolice obecně) je krásné to, že vlastně nikdy nepředstavuje identickou věc či pocit, ač se o to autor snaží sebevíc, vždycky se najde aspoň jeden čtenář, který si pod daným emblémem představí něco jiného. Jako by pak každý člověk četl docela jinou knihu, v tom je kouzlo symbolů a lyriky - dávají nám prostor stát se pasivními spisovateli tvořícími své vlastní příběhy, zatímco jsme ponořeni do niterního světa druhé bytosti.

Mně například kontrast mezi bohatou, avšak znuděnou, nespokojenou a rozpolcenou vdovou Carson a doktorem Markem připomínal rozdíl mezi rozvrácenou Evropou (doktor), kterou potkávají samá neštěstí, a ona si stále zachovává vnitřní hodnoty, a ničím nedotčenou Amerikou plnou hojnosti, která naopak staví na svých pseudohodnotách jako je moc a sláva, ale uvnitř je vyprahlá.

"Evropu nestíhá smutek, paní Carson, Evropu pronásleduje neštěstí. Snad šťastná Amerika je smutnější než Evropa, nevím, netroufám si posoudit, žiji zde příliš krátkou dobu."
"Hm, a co pokládáte za smutek Ameriky?"
"Chvat a chlad, chlad který je i v tom, co na povrchu hřeje. Nejčastěji na mne padne americký smutek, když vidím vaše hřbitovy. Jako byste pohřbívali samé sebevrahy a jako byste všichni věřili, že jen jednou se člověk narodí a jednou provždy umře."

Činžovní dům plný dělníků všech národností starého kontinentu, kde se všichni neustále hádají, představuje podle mého poválečnou Evropu, rozdělenou, s křehkými vazbami, které se co chvíli bortí. Majitelka prádelny paní Nosková, u níž doktor chvíli bydlí, se zdá na první pohled velkorysá. Všichni u ní najdou práci, nemusí platit nájem, ale nikdo o ní nesmí křivě mluvit, všechny drží v šachu tím, že na ně "něco ví" a tajně jim otvírá dopisy a cenzuruje je. Parodie na komunistický režim?

Posledním a největším symbolem je doktor Marek sám. Je cizincem nejen proto, že je imigrantem v USA, ale je cizincem v lidské společnosti, která ho nepřijímá takového, jaký je, a tak je neustále izolován. Tento motiv mi připomněl Cizince Alberta Camuse, jednu z mých nejoblíbenějších knih.

Hostovský se vyhýbá zdlouhavým popisům okolí, zbytečně neodbíhá od narace, a když už něco popisuje, dodává tomu velmi lyrický a poetický ráz. Vezmeme-li v potaz fakt, že příběh zasadil do zimních měsíců a do nepřátelského velkoměsta, které je v tu roční dobu nasáklé depresí, muselo ho stát velké úsilí vytvořit krásné z něčeho, co působí tak skličujícím dojmem. Avšak podle toho se asi pozná umělec; nehledá krásu tam, kde je zjevná, ale tvoří svoji vlastní.

"Park s nezřetelnými siluetami stromoví a ztichlé ulice, postříkané nebeským stříbrem, halí se do jinotajného temna a zase z něho vystupují, mámíce smysly i vzpomínky. Dlažbu, domy, rozplihlá světla lamp i mátohy chodců přestrojuje šalebná stínohra co chvíli v nové podoby. Trochu sníte a trochu bdíte a trochu se opájíte svěžestí, kterou vítr natrhal až kdesi v krajích jara, a teď ji setřásá do klína zimní noci."

Václav Černý roku 1947 v Kritickém měsíčníku napsal, že jediný smysl tohoto díla je sdělit čtenáři, že lidský život je hektický, o neustálém stěhování za novými začátky a že "doopravdy si odpočineme až pod drnem" a vyčetl Hostovskému, že nepřichází s žádnou inovativní myšlenkou.

Pravdou je, že příběh i díky neznámé ženě, se kterou si doktor neustále telefonuje, od začátku působí tak tajemně, že čtenář čeká šokující rozuzlení, nečekanou pointu. A když nepřijde, jako by zbyla jen prázdná schránka, plytký příběh bez hlubšího smyslu. Pokud se ale zamyslíme a znovu se ponoříme do děje, začneme dílo vnímat jako kritiku a definici společnosti a jejich příslušníků, jako alegorii, kde postava doktora je jen pouhým prostředníkem, jak tento příběh o morálce, odcizení, samotě a nonsensu, v němž se topil svět první poloviny 20. století, vyprávět, pak kniha dokáže ohromit.

Román o nenávisti, lidské omezenosti, touze po odplatě, lásce a neobyčejné módě 50. let. Jaká tajemství v sobě skrývá prvotina australské spisovatelky Rosalie Ham? Když se australská rodačka Rosalie Hamová v roce 1996 zapsala ke studiu na jedné melbournské univerzitě, zjistila, že jí vybraný obor je už obsazen. Když se chystala odjet, zastavil ji romanopisec Antoni Jach s nabídkou, aby místo toho zkusila kurz tvůrčího psaní. Souhlasila. Zanedlouho dostala za úkol napsat anotaci ke své první, tehdy ještě neexistující, knize. "Měla jsem dobrý nápad, a tak jsem prostě začala psát," vzpomíná. "Najednou jsem měla odevzdat 10 000 slov svého románu. Pak 30 000. A tak to pokračovalo dál a já si uvědomila, že je to ta nejúžasnější náhoda, co mě kdy potkala." Hamová nejenže obdržela titul z kreativního psaní, ale v roce 2000 jí u nakladatelství Duffy & Snellgrove vyšla prvotina nesoucí název The Dressmaker, která okamžitě sklidila mnoho ovací ze strany čtenářů i kritiků. V roce 2015 se dočkala filmové verze s držitelkou Oscara Kate Winslet v hlavní roli. A také českého překladu (vydala Mladá fronta), který se mi před nedávnem dostal do rukou.

Švadlena vypráví o ženě jménem Tilly Dunnage, jež se po dvaceti letech, které strávila jako švadlena v nejprestižnějších módních salonech světa, vrací do ospalého maloměsta, v němž vyrůstala, aby se postarala o matku. Ačkoliv se mnohé změnilo, temné vzpomínky na minulost nevymizely. Kdysi dávno se stalo něco, kvůli čemu na ni místní stále hledí s nenávistí. I přes hořkost, kterou cítí, však místní dámy neumí odolat neobyčejným oděvům, které Tilly ve své dílně tvoří. A právě jejich touhu po krásných šatech může Tilly využít ve svůj prospěch a pomstít se za všechny křivdy, které na ní obyvatelé Dungataru napáchali.

Původně knihovník, potom web designér a copywriter, teď uznávaný výtvarník a spisovatel Austin Kleon vdechl roku 2012 život téhle útlé knížečce (u nás vydalo v témže roce nakladatelství Jan Melvil Publishing), která na první pohled vypadá skoro jako obrázková knížka pro děti s minimem textu. Ale zdání klame. Je ve skutečnosti nabitá informacemi; přínosnými, inspirativními a chytrými. A pokud si ji vpustíte do života, už navždycky budete tvůrčí proces (čehokoli) vnímat úplně jinak.

Naoki Higašida, dnes čtyřiadvacetiletý autor, dal před jedenácti lety vzniknout jedinečnému dílu a metodou ukazování znaků na abecední tabulce sepsal sondu do duše autistického člověka a svými (na třináct let velmi vyspělými) odpověďmi na nejčastější otázky týkající se této poruchy pomáhá pochopit, jak vlastně autisté fungují. Ale není to jen obyčejná příručka, není to beletrie plná patosu, je to velmi emotivní a krásný dar v podobě slov, který pomáhá pochopit, jací autisté jsou. Doopravdy.

Naokiho knihu pro literární svět v Japonsku objevila žena Davida Mitchella (spisovatel, napsal například slavnou fantasy Atlas mraků), který ke knize také vytvořil nádherně citlivou a velmi osobní předmluvu, to proto, že jejich syn také trpí autismem. Jak jeho úvod, tak úvod Josefa Schovance (filozof a autor bestselleru O kolečko míň, trpí Aspergerovým syndromem, tedy lehkou formou autismu) a samotného autora jsou důležitými částmi knihy, protože čtenáři přiblíží, o co v Naokiho díle vlastně jde a čeho se svými slovy snaží docílit. Vysvětlí nám to prvotní "proč". Proto doporučuji předmluvy nepřeskakovat, až se pustíte do čtení.

Jak už jsem nastínila v úvodu, kniha A proto skáču nemá souvislý příběh, ale je psaná formou "Q&A", tedy otázek a odpovědí. V pěti kapitolách, které mají vždy nějaké hlavní téma (např. O slovech, Zájmy a koníčky), odpoví Naoki na 58 otázek, které "normální" lidi o autistech zajímají. Na konci každé kapitoly je pak mikropovídka nebo úvaha, které autor sepsal jako dítě. A všechny jsou na jeho věk nesmírně vyzrálé, v některých z nich dokonce mistrně zvládl použití alegorie.

Nad jedinečností textu jsem žasla celou dobu. Knih s tématem autismu se vydávají celé řady, A proto skáču ale přesto nemá obdoby. Je bránou do nitra člověka odlišného, avšak nepopsatelně vnímavého, citlivého a inteligentního. Číst ji bylo jako ocitnout se v jiném světě, ve kterém utrpení existuje převážně jen kvůli lidem, kteří mu nerozumí. Ti, kteří do něj patří, však díky jakémusi nucenému oproštění od civilizace vidí krásu, o které se nám obyčejným lidem ani nesní. Několikrát jsem jen musela obdivně vydechnout nad tím, jak Naoki mluví o přírodě, o věcech, které kolikrát mineme bez povšimnutí, a které přitom ukrývají tolik nádhery.