Když jsem začínala s focením, moc jsem se nezaměřovala na technickou stránku věci (protože jsem ji ani neznala), prostě jsem fotila a ono to vždycky nějak vyšlo. S rostoucí touhou zlepšovat se v něčem, co mě baví a v čem chci být jednou vážně dobrá jsem si ale řekla, že je načase sáhnout po první příručce a seznámit se se svým stroječkem o trochu lépe.

Carrol vás už od samého začátku do publikace vtáhne svým poutavým stylem psaní, který není ani příliš odborný, ale ani laxní, takže vás kniha neodradí svou složitostí a četnými technickými termíny, ale ani neunudí nezáživným tlacháním o ničem. Autor zkrátka našel tu vzácnou tenkou čáru, na které balancuje pozornost čtenáře-fotografa začátečníka, a za to jsem byla vděčná.

Nejprve rozebírá kompozici fotografie a její základní principy (dělení na třetiny myšlenými čarami, vodicí linie, rámování atp.), které jsou vždycky doplněné ukázkou, prací některého slavného fotografa. To mi přišlo obzvlášť užitečné - vidět věci v praxi je nejlepší učební pomůcka na světě.

Mně osobně se informace pamatují lépe, když je vidím nejen psané, ale i vizuálně ztvárněné. A u knížky o fotografii se tohle přímo nabízí. Jsem ráda, že toho autor využil.

Pak přijde na řadu technická část - autor nás provází expozicí. Dozvídáme se například, že focení v manuálním režimu je ztráta času, že přednastavené režimy typu pohyb, noční scéna a podobně jsou odpad, že automat není až tak špatný, jak se o něm říká, a že zaručeně nejlepší režimy jsou priorita času, clony a "prima auto". Všechny nám totiž poskytují dostatečnou tvůrčí svobodu, kterou k práci potřebujeme, ale zároveň nás nechají "do toho mluvit", což automat neumožňuje.

Tyhle technické věci jsou přitom nádherně znázorněné různými zjednodušenými grafy a stupnicemi, které si stačí prohlédnout jednou a hned víte, o co jde, a nemusíte se dlouze prokousávat příručkou přibalenou k aparátu, ze které stejně nebudete nijak moudří.

Já jsem ráda, že mi konečně bylo vysvětleno používání ISO v kombinaci se clonou a expozičními časy tak, aby fotka nevypadala jako přesvětlená, zrnitá, nic neříkající šmouha.
Po vyložení základních principů expozice se přesouváme ke světlu a faktu, jak moc ovlivňuje výsledek vaší práce, a proto je důležité se o něm v souvislosti s fotkami dozvědět co možná nejvíce. Na což je dobré znát trochu teorie, vědět, jak tvrdé světlo může fotografii udělat dramatickou a prostorovou a měkké světlo ji naopak zjemní a podtrhne její éteričnost, anebo při nevhodném použití fotografii úplně zkazí. Ale o světle se nejvíce dozvíte tehdy, budete-li ho pozorovat - nejen přes hledáček fotoaparátu. Podle Carrola vám právě schopnost vidět a vnímat scénu vlastníma očima pomůže pořídit ty nejlepší snímky.

Čímž se dostáváme k poslední části. Ta už není o fotoaparátu, kompozici, expozici, vlivu světla na fotografie, ale o nás jako tvůrcích. Carrol nás nabádá, abychom občas nechali přístroj v brašně a celý den třeba jen pozorovali očima, svým nejcennějším nástrojem, abychom praktikovali fotografickou jógu (udělali téměř cokoliv pro dobrý záběr), abychom do každé fotografie vnesli část sebe a nenechali se svázat konvencemi. Protože, jak autor říká, dobří fotografové dodržují pravidla. Ale ti opravdu velcí je často porušují.

Nedávno se mě teta zeptala, proč mám vlastně ráda psaní. Seděly jsme na balkoně, pily víno a já se zadívala na Prahu zalitou září zapadajícího slunce a představila si samu sebe v následujících letech, jak se budu protloukat životem toho krásného velkoměsta, hledat příležitosti a snažit se uspět v tom, co mě naplňuje. A musela si přiznat, že jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, proč mám psaní ráda. Vždycky jsem to považovala za součást sebe samé, bavilo mě to a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, proč to tak je. Ale ta otázka mě k tomu přiměla. A mě napadlo, že bych nad tím mohla zauvažovat tady, způsobem, jaký je mi nejpříjemnější - totiž psát o psaní.
Jsem toho názoru, že většina lidí si nepamatuje, kdy nebo proč začala dělat něco, co milují, zvlášť, pokud s tím začali v relativně útlém věku. A pokud ano, je to proto, že je k tomu přivedli rodiče, prarodiče, příbuzní a oni to dělali, protože museli - a pak je to začalo bavit, možná to z nich udělalo lidi, jakými jsou dnes, jak už to tak v životě bývá.

Já to vlastně měla podobně. S psaním jsem taky začala víceméně "nedobrovolně", když mi bylo jedenáct. Ten rok zemřela sestra a já hledala v tom velkém světě, který byl najednou zbavený všech iluzí o tom, že život je vymalovaný odstíny růžové, smysl. Toho jara jsem se cítila ztracená sama v sobě, přestala jsem věřit, že vám svět vždycky dá, co od něj chcete, a tu bolest ze ztráty, z faktu, že mi v životě najednou něco zásadního scházelo, jsem potřebovala něčím vyplnit.

A tak jsem začala psát. Školní sešity jsem zaplňovala útržky příběhů, které jsem nikdy nedopsala do konce, byly to stovky osudů a osobností, se kterými jsem se nestačila důvěrně seznámit, protože jsem je zase hned nechala jít. Pak jsem dostala první počítač, ale náš dům trochu předpotopně nebyl v dosahu internetu, takže jsem ho používala čistě jen na psaní. Ale mně to nevadilo, byla jsem pohlcená vytvářením prvního velkého příběhu a chtěla ho dotáhnout do konce. Ačkoliv s odstupem devíti let vidím, že je ten příběh naprosto katastrofální, stejně k němu mám pořád vztah. Pomáhal mi zapomenout, pomáhal mi žít. Třebaže v jiném světě.

Od psaní knih jsem už potom nikdy neupustila. Každý rok jsem začala psát aspoň jednu, zkusila jsem si snad všechny žánry od fantasy, přes horor (uf, moje hororové příběhy, to byl vážně horor), romantické příběhy inspirované Nicholasem Sparksem, až jsem se dostala k psychologickému románu, první knize, kterou si troufám nazývat knihou, Černobílé.

Před Černobílou jsem napsala spoustu povídek, úvah, článků, "knih", ale právě tenhle příběh je pro mě něčím výjimečným. Odráží některé z mých životních zkušeností upravených do fikce, postavy, které jsem v ní vytvořila, jsou mou srdcovou záležitostí, především tedy hlavní hrdinka Viktorie. Stovky nocí a dní, které jsem s ní strávila, z ní udělaly skoro mou kamarádku, připadalo mi, jako bych ji znala odjakživa, i když je fiktivní. Prožívala jsem všechno, co prožívala ona, téměř jako bych žila další život. Myslím, že tohle mimořádné pouto s příběhem a jeho postavami můžete zažít jedině tehdy, když ho sami vytvoříte. Je to jako byste vychovávali vlastní dítě, formovali ho k obrazu svému a ono zároveň nějakým způsobem utvářelo vás. Vztah spisovatele k dílu není jednostranný, jak si většina lidí myslí. Nejenže autor píše knihu, ale také kniha svým způsobem píše autora. Je to aktivní dialog, skrytý zrakům okolního světa.

Ve skutečnosti je to velice intimní a niterní rozprava. A je to nejlepší terapie na světě. Necháváte všechno jít a zároveň to získáváte zpět v ucelené podobě, jako by umění slepilo kousky rozbitého zrcadla a vy jste konečně viděli svět v kontextu - ovšem takovém, jehož tvůrcem jste jen vy sami. Právě v tom vidím tu svobodu, to všemi opěvované sebevyjádření, odměnu, kterou vám poskytne tvorba, a která je nehledě na možné nadcházející úspěchy tím nejlepším, co můžete od svého snažení dostat.

Ať už jsem tvořila cokoliv, vždy pro mě bylo a stále je tou nejlepší částí uvařit si čaj nebo kafe, zasednout ke stolu, psát si poznámky do zápisníku, přemýšlet nad kompozicí textu, dávat život novým postavám, seznamovat se s nimi a řídit jejich cesty osudem. Říká se, že čtenář prožije tisíc životů, než zemře, ale opravdu intenzivně se do cizího života můžete ponořit jen ve chvílích, kdy ho přivádíte na svět, aby ho mohli prožít i druzí. Kdy píšete.

Proč mám ráda psaní? Protože mi zoceluje srdce a duši. Pomáhá mi být někým jiným ve chvílích, kdy se mi ve vlastní kůži zrovna tak docela nelíbí. Díky němu se umím dívat na svět z různých pohledů, všímám si detailů, které mi jinak unikají, jako bych všech smyslů využívala teprve tehdy, kdy usednu ke stolu. Probouzí vzpomínky, které můj mozek už dávno strčil do škatulky "nedůležité" a uchovává je na věčnost. Učí mě dívat se pod pokličku, nesoudit na první pohled, naslouchat lidem. Obohacuje mé vědomosti a bere mě do koutů světa, do kterých bych se jinak možná nikdy nepodívala. Dává mi pocit, že můj život má důvod, že existuje činnost, která je stvořená pro mě a já pro ni. Protože mě těší, když má slova vyvolají emoce - ať už to jsou slzy nebo úsměv. Protože vím, že je na tomhle světě něco, na co se můžu spolehnout, když se mi všechno ostatní rozpadá, že mám něco, co udrží mou hlavu nad hladinou. Pro tohle všechno a pro mnohem víc.

Skoro se stydím, že čerstvá novinka Poprask v sýrové uličce Roberta Fulghuma je zároveň mým seznámením s tímto autorem. Ne že bych o Fulghumovi nikdy neslyšela, moc dobře si pamatuju, že jsme ve druháku na střední psali slohovku, která vycházela z jeho textu "Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce" a pamatuju si i to, že jsme si o něm v literatuře o dva roky později povídali a že jsem si ho zapsala na seznam autorů, které si chci přečíst. Ale znáte to. Seznam knížek a autorů, které si chceme přečíst, je dlouhý a odškrtávání jde pomaleji, než bychom chtěli. Takže děkuji Janě z What Jane Read za to, že s Fulghumem udělala tak krásný rozhovor, že knížku představila na YouTube kanálu Martinus, a pak samozřejmě samotným Martinusákům, že mi knihu poslali a já konečně mohla zjistit, co že na tom Fulghumovi všichni mají.

Ráda bych teď napsala něco ve stylu, že mě kniha nezklamala, protože to byl ten starý dobrý, typický Fulghum. Můžu s jistotou a klidným srdcem upřímně potvrdit jen tu první část, a sice že mě kniha vůbec nezklamala. Jestli to byl typický Fulghum (a podle spokojených reakcí jeho pravidelných čtenářů nejspíš ano) vám řeknu, až si od něj přečtu něco dalšího, což bude nepochybně zanedlouho.

Kniha Poprask v sýrové uličce (v pořadí jeho dvacátá, pokud Databáze knih nelže) byla sestavena speciálně pro české čtenáře. Obsahuje výběr povídek, esejí a fejetonů, které Fulghumovi ležely několik let v šuplíku a teď je s asistencí nakladatelství Argo, jež vydává všechny české překlady Fulghumových knih, sestavil do publikace zhruba o 150 stranách. Má poměrně netradičně větší formát, než zbytek překladů autorových děl, a i když jsem četla několik ohlasů, které právě toto kritizovaly, mně osobně se právě tento formát zamlouval. Dostaly tak větší prostor například nádherné ilustrace, jejichž autorkou je Češka Kateřina Sechovcová.