• AUTOR
  • RECENZE
  • ČERNOOKÁ
  • FOTOGRAFIE
  • CESTOVÁNÍ
  • PÍŠU
  • MENU
    • AUTOR
    • RECENZE
    • ČERNOOKÁ
    • FOTOGRAFIE
    • CESTOVÁNÍ
    • PÍŠU

Novinka letošního podzimu Praha Noir měla původně vyjít pouze v USA a stát se tak součástí prestižní série Noir vydavatelství Akashic Books. Jenomže nápadu se chytlo české nakladatelství Paseka, a v tuzemsku nakonec Praha Noir paradoxně vyšla o půl roku dřív, než za oceánem. Detektivní antologie láká na výjimečné práce předních českých spisovatelů v čele s Tučkovou, Neffem nebo Petrou Soukupovou...


Jak uvedla Michaela Klevisová, jedna z autorek knihy, v našem rozhovoru, editor Prahy Noir Pavel Mandys neoslovoval primárně autory detektivních románů, a proto některé povídky nejsou psané v detektivním žánru, a dokonce i k těžce definovatelnému noiru mají daleko. Připomínají spíš magický realismus (Ondřej Neff, Opukový kruh) nebo kapitolu z historického románu (Kateřina Tučková, Život a dílo baronky Moutnicové), ale přesto mají svou hodnotu a do knihy zapadají. I když jsou zdánlivě mimo mísu, jsou opravdu kvalitně napsané a určité tajemno jim přece jen vládne, třebaže detektivní prvky téměř postrádají.

Protože nejde o soubor povídek jediného autora, ale antologii, je diverzita jednotlivých prací opravdu velká – to potvrzuje i členění knihy na další části (Ostří hoši, Praha magická, Stíny minulosti, V ohrožení). Zatímco někde se nám dostává vybroušeného literárního klenotu, který je ozdobou Prahy Noir, jinde se čtenář až diví tomu, jak se mohla daná povídka probojovat mezi to nejlepší, co česká scéna nabízí, i když to je samozřejmě ryze subjektivní.

Podle mého názoru k takovým perlám patří Percy Thrillington Michala Sýkory. Příběh jako z epizody Sherlocka, žádná přehnaná krutost a krev, vynikající dialogy, promyšlené detaily, umně užitá retrospektiva, hluboké a propracované postavy. A byla to snad jediná z povídek, která mi nepřipadala "useknutá", všechno se odvíjelo přiměřeným tempem, děj neskončil dřív, než měl, a zbytečně se nevlekl.

Dalším skvělým počinem je Mrtvá holka z čerťáku Jiřího W. Procházky, ačkoliv je úplným opakem Percyho Thrillingtona. Zde hraje prim právě ta surovost a dekadence, atmosférou i zápletkou připomíná povedené krimi seriály ze západu. Oceňuji prostředí poutě a autentičnost, se kterou bylo zachyceno, zrovna jako napětí, které se autorovi podařilo udržet skrz celý příběh.

Z povídek dam mě více než vyzdvihovaná povídka Petry Soukupové Další nejhorší den (ačkoliv i ta byla dobře napsaná, konec byl překvapivý a celková pointa velmi zajímavá i přes svou konvenčnost) potěšil temný historický příběh Kateřiny Tučkové a povídka Michaely Klevisové s prvky psychothrilleru. A klobouk dolů Markétě Pilátové za to, jak bravurně se dokázala vcítit do mužské role – navíc takového drsňáka, jakým byl její hlavní hrdina.

Naopak mi nesedla povídka Štěpána Kopřivy Amatéři, která, ač byla místy plná zvratů, mi připadala plytká a v podstatě o ničem. V Zázračném amuletu Karola Sidona píšícího pod pseudonymem Chaim Cigan jsem nenašla žádný prvek noiru v jakékoliv podobě, byť jsem se snažila, navíc mě nudil tak, že jsem se musela nutit k tomu, abych povídku vůbec dočetla. A Večer tříkrálový aneb cokoliv chcete Petra Šabacha si pluje ve vlastním paralelním vesmíru, který jako by se v závěru Prahy Noir ocitl čirou náhodou a vlastně ani nevěděl, že tam patří. Nepochybuji, že všichni zmínění autoři jsou skvělí spisovatelé píšící kvalitní literaturu, ale zlomek jejich tvorby v této knize mě jednoduše neoslovil.

Celkový dojem z Prahy Noir je pozitivní a určitě je dobře, že takový projekt vznikl, protože se tak aspoň za oceánem dozví, že česká tvorba stojí za povšimnutí a že i v tak malé zemi máme autory, kteří dokáží napsat kvalitní noirový příběh.

Můžu ji doporučit všem – třeba vás osloví úplně jiné povídky a jiní autoři, než mě, a najdete na naší literární scéně někoho zajímavého, kdo vám přiroste k srdci, a objevíte tak spoustu dalších krásných knih. Osobně si moc ráda přečtu další díla Michala Sýkory.
16:07 No komentářů
Michaela Klevisová (nar. 1976) vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a téměř dvacet let v tomto oboru pracuje. Je vášnivou cestovatelkou, milovnicí koček a koní, a především autorkou čtyř detektivek a tří povídkových knih o kočkách a jejich lidech. Od mezinárodní Asociace autorů detektivní literatury získala hned dvakrát Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Poprvé se její laureátkou stala v pouhých dvaatřiceti letech a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Mezi její poslední velké úspěchy patří spoluautorství na povídkové Praze Noir, která vznikla jako součást prestižní série Noir vydávané newyorským nakladatelstvím Akashic Books. Kromě ní jsme hovořily o spisovatelčiných literárních počátcích, inspiraci, cestování a plánech do budoucna.

Svoji prvotinu Kroky vraha jste vydala v roce 2007. Bylo obtížné se na českou literární scénu probojovat?
Předpokládala jsem, že bude, a proto mě překvapilo, že nebylo. Když jsem po třech a půl letech dodělala svůj první rukopis, přemýšlela jsem, které nakladatelství vydává knihy podobné té mojí a hned mě napadlo Motto. Tak jsem to tam poslala a čekala, jestli se ozvou. Ani ne po čtyřiadvaceti hodinách mi volala nakladatelka se slovy: „Máme pro vás dvě zprávy: jednu dobrou a jednu špatnou. Ta špatná je, že jsem celou noc nespala a ta dobrá, že vám to hned vydáme.“ Měla jsem štěstí, že jsem se trefila do vkusu nakladatele.

Dala byste nějaké tipy začínajícím spisovatelům? Ať už co se týče psaní či následného prodávání svého nápadu…
Co se tvorby týká, myslím, že je hrozně důležité nepsat roztříštěně. Třeba půl hodinky denně a pořád se od toho odtrhávat, což jsem přesně dělala, když jsem začínala. A je to špatně, protože pořád ztrácíte nit. Zjistila jsem, že je mnohem lepší vyhradit si na psaní třeba celý víkend v kuse, klidně i víc, když je to možné, a dát všechno ostatní stranou. Žádné srazy s kamarády a podobně, opravdu třeba dvanáct hodin v kuse psát. Tohle se třeba osvědčilo mně, nevím, jestli to bude sedět každému. A pak je důležité vytipovat si nakladatele, který vydává podobné tituly jako je váš, nezaměřovat se na to, kde by svou knihu člověk chtěl vidět, ale kde by opravdu mohla vyjít.

Existuje nějaký autor, který svojí tvorbou zásadně ovlivnil tu vaši?

Určitě, P. D. James. To byla britská detektivkářka, už nežije, nedávno zemřela. Myslím, že mě k tomu dovedla, při čtení jejích knížek mě poprvé napadlo, že bych detektivky sama začala psát. To je asi můj úplně největší vzor. Taky mám ráda ruskou literaturu – Turgeněva, Dostojevského. I od nich jsem se hodně naučila, třeba jak propracovat psychologii postav.

Píšete odmalička?
Začala jsem úplně jako dítě, a protože táta byl spisovatel a máma novinářka a já je pořád doma viděla psát, měla jsem pocit, že jediný možný způsob obživy je psaní. Ale nejdřív jsem psala jenom pro sebe, byly to takové pokusy.

Takže předtím jste nezkoušela nikde nabídnout svůj rukopis?
Já jsem ani neměla nic napsaného. Když jsem začala pracovat pro Cosmopolitan, každý den jsem tvořila nějaké články a moje vlastní tvorba šla stranou. Takže jsem v podstatě od svých osmnácti až do doby, než jsem začala psát Kroky vraha, nic nenapsala. Měla jsem opravdu obrovskou pauzu…

Jak zhruba vypadá váš tvůrčí proces? Kolik času například věnujete přípravě a samotnému psaní?
Nejdřív o příběhu hodně přemýšlím. Začínám tím, že si vymyslím prostředí, ve kterém se bude odehrávat, a pak postavy, které v něm budou vystupovat. Od nich se pak odvíjí samotný příběh. Taky se snažím psát v období, kdy jsem hodně sama, protože se mi špatně přemýšlí ve společnosti druhého člověka, takže se snažím chodit sama na procházky, sedět sama na zahradě, zkrátka se zařizovat tak, abych měla čas se do toho ponořit. Tenhle proces, kdy mi v hlavě zraje příběh, trvá u knížky zhruba půl roku, u povídky několik týdnů.

Takže stavebním kamenem vašich příběhů je charakteristika postav.
Přesně. Vymyslím si, co se jim stane, snažím se do nich vcítit, představit si, jak bych reagovala v různých situacích, jak bych se cítila a udělám si takovou kostru příběhu v bodech, kterou si napíšu do sešitu. Pak přijde fáze psaní s tím, že ve chvíli, kdy sedám k počítači, mám už všechno rozmyšlené a přesně vím, co jdu psát. U detektivky mám připraveno několik verzí, jak se příběh může vyvinout a během psaní vyplyne, která z nich je nejlepší. Když píšu, snažím se vyhradit si na to třeba celý týden, což mi umožňuje práce pro měsíčník. A pracuju celý den. Probudím se třeba v sedm, uvařím si kafe, ani nesnídám, rovnou sednu k počítači a píšu. Brzo ráno mám nejvíc nápadů a nejvíc mi to jde. Taky hodně píšu přes zimu, kdy mám víc času, tolik nejezdím na dovolené. A při tomhle režimu je kniha třeba za pět měsíců hotová, což je velký rozdíl oproti první knížce, na které jsem pracovala tři a půl roku, právě proto, že jsem si neuvědomovala, že je potřeba kontinuální činnost.

Máte při psaní detektivek pevné zásady, kterých se držíte a neporušujete je?
Ano, ze zásady v nich nechci popisovat násilí. Dneska je to takový trend, hlavně v severských detektivkách, kde je hrozně moc krutosti, ale já si myslím, že pro můj příběh to není podstatné. Naopak si myslím, že by mu to uškodilo. Když píšu o zločinu, chci, aby si čtenář lámal hlavu, jak to teda bylo, a k tomu stačí říct, že někoho zabili, není potřeba to nějak dlouze popisovat. A právě proto taky hrozně ráda píšu povídky, ve kterých vůbec nejde o nic ošklivého, to jsou moje srdcovky, u kterých si odpočinu od detektivek. A i když píšu o něčem smutném, snažím se, aby přesto dal příběh nějakou naději. Zkrátka se mi nelíbí, když literatura zanechává ve čtenáři negativní pocity.

Hlavním hrdinou vašich detektivek je Josef Bergman. Nebylo pro vás těžké při psaní zvládnout tolik mužského elementu? Pro spoustu žen-spisovatelek je snazší vcítit se při psaní do ženských postav, než těch mužských.
Pro mě je to taky snazší. Proto jsem chtěla, aby detektiv byl chlap. Říkala jsem si, že mi z příběhu vyplyne víc ženských – podezřelých, různých vedlejších postav. A kdyby to ještě vyšetřovala žena, tak už by to byl vyloženě ženský román, a to jsem nechtěla.

Takže jste Josefem Bergmanem chtěla vyvážit ženský prvek. 
Přesně tak. Nejdřív jsem se toho bála, ale pak jsem zjistila, že se mi píše dobře. Když se nad tím zamyslím, asi je to tím, že nám hodně mužských vlastností – například radši mlčím, než si povídám, problémy řeším, než abych se s nimi svěřovala. Je možné, že tohle hraje roli, že díky tomu je pro mě snazší se do muže vžít.

Píšete také příběhy o kočkách, které vydaly už na tři povídkové sbírky. Do jaké míry jsou inspirovány skutečností?
Většina je inspirována buď tím, co mi někdo vyprávěl nebo co jsem sama zažila, ale nikdy to není úplně přesný popis události, jsou v tom střípky skutečnosti. Kolem nich si vymyslím takovou omáčku, jak to mohlo být. Ale řekla bych, že osmdesát procent je postaveno na nějakém zážitku. Třeba příběhy z cest jsou skutečně z míst, kde jsem byla a kde jsem nějakou kočku potkala.

Které z míst, která jste navštívila, vám nejvíce přirostlo k srdci?
Nejraději mám Skandinávii. Ta nejsevernější místa, kde je málo lidí a samá příroda, člověk si tam strašně odpočine, když vidí, že planeta ještě není tak zničená lidmi, to mě uklidňuje. Člověk vyleze na kopec a všude vidí jenom lesy, jezera, divočinu.

Takže do Skandinávie jezdíte čerpat inspiraci?
Taky. V mojí nejnovější knize Štěstí je zadarmo je povídka z finského Laponska, přímo z míst, kde jsem byla. I když příběh je smyšlený, popis místa je autentický. Stejně jako třeba u povídky Potkat tu pravou (pozn. sbírka povídek Čekání na kocoura), která se odehrává v norském Syltefjordu. Tam jsem viděla takovou kočku, jak skáče přes plot, a o kus dál vyhořelý dům. Tak jsem si to dala v hlavě dohromady a spojila střípky příběhu, který se asi nestal, ale inspirovaly mě reálie, která jsem viděla.

Jste jedna z autorek sbírky povídek Praha Noir. Kdo vás oslovil s nabídkou přispět svým příběhem?
Oslovil mě literární kritik a novinář Pavel Mandys, který tu knihu dával dohromady pro americké nakladatelství Akashic Books. Ten sborník původně vznikal pro Ameriku, nebylo jasné, jestli vyjde i česky. Když mě oslovili, jestli bych měla zájem se podílet, měla jsem hroznou radost, protože mi přišlo super, že se čeští autoři takhle sejdou v jedné knížce. Tak jsem řekla, že do toho jdu, a teprve později jsem se dozvěděla, že se toho nápadu chytlo nakladatelství Paseka, které odkoupilo licenci od Akashic Books, a Praha Noir vyjde i v češtině. Nakonec to paradoxně u nás vyšlo dřív, než v Americe.

Kdy bude Praha Noir vycházet v USA?
Na jaře příštího roku. Myslím, že za oceánem českou literaturu moc neznají, na rozdíl třeba od skandinávské literatury není tak hojně překládaná, takže z toho projektu mám radost i proto, že je to možnost, jak dostat svou práci do zahraničí. 

Překvapilo mě, že Pavel Mandys neoslovoval primárně autory detektivek, i když noir je subžánr detektivky. Třeba Kateřina Tučková je autorkou historických románů…
To mě taky překvapilo. Ale názor pana Mandyse byl takový, že v Česku není tolik autorů detektivek, kteří by zvládli příběh napsat tak, aby odpovídal požadavkům Ameriky. Oni chtěli, aby to byli autoři, kteří mají nějakou literární kvalitu, nemuseli to být autoři píšící primárně napínavé příběhy.

Spousta autorů Prahy Noir se ve svých povídkách vracela ke svým předchozím dílům. Vaše povídka Lepší život mi trochu připomněla vaši prvotinu…
Ano, propojila jsem tam motiv obchodování se starožitnostmi. Nejdřív po nás totiž chtěli, abychom si vybrali místo, kam povídku zasadíme. Vybrala jsem si prostředí nákladového nádraží Žižkov, a protože tam jsou bazary s nábytkem, tak se mi to začalo propojovat se starými věcmi a od toho jsem se dostala k motivům, které se objevily v Krocích vraha. Podobně se ke svým knihám vrátila Petra Soukupová nebo Kateřina Tučková. Ono to přijde asi tak nějak samo, člověku nějaký příběh zraje v hlavě určitou dobu, a pak ho napadne znovu, když tvoří něco dalšího.

Proč jste si vybrala nákladové nádraží Žižkov?
Protože jsem ho dobře znala. S rodiči jsme se hodně stěhovali, bydleli jsme na mnoha místech a okolí nádraží bylo jedno z těch, kde jsme strávili hodně času. Navíc to bylo v tom citlivém věku, kdy jsem byla na základní škole, s kamarádkami jsme chodily ke kolejím, takže se z toho stala taková srdcovka. Ačkoliv bych radši než z Prahy psala povídku odněkud z vesnice, ale když už jsem musela psát z města, tak mě automaticky napadlo tohle místo, protože ho mám jako jedno z mála míst v Praze opravdu ráda.

Kolik času vám dali na sepsání povídky? Byli jste v časovém presu?
Moc ne. Bylo na to asi půl roku, takže to byl opravdu docela komfort.

Máte ráda žánr noir?
Já jsem si vlastně musela zjišťovat, co noir konkrétně je. Existuje strašná spousta definic, každý si to představuje trochu jinak. Někde jsem našla, že tam mají vystupovat detektivové v baloňáku, samí drsní chlapi, jinde jsem zase četla, že noir je cokoliv, co je temné, kde není klasické vyšetřování, ale je to spíš takové podsvětí. Pak jsem přemýšlela, jestli tu povídku mám napsat třeba ve stylu Raymonda Chandlera, ale došlo mi, že mi ty drsňácké detektivky úplně nesedí. Tak jsem se rozhodla, že to napíšu o vlivu zločinu na člověka, který s ním vlastně nemá tolik společného.

Kromě koček máte ráda i koně. Neplánujete o nich také napsat povídkovou knihu?
Už mě to napadlo. Mám sesbírané nějaké příběhy, ale ještě jich není dost, aby to vydalo na knihu. Ale není vyloučeno, že jednou něco takového vznikne, protože se hodně pohybuju ve stájích, kde sbírám pořád víc a víc historek. Kdoví.

Pracujete teď na nějaké nové knize?
Ano, právě z norské vesnice Syltefjord teď píšu novou detektivku. Opět tam bude detektiv Bergman, kterého chci ještě jednou poslat do ciziny, jako v poslední knize Ostrov šedých mnichů, kde vyšetřoval případ v Holandsku.

Fotografie: archiv Michaely Klevisové
19:54 2 komentářů
Povídkový soubor Čekání na kocoura je první knihou o kočkách a jejích lidech, který napsala česká novinářka a autorka do té doby především detektivních románů Michaela Klevisová. Pro velký úspěch tohoto titulu vyšly ještě další dvě knihy: Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo, kam už se ale "připletly" i povídky se psy v hlavních rolích.



Čtrnáct příběhů o lásce, přátelství a rodině, které jako jemná nit spojují kočky. Nikoliv jen jedna, jak by se mohlo zdát z názvu. Hlavních kočičích hrdinů je zhruba tolik, kolik těch lidských, a stejně jako lidé, i každá jednotlivá kočka (nejen) v knize Michaely Klevisové je silnou osobností. Ať už je to kocour Mourek, který pomůže paničce z nesnází spojených s novým životem, kocour z Indonésie, jenž doslova obepluje celý svět nebo třeba hospodský štamgast Cuba (také kočka).

Už z tohoto letmého vhledu mezi stránky knihy je zřejmé, že sbírce nechybí rozmanitost, díky tomu nenudí a zároveň se v povídkách snadno zorientujete. Je vidět, že autorka povídky určitou dobu shromažďovala, že to není jen impuls převedený na papír, čistý výplod fantazie, ale že spisovatelčinou múzou byl sám život, který píše ty nejkrásnější příběhy.

Čekání na kocoura však není kniha určená pouze milovníkům koček, ačkoliv je pravděpodobné, že ti ji ocení nejvíc. Najdou se v ní i vášniví cestovatelé - mnoho povídek je totiž zasazeno do míst, jako je španělská Andalusie, Indonésie, Německo či vesnice Syltefjord v Norsku. Jejich popisy jsou navíc autentické, protože sama autorka má cestování moc ráda a tyto destinace navštívila.

"Noční mráz za polárním kruhem většinou uhodí už koncem srpna, v době, kdy slunce poprvé klesne za obzor. Přetrvává do pozdního jara, i když na pobřeží nebývá zdaleka tak krutý jako ve vnitrozemí. Saku se každý rok těšil na to dlouhé temné období, kdy černé Barentsovo moře útočí na ještě černější útesy, jako by je chtělo pohltit, krajina pokrytá sněhem je celá tmavomodrá a okna domů, školy a kostela útulně září do tmy. Vlastně měl Syltefjord ze všeho nejradši v zimě; užíval si ten zlověstný řev moře, křupání sněhu pod nohama, jízdu na skútru a vědomí tichých liduprázdných plání všude kolem. Byl vděčný, že je doma zrovna tady, na konci světa."

Kromě toho kočičí příběhy skýtají určitá ponaučení a životní moudra, která možná už dávno znáte, ale prostřednictvím dojemných povídek si je můžete připomenout, něco si z nich odnést do vlastního života. Třeba že na první pohled nemáme nikdy dát, že máme být stateční a občas dělat věci po svém. Že se nemáme bát říct ne. Nebo že zdánlivé nedostatky v životě občas tvoří onu těžce dosažitelnou dokonalost. Každému čtenáři samozřejmě kniha předá něco jiného, každý se najde v jiné povídce, ale pokud z regálu knihovny či knihkupectví tuto sbírku vytáhnete, určitě se dočkáte milého, oddychového počtení, které vás rozechvěje mnohými (převážně pozitivními) emocemi a ke kterému se budete rádi vracet, když vám nebude zrovna nejlépe. Že by to bylo čtyřnohými bytostmi, které příběhy drží pohromadě? Nebo dobře napsanou knihou? V případě Čekání na kocoura si dovolím tvrdit, že obojím.
16:32 No komentářů

I když už se chýlí ke konci, tohle roční období miluju. Z mnoha důvodů. Některé patří mezi takové všeobecné, jsou to věci, díky kterým má podzim ráda spousta lidí. Barevné listí, měkké sluneční paprsky, vinobraní, pokrmy z dýní kam se podíváte či prodlužující se večery jako dělané ke sledování filmů, seriálů, čtení knih, dlouhým procházkám. S tím už přecházím tak trochu do té subjektivní sféry, i když kdoví.

Podzim mě inspiruje. Díky němu mám chuť dělat věci, které jsem ještě nikdy nedělala, jako třeba jít na fotografickou výstavu (tenhle týden mám v plánu hned dvě) nebo se učit nový jazyk, a věci, které důvěrně znám a miluju je - ponořit se do literatury, malovat, fotit. Snad je to tou všudypřítomnou změnou, která jako by byla druhým jménem podzimu, a zároveň stálostí, protože vím, že stejná proměna nastane každý rok. A někde mezi těmi protipóly leží vzácná harmonie, která mě pokaždé obklopí jen v těchto magických měsících, harmonie, která mě nutí přemýšlet jinak.

Letos na podzim jsem se přestěhovala do Prahy. Adaptovat se na rušné velkoměsto, kde se neustále něco děje, zorientovat se v nové škole (a zorganizovat si povinnosti s ní spojené - pro mě, věčného organizátora vybaveného všemožnými diářky a lepítky a taky pěknou bordelářku, asi nejtěžší část), mezi spoustou nových lidí (chuťovka pro každého asociála a zapřísáhlého introverta) mi dalo zabrat. Ale i tak jsem si našla chvíle pro sebe, kdy jsem odjela do Divoké Šárky, seděla na skále, shlížela na les hrající barvami ohně a přemýšlela. O tom, že nám vždycky život nedá to, co chceme, ale vždycky nám dá to, co potřebujeme. Že nás nevyzpytatelnými cestami osudu pokaždé pošle správným směrem, i když se to na první pohled nemusí zdát. Přemýšlela jsem o tom, že právě teď, na tomhle místě, s lidmi, které kolem sebe mám, díky věcem, co dělám, té všeobjímající hektičnosti navzdory, jsem až absurdně šťastná.

Možná za to štěstí může podzim, který nás učí, jak krásné může být nechat minulost jít, jeho zenový klid. Možná Praha a její neutichající ruch. Možná za to může něco ve mně, co tyhle protiklady snoubí v souladu. Něco, co mě přimělo milovat život zase o trochu víc.






17:19 2 komentářů
Takaši Hiraide je dalším ze skvělých zahraničních autorů, které pro české čtenáře "objevilo" brněnské nakladatelství Host (stejně jako třeba nizozemského spisovatele Adriaana van Dise). Ačkoliv ve své rodné zemi už vydal několik titulů, především sbírky poezie, Kočičí host je první autorovou knihou, která vyšla v českém překladu. Je citlivá, přemýšlivá, s bravurně zvládnutým vyprávěním, které je přesto spíš lyrické než epické. Je zkrátka na první pohled znát, že jejím tvůrcem je básník...

Děj Kočičího hosta se odehrává na sklonku 80. let 20. století v Japonsku. K mladému manželskému páru začne chodit na návštěvu kotě od sousedů, nejdřív jen na zahradu, pak se ale probojuje do jejich domu i života. Manželé si na Čibi zvyknou. Vyrobí jí pelíšek, dávají jí najíst, hrají si s ní v zahradě a najednou se jejich život začne měnit, jako by s kočičím hostem každý den přicházel do jejich života příslib nevšednosti, nových zážitků. Manželé Čibi milují, i když není jejich, stane se středobodem jejich soukromého vesmíru. Ale jak dlouho může takové štěstí trvat?

Touto otázkou, ačkoliv na stránkách knihy nikdy nevyslovenou, je Kočičí host prolnutý skrz na skrz. Autor ukazuje pomíjivost na křehkosti života lidí i zvířat, na přírodě - například když popisuje střídání ročních období, měnící se barvy listí, usínající stromy. Všechna ta melancholie, která se na všudypřítomnou a nezadržitelnou prchavost času a bytí váže, však nepřekypuje patosem, je naopak až překvapivě meditativní.

Možná za to může fakt, že hlavním motivem příběhu je čistá láska k přírodě, postavená na respektu, porozumění a souznění. Autor láskyplně nepíše jenom o Čibi a kočkách obecně, ale třeba i o vážkách, zelkově, květinách, zahradě jako takové. Proto se mezi řádky nenajdou jen milovníci koček, ale i lidé, kteří mají rádi přírodu a touží se k ní nějakým způsobem vracet, i když třeba zrovna čtou v přeplněném metru. Takaši Hiraide vás svou neokázalou poetikou odkudkoliv pohodlně přenese doprostřed nádherné japonské zahrady na kraji města a k tomu vám jako bonus dá četnými filozofickými intermezzy spoustu podnětů k přemýšlení. Mě například zaujala myšlenka, že "pozorování je láska zbavená sentimentu" - i ta románem prostupuje.

"Má žena si do svého sešitu napsala o bleskové rychlosti, s níž Čibi šplhala na tomel; v jejích zápiscích se opakovaly výrazy jako "rychlá jako ostří meče" či "dočista jako by vzývala hrom". A přesně tak to vypadalo. Vždy jsem si u toho vybavil pasáž ze starodávné kroniky Nihonšoki popisující božstvo lovu: "U studny vedle brány stojí pod stromem vznešený host, jenž se zdá přicházet z daleka. Má vzezření nebešťana i pozemšťana. Jaký to zvláštní tvor. Snad je to Soracuhiko?" Když totiž Čibi balancovala na větvích tomelu, vnímala měnící se vítr a zvažovala, kam dál, vypadala, jako když se chce vrhnout na nějaké čarovné místo, které nepatří zemi ani nebesům."

Zápletka je jednoduchá, a přestože vyústění i některé motivy, postavy (třeba právě Čibi) mohou působit lehce mysticky, Hiraide se nepokouší o žádné překvapivé zvraty v ději či konstruování dramatických dialogů, což může být pro západního čtenáře přivyklého svižnějšímu stylu psaní trochu překvapivé. Musíme však brát v potaz, že nejde o román jak ho známe, ale o klasický japonský "deníkový formát", zpověď prostou jakékoliv fikce. Díky tomu se dozvíme i o různých japonských reáliích, které autor zmiňuje jakoby mimochodem (smrti císaře, ekonomické krizi), čímž kniha nabývá nového rozměru a také autenticity. Přesto, nebo možná právě proto, je to dílo, při jehož čtení vámi budou zmítat mnohé emoce, aniž byste měli pocit, že jsou vynucené přílišnou sentimentalitou (a to by si ji některé pasáže zasloužily).

Když začal Kočičí host trhat rekordy v prodeji i mimo Japonsko, list The Guardian napsal ve své kritice tvrzení, se kterým bych se nemohla více ztotožnit: "Někdy se bestsellerem stane knížka, od níž by to člověk nečekal. Toto je něžná, přemýšlivá a opravdu citlivá kniha, která nic nepředstírá a na nic si nehraje."

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji internetovému knihkupectví Martinus.cz.
16:57 4 komentářů
Novější články
Starší články

AUTOR

AUTOR

Jsem Anna, dvaadvacetiletá studentka žurnalistiky a novinářka, která miluje knihy, fotografování a cestování. Napsala jsem Černookou (YA thriller).

Kontakt

ARCHIV ČLÁNKŮ

  • ►  2018 (16)
    • ►  listopadu (1)
    • ►  října (1)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (6)
    • ►  června (1)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (1)
    • ►  března (1)
    • ►  února (2)
  • ►  2017 (23)
    • ►  října (2)
    • ►  srpna (3)
    • ►  července (5)
    • ►  června (1)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (2)
    • ►  března (4)
    • ►  února (3)
    • ►  ledna (2)
  • ▼  2016 (33)
    • ▼  prosince (5)
      • Noir v Praze?
      • Michaela Klevisová: O příběhu přemýšlím i půl roku...
      • Čekání na kocoura
      • Podzimní reflexe
      • Zenový Kočičí host
    • ►  listopadu (1)
    • ►  října (1)
    • ►  září (5)
    • ►  srpna (4)
    • ►  července (3)
    • ►  června (5)
    • ►  května (1)
    • ►  dubna (3)
    • ►  března (3)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2015 (14)
    • ►  prosince (2)
    • ►  listopadu (2)
    • ►  října (1)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  června (2)
    • ►  dubna (1)
    • ►  února (1)
    • ►  ledna (3)

OBLÍBENÉ ČLÁNKY

  • Memoáry nejen o psaní
  • Malý život aneb emocionální realismus Hanyi Yanagihary
  • Michaela Klevisová: O příběhu přemýšlím i půl roku. Miluju ruskou literaturu a britské detektivky
  • Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
  • New York, New York
  • Volba Nicholase Sparkse
Používá technologii služby Blogger.
Anniny deníky/The Anna Diaries

ČTENÁŘI

SLEDUJ MĚ NA INSTAGRAMU

Created by ThemeXpose | Distributed By Gooyaabi Templates
Menu is customized.