Murakami je autor, kterého jsem (i přes to - nebo možná právě proto - že je světovým fenoménem) donedávna míjela obloukem. Pak jsem ale v knihkupectví narazila na jeho kratší, avšak graficky překrásně vyvedené knihy - Spánek a Podivnou knihovnu. Obě jsem přečetla ještě to odpoledne a moje Murakamim dosud netknutá duše zůstala znepokojená tajemnou poetikou jeho příběhů...
Než se o nich rozepíšu, musím vyzdvihnout výtvarnou stránku publikací, která obě knihy spojuje. Jak Spánek, tak Podivnou knihovnu ilustrovala talentovaná německá umělkyně Kat Menschik. U Spánku jsou laděné do modro-stříbrné a na několika z nich se objevuje nenápadný motiv můry, což může symbolizovat špatné sny, v tom případě si Menschik hraje s paradoxem, protože hlavní hrdinka povídky už sedmnáct dní vůbec nespí. Anebo dává čtenáři nenápadně najevo, že celý příběh může vnímat jako noční můru, kterou ovšem hrdinka prožívá v reálném životě. Stereotyp manželství a identických dní, které se ve stavu stálé bdělosti zdají nekonečné. Poněkud temnější a surrealističtější jsou ilustrace v Podivné knihovně. Mnoho z nich je jako vytržených z hororového komiksu. Obě Odeonky jsou vytištěné na opravdu kvalitním papíře. To z nich společně s literárními kvalitami a nádhernou grafikou dělá skvost, který v knihovně potřebuje mít každý milovník literatury (ne jen Murakamiho).
Spánek
Jak už jsem nastínila, povídka vypráví příběh bezejmenné ženy, matky, manželky, která už sedmnáct dní nemůže propadnout spánku. A tak čte, jí čokoládu, chodí plavat a přemýšlí. A v životě se jí začnou dít podivné věci. Nebo je to jenom v její hlavě?
Přestože na český trh se Spánek dostal až v roce 2013, není na literární scéně žádnou novinkou. Poprvé spatřil světlo světa v jednom japonském sborníku už v roce 1989. A už tehdy Murakami ve své próze dokazoval, jak světový dokáže být. Hlavní hrdinka čte nejraději Annu Kareninu (ve výběru této knihy spatřuji jistou paralelu - Anna, stejně jako Murakamiho hrdinka, není ve svém manželství úplně spokojená a hledá únik jinde) nebo evropské klasické hudbě.
Díky tomu, že Murakami příběh vypráví v ich-formě, působí velmi sugestivně a čtenář má pocit, že je uvnitř ženiny hlavy a spolu s ní stále víc vnímá rozpíjející se hranici mezi realitou a iluzí, která postupně začíná zahalovat její unavenou mysl. Zároveň tento přístup čtenáře mate, a to skvělým způsobem. Jak jsem nastínila výš, najednou totiž přestává být snadné interpretovat, jestli se jí o nespavosti pouze nezdá, a čtenář se tak zmítá v nekonečné spirále otázek.
Jde o převážně nedějovou povídku. Naschvál. Ať už kvůli tomu, aby nás Murakami nechal pomalu se utopit v ženiných myšlenkách, nebo aby dal tíživý důraz na onen stereotyp, který se jí postupně znelíbí tak, že se dívá skrz prsty i na své nejbližší.
Krátkou knihou prolínají vážná témata jako smysl života, smrt, spojitost mezi ní a spánkem (to mi připadalo nesmírně zajímavé). Závěr je podle mě geniální a celé té nejistotě, kterou je povídka prorostlá skrz na skrz, nasazuje korunku.
Podivná knihovna
Podle všeho jde o typicky murakamiovský příběh, který opět balancuje nad propastí snovosti a skutečnosti. Je o chlapci, který jde vrátit romány knihovny, kde ho knihovnice pošle k tajemným dveřím, za nimiž čeká labyrint chodeb a hra o život.
Nejen ilustrace, ale i samotný děj je působí o trochu iluzivnějším dojmem než Spánek. K tomu přispívají hlavně postavy, které jsou téměř pohádkové: stařec, ovčí mužík a tajemná kráska. Své na dojmu z příběhu páchá i absence důvodu, proč se postavy objevují, a některé aspekty tak můžou působit nedotaženě. Na druhou stranu je třeba chápat, že autor, zvlášť píše-li příběhy tohoto typu, tu není od toho, aby čtenáři odpověděl na všechny otázky. Kromě toho, ty odpovědi tam nejspíš jsou: někde mezi řádky a v hlavě každého z nás budou znít jinak. To je na Murakamiho díle úžasné. Tím, co se rozhodne čtenáři nesdělit, vytváří atmosféru tak tíživou a dusnou, až se stává nosnou konstrukcí příběhu.
Pro motivy jako jsou vězení, červi, velcí vzteklí psi a podobně, se zprvu nevinná pohádka zvrhne v horor, noční můru, ze které se chcete co nejrychleji probudit. Ale cesta na světlo je nejistá. Osobně povídku vnímám jako brutálnější (a minimalističtější) verzi Alenky v říši divů. Zrovna tak mi některými prvky připomněla i Sojčáka, finský komiks, který slavil velký úspěch loni v létě.
Kromě toho, že Murakami v obou svých povídkách dokázal, jak dokáže čtenáři zaplést hlavu, ať už skrze emoce nebo podivné výjevy, připomněl ještě jednu důležitou myšlenku, na kterou se podle mě v literatuře čím dál častěji zapomíná či se s ní vůbec nespojuje: v jednoduchosti je krása.
P. S. Odeon ještě publikoval třetí ilustrovanou povídku (vlastně svazek dvou) s názvem Útok na pekárnu. Po přečtení Spánku a Podivné knihovny si určitě pořídím i tu.
