Zápisník jedné lásky jsem poprvé viděla ve filmovém zpracování asi před šesti lety. Dokážete si představit, jak mě to jako třináctiletou holku rozhodilo. Někde mezi pláčem a vzlykáním jsem se do toho příběhu neodvolatelně zamilovala, a když jsem se dozvěděla, že existuje literární předloha, toužila jsem si ji přečíst. Ale byla beznadějně vyprodaná a nakladatelství Ikar udělalo další dotisk až v roce 2013. Vlastní výtisk (krásný, viďte?) se mi dostal do rukou relativně nedávno - koncem roku 2014. Takže... stálo to čekání vlastně za to?
Nicholas Sparks byl od mých patnácti, kdy jsem od něj přečetla první knihu - Poslední píseň -, mým literárním idolem. Jeho příběhy jsem považovala za ohromné milostné romány, které nic nepředčí (tehdy jsem ještě neznala Lolitu, Gejšu nebo třeba Pokání). Obdivovala jsem ho tolik, že jsem dokonce v šestnácti napsala vlastní "román" á la Sparks přibližně o tři sta padesáti stranách.

Paulo Coelho vždycky patřil k autorům, které mám v podvědomí zafixované jako ty, od kterých si chci něco přečíst, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Neurčitou budoucnost Coelhovy existence v mé knihovně proměnila v realitu jedna literární soutěž, v níž jsem vyhrála jeho novinku Nevěru. Což byla také první knížka, kterou jsem od autora četla. Ale tenhle článek jí paradoxně patřit nebude. Dneska se zaměřím na mou nejoblíbenější knihu od Paula Coelha - Veronika se rozhodla zemřít.
Veronika je mladá dívka ze Slovinska, která má na první pohled vše - je krásná, chytrá a žádaná. Přesto jí něco chybí. Změna. Odvaha ji učinit. Z rozmrzelosti nad stále stejným životem a pocitu zbytečnosti se rozhodne pro sebevraždu. Prášky, které ji měly uspat nadobro, ale nepůsobily dostatečně dlouho, aby ji zabily. Veroniku včas najdou, zachrání jí život a ona je odsouzená k pobytu v sanatoriu. Jenomže když jí lékař poví, že má vlivem prášků poškozené srdce a pomalu umírá, zdá se, že pokus o sebevraždu až tak nezdařený nebyl. A právě tehdy se ve Veronice probudí instiktivní touha po přežití a dívka začne o svůj život bojovat...

Coelhovo dílo se i po uplynutí sedmnácti let od prvního vydání vyznačuje svou aktuálností, díky čemuž silný filosofický podtext, tak typický pro všechna autorova díla, nevyjde vniveč, ale vyzní naplno. Do karet Coelhovi nahrává i fakt, že novelu postavil na uvěřitelnosti a reálných příbězích lidí, osudech, které by mohly potkat víceméně každého z nás, a stejně dobře by nás mohly dostat i do blázince. Proto po dočtení (někdy i během četby) většině čtenářů jistě vyvstane na mysli otázka: A kdo je tady vlastně blázen? Nejsme to nakonec my všichni? Jak se liší lidé, co jsou za svá šílenství či pouhé mizérie (teď nemluvím o skutečně těžkých duševních chorobách) zavřeni mezi čtyřmi stěnami a zamřížovaným oknem a ti, co s nimi volně pobíhají po ulicích?

K tématu sanatorií má blízko i autor sám, který na několika stránkách knihy nepřímo vystupuje jako jedna z postav. Jeho rodiče ho totiž nechali celkem třikrát zavřít do psychiatrické léčebny, kde se musel podrobit elektrošokové terapii, protože neschvalovali jeho touhu psát.

Co od knihy nemůžete čekat, je rozhodně našlapaný děj plný nečekaných zvratů. Knihy Paula Coelha takové nejsou. Snad jedinou lehce "dobrodružnější" knihou, kterou jsem od autora četla, byl Alchymista, ale ani tam to nebylo bůhvíjak převratné. Pro mě osobně to ale neznamená negativum. Jistě, knížky, co jsou přeplněné akcí se dobře čtou. Ubíhá to, jste zvědaví, co se stane na další stránce, jaká postava umře atd., což Veronika se rozhodla zemřít paradoxně nesplňuje. Coelho totiž upřednostňuje jakousi "vnitřní dějovost", která je zajímavá zase trochu jiným způsobem. A zároveň může za fakt, že spousta čtenářů pro autora nenajde pochopení, někteří ho dokonce nepovažují za spisovatele a ti radikální ho házejí do literárního odpadkového koše, protože prostě píše jinak. Znamená to však, že špatně? To je otázka, na kterou by si mnozí kritici měli odpovědět především.

Dílo je také jediným (z těch starších - nově vydanou Nevěru nepočítaje), kde se autor nedrží svých klasických dvou linií - mystična a reality. Zůstává jen u té druhé, což je vítaná změna, která navíc činí z knihy něco lepšího, než co Coelho normálně tvoří.

Světový bestseller. Debut pyšnící se rekordy v rychlosti prodeje. Kniha roku 2015. Asi se nenajde nikdo, kdo by o knize vůbec neslyšel; propagují ji na internetu, ve výlohách knihkupectví, dokonce i v rádiu. Propagujeme ji i my, literární blogeři a čtenáři, co napíší třeba jen krátký komentář na sociální sítě či knižní databáze. Je kniha ale opravdu tak úžasná, jak se říká?

Natře si obličej, aby skryla tvář. Oči jsou hluboké studny. Gejša nemá žádná přání. Gejša nemá žádné city. Gejša je umělkyní vysněného světa; ona tančí, zpívá, baví vás, cokoliv chcete. Zbytek jsou stíny. Zbytek je tajemství...
Na tuhle knihu jsem narazila zhruba před dvěma roky; a to úplnou náhodou. Bloumala jsem knihkupectvím bez určitého cíle, jen jsem věděla, že chci nějakou novou knihu, příběh, co mě úplně okouzlí, od kterého se neodtrhnu a přečtu ho jedním dechem. Strávila jsem snad dvě hodiny pročítáním zadních stran obálek knih, ptala se prodavaček na doporučení, nic se mi nelíbilo. Nic mi ten den nepřipadalo dost výjimečné.

Když jsem chtěla otrávěně odkráčet domů a znovu si přečíst nějakou z knih, co už znám jako své boty, praštila mě do očí černobílá obálka s okvětním lístkem červené růže uprostřed. Přišla jsem blíž, abych si ji prohlédla. Byla to tvář gejši, která zdobila přebal knihy, s temně rudými rty, bledou kůží a uhlově černými vlasy splývajícími podél lícních kostí. "Gejša," řekla jsem nahlas, to slovo mě fascinovalo, líbilo se mi, jak zní. Samo o sobě bylo tajemné. Prodavačka mě viděla, jak zasněně přejíždím rukou po obalu a přišla ke mně: "Úžasný příběh. Četla jsem ho nedávno a pořád na něj musím myslet." O pár minut později už jsem si knihu nesla domů. A několik dní na to ji měla přečtenou, a to hned dvakrát. Od té doby uplynuly měsíce, a pořád mě ohromuje, znovu a zas, kdykoliv si na ni vzpomenu.

Arthur Golden vycházel při psaní knihy ze života. Života o nic méně skutečného, než je ten můj nebo váš. Jsou to memoáry gejši, která (ostatně jako většina gejš) prošla peklem, všemi tragédiemi, co ji mohly potkat, aby se mohla stát "umělkyní vysněného světa".

Malou Čijo prodává otec po smrti matky do Gionu, kjótské čtvrti gejš, načež on sám umírá, a Čijo se stává sirotkem čelícím všem nástrahám velkého světa v zázemí rodiny, pro kterou zpočátku pracuje jako obyčejná služebná, aby si zasloužila své místo v domě. Zanedlouho si ale lidé začnou všímat její neobvyklé krásy, jíž na zajímavosti dodávají šedomodré oči, které jsou v tamějším světě raritou. A tak se Čijo začne učit umění gejš; tanci, zpěvu, líčení, nošení kimona a nalévání saké, a stává se gejšou Sajuri.

Za krátkou chvíli zjišťuje, jak nesmlouvavá a krutá jsou pravidla světa, který se jí dřív zdál tak okouzlující. Čelí nenávisti své nevlastní sestry Hacumomo, pro kterou představuje konkurenci, bojuje o vratkou přízeň mužů, a ve víru všech intrik a nespravedlností dává všanc to nejzranitelnější; své srdce, které patří celý život navzdory všemu jen jedinému muži...

Dvěma výše uvedenými odstavci by se dalo shrnout, o čem kniha pojednává. I když samozřejmě další odbočky a nitky v ději jsou daleko více spletité a složité, ale kdybych je všechny dopodrobna rozebrala, nedočetli byste se konce.

Důležité je říct, že román Gejša není veselou knihou se šťastným koncem a dějovými zvraty, které nás ubezpečí o naprosté spravedlnosti života. Očima Sajuri zažíváme veškerou krutost, kterou hon za sny (ať je jimi lepší život, láska nebo obojí najednou) skrývá, komplikovanost životních cest, kterou je nutno přijmout, ale nepodvolovat se jí, nezačít věřit, že když je něco těžké, že je to nemožné. Všechno je ale ukazováno ve světle zapovězeného, magického světa, který už dávno přestal být součástí toho nynějšího, což mírně zlehčuje všechny těžkosti, s nimiž se Sajuri musela během své proměny v gejšu potýkat. A že jich nebylo málo.

Nejenom, že mnou příběh hnul emocionálně, taky mě obohatil co se týče vědomostí. Dřív jsem si, jako většina lidí, pod pojmem gejša představovala japonskou kurtizánu. Ale od té doby, co jsem vzala knihu do ruky, a přečetla její název nahlas, pro mě jakoby změnil význam. A poté, co jsem ji přečetla celou snad i pozpátku, jsem názor podložený pouhým nedostatkem informací změnila úplně. Gejši nebyly kurtizány. Byly to umělkyně. Umělkyně, které měly pro muže znamenat potěšení nikoliv tělesné v tom slova smyslu, v jakém kde kdo vidí význam slova gejša, ale především estetické a intelektuální.

Ale kolik musely obětovat pro ono potěšení druhých? Mnohé. Vlastní pohodlí, životy, duše. A mnohdy i srdce...

"Sajuri, vážně, jak sis představovala život gejši? My se přece nestáváme gejšami proto, abychom vedly život, který by nás uspokojoval. Děláme to proto, že nám nic jiného nezbývá."

Pokud jste nečetli knihu, určitě vám neunikla filmová verze Roba Marshalla (režíroval i vynikající muzikál Chicago s Renée Zellweger v hlavní roli), v níž roli Sajuri obsadila Ziyi Zhang. Snímek obdržel tři Oscary (kamera, výprava a kostýmy), jeden Zlatý globus (John Williams si odnesl sošku za hudbu) a vysloužil si nespočet dalších nominací. Je pravda, že se jedná opravdu o kvalitní zpracování knižní předlohy, což si zaslouží potlesk už jen proto, že se to většinou o filmech natočených podle knih říct nedá. Nejvíce mě z celého filmu okouzlila hudba, která, ač se to může zdát nemožné, přesně vyjadřuje mé pocity z knížky, z jejího zpodobnění na stříbrném plátně, z příběhu jako takového. Nedokážu to tak dokonale popsat slovy, ale poslechněte si skladbu Johna Williamse, otevřete si k tomu Gejšu, mysl a srdce, zahoďte předsudky, a pochopíte.

Dnes trochu netradičně přispěju básní. Svou básní. Je jen jedna - víc jsem jich za život totiž nenapsala. Neumím psát básně. Ani tuhle jsem vlastně tak úplně nenapsala, protože se mi o ní zdálo. Jakkoliv šíleně to může znít, opravdu jsem tuhle báseň složila ve snu. Zdála se mi nějaká nesmyslnost, jejímž závěrem byla scéna, v níž mladý pár seděl pod stromem, ze kterého se snášelo podzimní listí, a chlapec dívce recitoval tuhle báseň. Já jsem se potom probudila, a s drobnými úpravami ji přenesla na papír. Doteď nechápu, jak je vůbec možné, že jsem si tu básničku pamatovala, ale tak či onak, mám za sebou svoji premiéru s poezií. Tady je.

                   

             „Jak málo ti stačí ke štěstí,“ pronesu s povzdechem a zadívám se na kocoura spícího v mé posteli. Bloudí v jiné dimenzi, daleko za hranicemi vědomí, spokojeně oddychuje a tváří se, jako by mu nic na světě nemohlo jeho siestu překazit.

Musím se přiznat, že mám pro knihy typu If I Stay slabost. Velkou. Zvlášť, když je tam hodně spontánní a tak trochu tragické lásky, přátelství, které překoná hory i oceány a celkově je to silný příběh, jenž je něčím zvláštní a nápaditý, nejlépe ještě s kapkou filosofického podtextu, moje srdce radostně plesá.

Taková kniha ve mně pak zanechá hluboký dojem, který způsobí, že ji pak každou chvíli tahám z knihovny, zamyšleně přejíždím po obalu a v duchu si rekapituluji každou epizodu, prožívám všechny emoce znovu, občas zalistuji stránkami a najdu oblíbenou část, kterou přečtu nahlas. Několikrát - protože je prostě tak úžasná.

U If I Stay se mi přesně tohle stalo. Četla jsem příběh v prosinci, venku sněžilo, já seděla pod oknem a žila osud dívky, která se octla ve stavu mezi životem a smrtí, rozhodovala se s ní, jestli má zůstat, nebo odejít. A každou chvilku knihu odkládala a přemýšlela, jestli je něco takového možné.

Kdybychom se opravdu ocitli na lůžku v kritickém stavu, byla by to naše duše, která by jediná zůstala "při smyslech" a rozhodovala by se, jestli zůstane nebo opustí pozemský svět? Tahle nepoznaná část lidského bytí je něco, co mě nikdy nepřestane udivovat.

Podobné pocity pravděpodobně měla i Gayle Forman, když román psala. A dala je do toho všechny, každý detail byl vepsán na řádcích i mezi nimi, byl to perfektní, srdceryvný a intenzivní zážitek. Nikoliv čtenářský v pravém slova smyslu (tím nepopírám autorčiny kvality, naopak), ale niterní, a přesto tak krásně lidský, až mě dojal k slzám.

Stejně jako kniha se mi zalíbil i film, což se často nestává. Většinou jsem z filmu zklamaná, protože nepřesahuje výjimečnost knihy. Ani tentokrát ji nepřesahoval, ovšem i přesto jsem byla příjemně překvapená. Chloe Grace Moretz zvládla roli hlavní hrdinky Mii skvěle. Věřila jsem jí všechno - lásku k hudbě, rodině, Adamovi, i neutichající bolest ze ztráty. To vše podtrhovaly krásné, chytlavé melodie, scenérie zasněženého lesa, prolínání časových linií a střídání klidných a dramatických scén. Dá se říct, že tvůrci zůstali věrni knižní předloze ve velké míře. A dobře udělali. Koneckonců, kdo by předělával tak dobře sepsaný příběh?

Jonassonův druhý literární počin Analfabetka, která uměla počítat (v anglickém překladu The Girl Who Saved The King of Sweden) mě, jak by se od mezinárodního bestselleru první velikosti očekávalo, naprosto uchvátil a přiměl občas zanedbávat pročítání školních zápisků v rámci příprav na horu lednových testů, čemuž víceméně odpovídaly mé výsledky.

Ale studium jsem přesto tak úplně neopomínala. S analfabetkou Nombeko jsem totiž procestovala pěkný kus světa, podívala se na dějiny druhé poloviny dvacátého století z mnohem zajímavější perspektivy, než jsem zvyklá, a dozvěděla se něco málo o atomových bombách. Člověk nikdy neví, kdy jaké vědomosti využije, takže proč nevěnovat kousek mozku k uchování informací o vlastnostech jaderných zbraní.

Analfabetka skrývá tolik dějových linií, že budete muset dávat ze začátku pozor, abyste se v nich zorientovali, nicméně když se zhruba v polovině knihy všechny propletou, všimnete si, že vše pasuje, jako by k sobě autor slepoval kousky skládačky. Všechno je na svém místě, všechno dává dokonalý smysl. Proto žádná pasáž není v Analfabetce přebytečná, každá má totiž svůj jedinečný význam a přispívá k tomu, aby příběh tzv. seděl na zadku.

Zmínila jsem, že Jonasson v díle hojně využívá faktografie, a to především v dějepisné a politické oblasti. Takhle řečené to může znít nudně, ale bude vám stačit prvních deset stran knihy a domněnku, že je Analfabetka, která uměla počítat nudná, zavrhnete s okamžitou platností jednou provždy.

Autor totiž nevytvořil ledabylý sled událostí zasazených do jen tak nějakého příběhu. Vytvořil ohňostroj událostí - těch nečekaných, překvapivých, šokujících nebo přemlouvajících k vraždě fiktivních postav. (Jestli jste knihu četli, jistě mě chápete. Holger 1 a Mladá revolucionářka jsou sice často zdrojem nejvtipnějších situací, ale mnohem častěji, než se smát nad jejich osudy, je budete chtít shodit z letícího vrtulníku tak šikovně, aby rozhodně nepřistáli ve skladu polštářů. Ani jeden.)

Jonas Jonasson má zkrátka schopnost zkombinovat fakta a vlastní fantazii tak, že vytvoří něco odzbrojujícího. Když k tomu všemu přidá ještě ironii, která nenuceně a naprosto přirozenou formou prolíná celý příběh od začátku do konce, vznikne dílo, které nebudete chtít odložit.

Morantologie - duchaplná sbírka sloupků jedné drzé ženské. Asi tak by se dala zjednodušeně popsat nejnovější kniha britské novinářky a spisovatelky Caitlin Moranové, s níž jsem se bavila mezi 28. prosincem a 1. lednem. Kroutila jsem se na křesle u krbu ve všelijakých nepohodlných i pohodlných pozicích, popíjela čaj a mohla se potrhat smíchy nad vším, co tahle "velkovlasá žena", jak se Caitlin v jednom sloupku sama nazvala, vyplodila v průběhu své kariéry.

Bavily mě kratší úvodní články věnované nočním rozhovorům s manželem Caitlin, ohledně nichž autorka na konci knihy mystifikuje všechny čtenáře poznámkou, že jsou vymyšlené, načež následně tento fakt vyvrací a znovu ho potvrzuje. A vlastně tak nechává prostor čtenářově fantazii. Což se vždycky cení.

Zároveň jsem se dozvěděla pár nových věci o britské politice (samozřejmě v klasickém "morantologickém" podání, čili s notnou dávkou ironie), zajímavém životě Keitha Richardse, žasla jsem nad tím, že někdo jako Caitlin Moranová dokáže vykouzlit tak krásně poutavé metafory, když se čtenáři snaží přiblížit své milované místo, a nakonec si pobrečela nad nekrlogem věnovaným skvělé zpěvačce a hudební skadatelce Amy Winehousové, jehož název zněl: "Nasedni na svůj hlas, jako by to byl lev, a uteč pryč."

A abych nezapomněla - svými několikastránkovými rozbory seriálu Sherlock, v němž hraje hlavní roli báječný Benedict Cumberbatch, jak jej autorka sama popsala, a jeho velice přesvědčivým opěvováním mě přiměla, abych teď trávila dny svého marodění sledováním novodobé seriálové adaptace o Sherlocku Holmesovi.

Sledování seriálů se pokaždé bráním, protože mám docela silné sklony k závislostem v této oblasti, takže jsem si říkala, že na Sherlocka mrknu jen tak ze zvědavosti. Hned po prvním dílu jsem si ale musela pustit druhý, po něm třetí, a tak dál. Nedá se nic dělat, Benedict Cumberbatch je prostě k sežrání, stejně jako samotný děj seriálu...

Proklínám tě, Caitlin Moranová. Ale ráda si Morantologii přečtu znovu, protože byla úžasně vtipná.

Fotografie © Karolína Jírová

Jmenuju se Anna, je mi dvaadvacet. Žiju napůl v Praze, napůl ve městě perníku, odkud pocházím. Studuju žurnalistiku na Univerzitě Karlově a píšu pro iDNES.cz, kde mám teď na starosti hlavně seriál Lidé Česka a Cesty vzhůru. Občas přispívám do časopisu Cosmopolitan.

Zbožňuju filmy, které režíroval Aronofsky. Černou labuť považuju za jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděla. Mohla bych stále dokola poslouchat Toma Odella, Cigarettes After Sex, Birdy, Lanu Del Rey nebo Chasing Cars od Snow Patrol. Nejraději bych žila ve světě, kde je pořád podzim a kdybych byla literární postavou, byla bych pravděpodobně tak trochu Hermiona a tak trochu Bridget Jones.